Můj přítel Pavel Landa vydal knížku půvabných povídek pod názvem Záhada lombardské sazby a některé z těchto příběhů umístil do prostředí restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých. Připomnělo mi to moji nedávnou procházku po rodném městě Ostravě, kde jsem s údivem četl nad dveřmi restaurací názvy jako Nashville, Rio, Istanbul... Kde dříve byla Moravia, je dnes Hanoi. Na internetu jsem pak hravě zjistil, že nejde o výjimky. Budu to brát podle abecedy: Adagio, Alibaba, Aron, Atlantik, Bandit, Bilbova Nora, Boombay, Boulevard, Brioni, Broadway, Caruso, Comedor Mexicano, Credo, Da Claudio, Dakota, Dittrich, Espaňa-Berdo, Šanghaj, History, Chef Service, Ires, Krijcos, La Brasserie, La Strada, Marley, Mexiko, Mirror, Nikolas, Pizza Seven Days, Rock And Roll Garage, Rodeo Steak House, Rong Vang II, Ruby Blue, Sherlock´s Pub, Sofia, Steak House, Stella Marina, Toscana, Vista - a tak dále... Dokonce i vyhledávač se jmenuje Lunch Time. Co se to přihodilo? Z dětství si pamatuju jen to muglinovské Mexiko, chodíval jsem tam na červenou limonádu po zápasech v házené na nedalekém hřišti. Stalo se mé rodné město rejdištěm cizáků? Pokud vím, znalost angličtiny v regionu se nijak rapidně nezvýšila. Na ulicích sice potkáte (stejně jako před lety) mnoho snědých tváří, ale nejsou to Indové ani Brazilci. Kam mám zajít, kdybych dostal chuť na dršťkovou polévku? Jenže, mezi námi, s touhou po světovosti se dnes nesetkáváme pouze mimo centra. Tuhle jsem šel po slavném pražském bulváru Na Příkopech a zrak mi zabloudil na fasádu domu, jemuž jsme si zvykli říkat Savarin. Tento noblesní palác si kdysi jméno legendárního francouzského labužníka vskutku zasloužil. Před válkou zde v prvním patře sídlil společenský klub, v němž se scházela kulturní smetánka (Čapci, Peroutka, Haas, Poláček....), po válce tu byl klub ministerstva školství a kultury, konaly se zde populární plesy Klubu balonového létání. A dnes? V přízemí je jakýsi americký fast-food a v patře - to mě tedy dostalo. Velký nápis Casino Kartáč!

Dočetl jsem se, že muška zvaná octomilka středozemní se stala problémem pro americkou vládu, která teď na její likvidaci vynakládá obrovské spousty peněz. Jen stát Kalifornie prý zatím zaplatil za boj proti octomilce 100 milionů dolarů! Proto se do USA nesmí vozit žádné ovoce. Octomilky prý do Ameriky přivezl nějaký italský turista právě v ovoci. Američané zakazují dovoz jakýchkoli potravin a nápojů představujících zdravotní a ekologická rizika, zakázán je ovšem i dovoz některých potravin, které podle mého názoru nijak zvlášť nebezpečné nejsou, jako například skotské národní jídlo haggis podobné české tlačence.Haggis totiž obsahuje ovčí plíce, jejichž dovoz do USA je zakázán od roku 1971. Proč? Inu, prý snadno podléhají zkáze. Co nepodléhá? Ze stejného důvodu je zakázán dovoz italského obřího salámu mortadella (o tom byl natočen stejnojmenný hezký film se Sophií Loren) nebo vynikajícího modenského vinného octa Aceto balsamico. Slavný zpěvák Luciano Pavarotti, rodák z Modeny, který bez svého oblíbeného aceta nemohl být ani jediný den, prý skleničku s octem vydával před celníky za léčebný balzám, jímž si maže hlasivky. Ale vraťme se k octomilkám. Také já je dodnes mám v kuchyni a nemohu se jich zbavit. Koupil jsem za nemalé peníze lapač octomilek v podobě plastového jablka, ale chytilo se jich jen pár. Osvědčenou zbraní proti octomilkám je prý rozsypaný hřebíček nebo masožravé květiny. Zkusím to. Podle mého názoru za enormní přemnožení octomilek u nás může burčák, přesněji řečeno patoky, jež jsou za burčák vydávány. V létě je celkem klid, ale jakmile začne burčák, je jich všude plno. Zrušte burčák a zmizí i octomilky. Bolek Polívka mi vyprávěl, jak šel v době burčáku na jednání k primátorovi a dal si záležet, aby na něm nebylo vidno, že strávil kus noci ve vinárně. Sprchoval se horkou vodou, oblékl si čisté prádlo, oholil se. Před vstupem do primátorovy kanceláře se podíval do zrcadla a hle - nad hlavou měl roj octomilek!

Kunsthistorik Zdenek Primus se v alamanachu Cibulkovy Literární kavárny Řetězová zamyslel nad velikostí porcí v českých krajích. Tradiční abnormální velikost českých porcí připisuje obavě, že pohostinnost nebude považována za dostatečnou. A považuje to za zvyk vzniklý po válce, kdy konečně mohli lidé jíst dosyta. Chápu majitele restaurací, kteří velikými porcemi chtějí dát najevo, že na hostu nešetří. Ale proč se totéž děje v domácnostech? Vždyť si každý může bez obav přidat! Primus srovnává velikost porcí v sousedním Německu, kde existuje obrovský rozdíl mezi severem a jihem: zatímco v Bavorsku se dává na talíř téměř tolik jídla jako v Čechách, v Hamburku jsou porce minimální. V zemích na jihu Evropy se při hostinách dávají na stůl mísy a každý si bere podle potřeby, třeba i desetkrát. A Primus pak uvažuje o způsobu, jak požádat o nášup, aniž bychom vzbudili dojem, že jsme se přišli na návštěvu najíst do foroty. Připomnělo mi to situaci z šedesátých let, kdy jsem chodil na obědy do studentské mensy Jednota. Někteří studenti, kteří propili své kupony, přicházeli za mnou s prosbou, abych jim půjčil talíř s kousíčkem masa. Šli si pak k pultu nechat přidat omáčku i knedlíky. Najedli se dosyta. Když jdu na návštěvu, kde se podává jídlo, prosím pokaždé, aby mi dali malou porci, že si přidám, budu-li mít pocit nenasycenosti. Téměř pokaždé tím hostitele udivím a zdá se, že to považuje ode mne za neslušné. Nechápu proč. K něčemu se vám přiznám: nesnáším vrchovaté talíře! Na dovolených u moře jsem v hotelích, kde praktikovali bufetový systém, občas vídal krajany, ale i Němce nebo Angličany, jak si pyšně nesou od stolu Kilimandžáro složené ze všech druhů jídla, jež bylo k dispozici. Rybu vedle guláše, řízek vedle kalamárů. Prázdných talířů bylo přitom všude habaděj a mohli si jít přidat stokrát. Ne. Vrchovatý talíř zřejmě přináší pocit bohatství. Komfortu. A nášup je pravděpodobně považován za něco jako žebrání.