Žhavou novinkou tohoto týdne bylo pro mne vydání knížečky nazvané Masná kuchařka mistra řezníka z Nelahozevsi Antonína Dvořáka. Knihu napsal Michal Šanda a vydalo ji nakladatelství Dybbuk. Je to mistrná etuda na téma: Co by se stalo, kdyby se Antonín Dvořák nestal hudebním skladatelem, ale pokračoval v rodinné tradici řeznického řemesla? Jsou zde samozřejmě nejrůznější recepty na úpravy rozličných mas, avšak kromě receptů si v této útlé knížce můžete přečíst, jak se v minulosti dobytek nakupoval a porážel, jak se maso rozděluje a u proslavených pokrmů je uvedena stručná historie jejich vzniku. Když ponechám stranou literární část, tedy zábavnou a podobající se apokryfu (fikce je zde zručně naroubována na fakta z Dvořákova života), pak pro mne bylo potěšením číst si pasáže opsané z historických publikací, tedy například z příručky Řeznictví a uzenářství, kterou napsal Václav Rošický a vydal I.L.Kober v roce 1892. Nebo schémata bourání jatečného dobytka převzatá z Odborné nauky pro řezníky a uzenáře, sestavené „dle učebné osnovy odborných škol pokračovacích pro činnosti potravní“ z roku 1935. Recepty nejsou jen české, autor měl odvahu uvádět i určité rarity, například Tafelspitz, Carpaccio, Pot-au-feu, telecí hlavu s omáčkou gribiche, zadělávané telecí okruží, Ossobuco apod. V komentářích jsou jen drobné chybičky, běžně tradované omyly (například svíčková Wellington nezískala svůj název po vévodovi z Wellingtonu, nýbrž po městě na Novém Zélandu, jež bylo po vévodovi pojmenováno). Potěšila mě zmínka o nožířství Rosenkrantz & Hudecek v Žitné ulici číslo 14 a zobrazení jejich sortimentu. Ve vedlejším domě (ve dvanáctce) totiž kdysi sídlil podnik zvaný Junior Bar, kam jsem každodenně docházel. A do hospody U Pravdů naproti (kam údajně pan Rosenkrantz pozval Dvořáka) jsem často chodíval na oběd. Restaurace pořád existuje. Nožířství nikoliv. A na místě Junioru je Finanční úřad.