Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

28. února 2018

MŮJ TIP - Jídelna U Nováků




Vodičkova 30, Praha 1
Tel.: +420 601 308 122
Email: info@jidelnaunovaku.cz
www.jidelnaunovaku.cz
Otevřeno Po–Pá 11:00–16:00





Z jídelního lístku:
Vývar s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi (29 Kč)
Bramborový krém (29 Kč)
Flamendr se sýrem (99 Kč)
Kaplická cmunda (99 Kč)
Rybí filé zapékané se sýrem (74 Kč)
Milánské špagety sypané sýrem (99 Kč)
Kachní stehno konfitované, zelí, variace knedlíků (174 Kč)
Vepřový steak se zbojnickými fazolkami (78 Kč)
Vepřový vrabec, zelí nebo špenát (75 Kč)
Strapáče se zelím a uzeným masem (99 Kč)
Špekové knedlíky se zelím a cibulkou (99 Kč)
Svíčková na smetaně, citron, brusinky, šlehačka (79 Kč)
Hovězí guláš zdobený cibulkou, houskový knedlík (99 Kč)
Koprová omáčka s hovězím masem, bramborový knedlík (99 Kč)
Uzená kýta, bramborová kaše, okurka (99 Kč)
Kuřecí roláda plněná špenátem a masovou nádivkou, rýže (84 Kč)
Prejt, zelí, vařený brambor (99 Kč)
Bramborové knedlíky plněné uzeným masem, zelí, cibulka (99 Kč)
Čočka na kyselo s uzeným masem, okurka (99 Kč)
Králičí stehno na smetaně, knedlík (112 Kč)
Jahodové knedlíky se zakysanou smetanou a máslem (89 Kč)
Smažený květák, tatarka, brambor (93 Kč)

Upozornění: 
Nově otevřená jídelna je typem lidové stravovny, kde se nabízejí jednoduchá a levná jídla. Najdete ji v pasáži U Nováků. Samoobslužný systém a prosté zařízení zjednodušují provoz. Myslím, že podobná jídelna ve středu města hodně chyběla – měla by tedy být zaplněna mezera na trhu. Kvalita jídel je zatím slušná, doufám, že vydrží.

25. února 2018

Výsledek referenda

REFERENDUM

Máme za sebou další Referendum. Šlo o játra dušená na cibulce. Na jedné straně hřiště stála drůbeží, proti nim vepřová či hovězí. Některé názory: drůbeží jen restovaná na másle či oleji, s ančovičkami, kapary, vínem. Určitě ne dusit. Játra se nedoporučují k časté konzumaci ze zdravotního hlediska, protože v organizmu slouží jako detoxikační orgán, zachytávají se v nich škodliviny, jako např. těžké kovy. Čím starší zvíře (kráva), tím delší dobu se škodliviny v játrech hromadí. Proto už jíme jen kuřecí. Mražená jsou nejhorší. K dušeným játrům je nejlepší jablečný kompot. Přestože v těle fungují tyto orgány jako čistička, není důvod se bát škodlivých látek. Většinu nečistot totiž játra neskladují, ale naopak vylučují z těla ven. Játra můžete klidně podávat už dětem od tří let, v přiměřených dávkách přibližně jednou za dva týdny jsou dokonce prospěšná. Například hovězí játra obsahují snadno vstřebatelné železo a vitamin B12, obě tyto látky jsou nezbytné pro tvorbu červených krvinek a tedy i přenos kyslíku z krve do tkání. Obě látky se zároveň starají o správnou funkci nervového systému. Avšak drůbeží játra na našem trhu pocházejí většinou z kuřat z brazilských a polských velkofarem zaměřených na urychlení růstu a váhy kuřat. Zkuste hádat čím je krmí. Nicméně výsledek je jasný.

Takže těsně zvítězila kuřecí játra na cibulce nad stejně upravenými hovězími nebo vepřovými!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 26.2.2018.

23. února 2018

Zápisník labužníka 23/2/2018














Cornwall je velmi interesantní kraj na jihozápadě Anglie, poloostrov z něhož je to po moři vlastně jen kousek do Brestu. Znám pár labužníků, kteří na Cornwall jezdí poměrně často a pochvalují si tamější hospůdky, v nichž se dobře jí – nejen čerstvé ryby a mořské plody, ale i rozličné další lahůdky. V pobřežním městečku Padstow má například jednu svou hospůdku Rick Stein, jehož televizní pořady možná znáte. Vysílají se už i u nás. V Anglii je Stein nesmírně populární. Restaurace se jmenuje docela prostě Rick Stein's Seafood Restaurant. 

Steinova hospůdka ovšem leží na severním břehu poloostrova. Kdybyste ale projeli přímo na jih, najdete na pobřeží městečko Menabilly, kde žila spisovatelka Daphne du Maurier (1907-1989), autorka slavného románu Mrtvá a živá. A ten román se odehrává právě zde. A v Cornwallu se odehrává i další slavný příběh této autorky, horror Hospoda Jamaica, zfilmovaný Hitchcockem. Hospoda Jamajka se odehrává na bodminském vřesovišti. Dnes je to obyčejné stavení v Bolventoru, postavené z žulového kamene s břidlicovou střechou. Je zde však nápis Jamaica Inn. Pod hospodou vede čtyřproudá dálnice. Hrdinka románu, statečná Mary Yellanová, běžela vřesovištěm z Jamajky do blízkého Altarnunu za proradným vikářem Francisem Daveyem, jenž byl hlavou bandy pobřežních pirátů. Ale můžete si tu dát třeba dobrou bramborovou polévku s fazolemi za sedm liber.

O anglické kuchyni už jsem psal mnohokrát. Není tak špatná, jak se říká. Tentokrát bych si chtěl všimnout jedné fráze, kterou možná neznáte.

Angličané říkají Salad Days („salátové dny“) období, kdy je člověk mladý, nezkušený a idealistický. Toto úsloví zpopularizoval William Shakespeare. Použil ho totiž ve své hře Antonius a Kleopatra (1606), kde Kleopatra lituje svého mladistvého citu k Juliu Caesarovi.

„...My salad days, When I was green in judgment, cold in blood...“ („Mé salátové dny, kdy mé úsudky byly zelené, krev studená...“
Ovšem označení „zeleným“ pro věci nezralé se používalo už mnohem dříve. Fowlerův slovník moderní angličtiny to vysvětluje takto: „Mládí je stejně jako salát syrové a neochucené zkušenostmi. Dětství se přirovnává k mléku a zralost k masu.“

Britská královna Alžběta II. k výročí své korunovační řeči prohlásila: „Ačkoliv jsem svůj slib pronesla ještě ve svých salátových dnech, nelituji jediného slova.“
Salátová fráze zdomácněla i mimo Anglii, zejména v USA – a byla použita v názvech několika knih, zvolili ji například Francoise Saganová nebo Charles Romalotti, své memoáry tak nazval herec Douglas Fairbanks ml., také několik sbírek kuchařských receptů použilo tento citát. Salad Days se jmenuje také britský muzikál z roku 1954 s hudbou Juliana Sladeho a texty Dorothy Reynoldsové. Salad Days je rovněž název dokumentárního filmu z roku 2014 o vývoji punkové a hardcore scény ve Washingtonu DC během osmdesátých a devadesátých let. Rocková skupina Procol Harum tak nazvala jednu ze svých písní. Frank Zappa zpívá ve své písni Electric Aunt Jemima: „Prázdniny v salátových dnech byly kořeněny plesnivou majonézou...“

Angličané mají naneštěstí stejnou smůlu jako Češi nebo Němci: nazývají slovem Salad jednak míchaný pokrm (tedy salát), ale také hlávkovou zeleninu (česky správně Locika setá – latinsky Lactuca sativa). Pokud ovšem nepoužívají slova Lettuce, které by se v souvislosti se „zelenými dny“ hodilo určitě lépe. Bramborový salát se v této souvislosti dá jako metafora přece jen použít obtížněji. Francouzi to mají jednodušší, avšak místo jednoho slova si mohou vybrat z mnoha: Laitue, Chou pommé, Sucrine, Feuille de chéne, Frisée, Rougette, Romaine, Mesclun...

Vzpomínám-li však na své vlastní „salátové dny“, musím si chtě nechtě vzpomenout na bramborový salát v automatu Koruna, jímž jsem se tehdy krmil téměř každý den. Byl totiž ukrutně levný. S jedním křupavým rohlíkem jsem měl oběd za necelé tři koruny. To bylo v roce 1960 a několika následujících. Potom i ten bramborový salát poněkud podražil.

Moje „salátové dny“ byly tedy spíše „korunové dny“ a patřilo do nich kromě toho salátu ještě i ruské vejce, gulášová polévka nebo houskové knedlíky bez masa, jen s omáčkou.

Po převratu v roce 1990 začaly v Česku „salátové dny“ s trošku jiným významem. Na jídelních lístcích českých restaurací se začaly v hojném počtu objevovat vedle obligátního Šopského položky jako Caesar salát, Caprese, salát Niçoise, Panzanela, Choriatiki, Tabbouleh, Coleslaw, ba dokonce i Waldorf nebo Cobb salát.

Ale ještě se vraťme do Anglie. Chci totiž upozornit na jeden anglický salát, který u nás téměř nikdo nezná. Je to oblíbená položka na tradičním anglickém pikniku, kdy se do speciálního koše naskládají lahůdky k pozdějšímu zkonzumování v přírodě. Ten originální salát se jmenuje Chestnut and Apple. Základem je konzerva naložených jedlých kaštanů. S obsahem této konzervy se smíchají kousky salámu a kousky syrových jablek. Nakonec se zamíchá vejce uvařené natvrdo. Osolit, opepřit, podávat s bílým chlebem, zapíjet cidrem nebo pivem.

V Irsku můžete ochutnat jinde nevídaný salát z mořských řas zvaný Carrageen. Někdy se k řasám přidává trošku česneku, je to prý hodně afrodisiakální. Zapíjí se pivem Guinness. A ještě jednu raritu zde mají, která se dá jíst i jako salát. Je to obdoba naší „lepenice“ zvaná Colcannon. Bramborová kaše smíchaná s vařeným zelím plus smetana, jarní cibulky, máslo a koření.

22. února 2018

Dernier Cri








Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že v České republice prudce roste spotřeba plechovkového piva. Zdá se, že většina Čechů si místo návštěv pivnic kupuje v supermarketech plechovky s pivem a popíjí doma, kde můžou navíc v klidu k pivu kouřit. A prázdnou plechovku zahodit.

Na poptávku po plechovkách hbitě odpovídají pivovary. Plzeňský Prazdroj zprovoznil loni v červnu v Plzni novou linku na stáčení nápojů do plechovek, stálo to 340 milionů. Kapacitu zvýšil o dvě třetiny na 100 tisíc plechovek za hodinu. Státní pivovar Budějovický Budvar je nyní v zásadní fázi rozvoje, která na investicích spolyká stovky milionů korun. Loni podnik na více než 700 milionů korun přišlo nové logistické centrum a začala výstavba nového ležáckého sklepa. Letos půjde dalších celkem 600 milionů korun do nové budovy cylindrokonických tanků pro kvašení piva a také do nové linky na plnění lahví či do zvýšení kapacity stáčírny plechovek. Co se plechovek týče, v těch je Budvar na domácím trhu lídrem, když do nich stáčí celkem asi pětinu své produkce a čeká další růst. Také v největším pivovaru skupiny Heineken v Česku − v Krušovicích − sázejí na plechovky. Třetím rokem se tu plní do plechu i produkty dalších pivovarů skupiny, do níž patří značky Starobrno, Březňák či Zlatopramen. Pivovar Svijany má od konce loňského roku také linku na plechovky. Stála sto milionů korun a šlo o největší jednorázovou investici v historii pivovaru. Novou linku na plechovky, rovněž asi za sto milionů korun, má od loňska i pivovar Protivín ze skupiny Pivovary Lobkowicz Group.

Průměrný Čech prý vypije během týdne 8,8 půlllitru piva. Pití nikoliv v hospodě, ale doma je trendem několika posledních let − platí to v Česku i ve světě. V tuzemsku k tomu dílem ještě přispěl náběh povinnosti EET a zákaz kouření v restauracích, který na hospody, bary a restaurace dopadl loni.

Ředitelka Českého svazu pivovarů a sladoven (ČSPS) Martina Ferencová to před časem glosovala následovně: „Z národa s tradiční hospodskou pivní kulturou se stáváme spíše zemí plechovkového piva.“ Jeho spotřeba podle statistik, které má svaz k dispozici, vzrostla loni meziročně téměř o 50 procent. V průměru každé desáté v Česku vypité pivo už je z plechovky. Jako hlavní důvod obliby plechovek se uvádí to, že jsou lehké a zákazník na rozdíl od lahví nemusí řešit vracení prázdných obalů.

Pivo v plechovkách se v tehdejším Československu začalo vyrábět poprvé v roce 1991, a sice v Plzeňském Prazdroji. Ve stejný rok přišel s nabídkou piva v plechu i Braník. Jedna prázdná plechovka vyjde pivovar asi na tři koruny. Skleněná pivní lahev stojí zhruba stejně. Zatímco skleněné lahve se používají vícekrát, plechovka je na jedno použití.

Tomuto trendu protiřečí zpráva, že stále pokračuje boom minipivovarů. Aktuálně tvoří asi dvě procenta celkové domácí produkce piva, mohly by se přiblížit třem procentům. Minipivovary samozřejmě pivo do plechovek nedávají.

21. února 2018

MŮJ TIP - Red Pif





Betlémská 9, Praha 1
Tel.: +420 222 232 086
www.redpif.cz
Otevřeno Út-So 16:30-23:00





Z jídelního lístku:
Krémová polévka z topinamburu a pastináku (110 Kč)
Silný vývar z hovězího žebra (170 Kč)
Salát ze zelené čočky, sýr Roquefort, hruška (190 Kč)
Šneci po alsasku (210 Kč)
Tatarák z kachních prsou (220 Kč)
Mušle svatého Jakuba, květák, klobása chorizo (250 Kč)
Rizoto s kozím sýrem a sušenými rajčaty (230 Kč)
Lapin à la moutarde - Králík na hořčici se špeclemi (290 Kč)
Blanquette de veau – telecí ragú s rýží (390 Kč)
Nagret de canard – kachní prsa na malinovém octě, batáty a pohanka (420 Kč)
Crème brûlée (160 Kč)
Chartreuse verte - Ledové parfait (190 Kč)

Upozornění: 
Tuto restauraci už jsem jednou doporučoval, ale činím tak znovu, protože nastala určitá změna. Odešel indonéský šéfkuchař Stephen Senewiratne (nositel titulu Objev roku v letošní anketě Zlatý kuchař), který se vrátil do hotelu Mandarin. Majitel Milan Bartoš se rozhodl radikálně zjednodušit menu a vrátit se k tradičním (a jednodušším) francouzským lahůdkám, což mě velice potěšilo. Velký výběr vynikajících vín (Ped Pif je třetí v anketě Nejlepší vinný bar“) však zůstává.

18. února 2018

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední Referendum se setkalo s poměrně velkým ohlasem. Měli jste rozhodnout, která zvěřina vám více vyhovuje, jestli maso daňčí nebo srnčí. Některé názory: daňčí kýta na jalovci a tymiánu s červeným vínem to je ono! Vynikající je také daňčí guláš na červeném víně! Srnčí musí být dlouho naloženo, pak nemá chybu. Výsledek, ač velmi těsný, musíme považovat za respektovatelný, přestože je překvapivý.

Mezi zvěřinou zvítězilo daňčí maso těsně nad srnčím!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 19. 2. 2018.

16. února 2018

Zápisník labužníka 16/2/2018














Gigandes plaki jsou velké fazole, které vaří Řekové v rajčatovo-paprikové omáčce a servírují je jako Meze, tedy malý teplý předkrm. Tato pochoutka zdomácněla i v Anglii, kde ji někdy najdete pod anglickým názvem Giant Baked Beans. Avšak když dnes řeknete aspoň trošku vzdělanému číšníkovi kdekoli na světě jednoduše slovo Plaki, bude vám asi rozumět. Turci tomu sice říkají Pilaki nebo Piylaz a Indové Rajma, ale slovo Plaki znají i oni.

Recept je v podstatě velmi jednoduchý: velké fazole necháte přes noc namočené ve vodě, ráno je uvaříte s rajčaty, cibulí, olivovým olejem, petrželí a paprikou. Můžete přidat i česnek, mrkev nebo celer. Někteří kuchaři přidávají i uzené vepřové maso nakrájené na malé kousky. Řekové na poslední chvíli rozdrobí do hrnce trošku bílého sýra Feta. Pokud jde o koření, nevylučuje se bobkový list, oregano a případně ani tymián. Troška bílého vína samozřejmě nemůže pokrmu uškodit.

Fazole jsou velmi zajímavým tématem pro můj Zápisník. Nejznámější odrůdy této luštěniny (Phaseolus) jsou Adzuki, Barlotti, Canellino, Fave, Goa, Kenia, Lima a Mungo. Předem musím ovšem upozornit, že většina „fazolových“ pokrmů se dá dobře připravit nejen z klasických fazolí, ale i z bobů (Vicia faba), pocházejících z Orientu a pěstovaných nyní hojně v celé Americe. To platí zejména o mexicko-americkém pokrmu zvaném Chilli con carne.

Zajímavou variantu na Plaki mají staří Arméni: podávají fazole (vařené klasickým „řeckým“ způsobem) za studena, pokropené citronovou šťávou. Někdy do tohoto salátu přidávají i vařené brambory. V románu Himmlerova kuchařka popisuje jeho autor, americký spisovatel francouzského původu Franz-Olivier Giesbert toto arménské Plaki jako oblíbené jídlo hrdinky Rózy, stoleté kuchařky původem z Trapezuntu (Trabzonu), městu na pobřeží Černého moře, dnes patřícímu do Turecka. Róza má ve své marseillské restauraci Plaki na lístku každý den a labužníci tam za ní chodí právě kvůli tomu.

Jestliže už jsem se zmínil o Giant Baked Beans, musím se zmínit také o Boston Beans. Bostonské fazole jsou nejznámější druh fazolí v USA. Jako surovina vhodná k vaření jsou to malé bílé fazole (říká se jim „perličky“), které je nutno před vařením aspoň na pár hodin namočit ve vodě. Používají se rovněž k přípravě tradičního španělského receptu Alubias de Tolosa (Baskické fazole) nebo francouzského Cassouletu. Baskické fazole byly oblíbeným jídlem českého básníka Josefa Kainara, který je vařil svým návštěvám téměř vždy. Rozlišoval „španělské“ od „baskických“ tím, že do jedněch dával hodně cibule, kdežto do druhých hodně česneku. Když sehnal mušle zaděnky, dělal Fabes con almejas, jimž říkal „asturské“. Podobný recept se ostatně jmenuje Fabada asturiana. Tam nesmí chybět černá klobása Buttifara negra. Kainar ji nahrazoval čabajkou.

Španělští Židé (Sefardové) jedli fazolové pokrmy jako „šábesové“, ovšemže bez přítomnosti vepřového masa. Do pátečního setmění, tedy do začátku šábesu, uvařili fazole se zeleninou a drůbežím nebo hovězím masem. Do sobotního oběda musel pokrm vydržet teplý. Obvykle toho Sefardové dosáhli tím, že ho v kameninovém hrnci uložili do vychládající pece nebo zabalili do peřin. Aškenázyové používali místo fazolí hrách a přidávali kroupy. A říkali tomu Šoulet.

Americký recept, který byl nazván Bostonským (Boston Baked Beans), přišel údajně z Londýna, kde tuto metodu používala jakási hospodyně v domácnosti. Princip je prostý: fazole se nejprve uvaří a potom zapečou společně s rajčatovým protlakem a mletou paprikou.

Na první pohled se může zdát, že nějaký Angličan, který se v Americe stal kovbojem, vzpomněl si na tento recept a začal ho praktikovat při vaření venku, na živém ohni. Kromě uvedených ingrediencí použil rovněž slaninu. Někteří aristologové však tvrdí, že recept okoukali kovbojové od Indiánů, kteří údajně tímto způsobem vařili fazole už v 17. století. Tato verze je určitě pravděpodobnější. Každopádně nad ohněm v kotlíku či pánvi (bez trouby) nebylo možno fazole zapékat, nemohly být tedy vlastně Baked. Tento pokrm se však stal tak populárním, že se začal vyrábět průmyslově a prodávat jako polotovar v konzervách. Kovbojové si ovšem na každou porci dali ještě sázené vejce.

Na Balkáně se vaří oblíbené fazolové polévky Čorby. Neliší se příliš od slovenské Fazulovice, ochucují se však často kořením zvaným Čubrica, které na Slovensku není. Já osobně Čorbu i Fazolovicu miluju. Shodou okolností jsem s bratislavským kamarádem Milanem Čorbou, vyniklajícím kostýmním návrhářem, chodil na konci šedesátých let na úžasnou Fazolovicu do bratislavského Kryštál Baru. Nikdy jsem nejedl lepší. Občas si k nám ke stolu přisedl legendární herec Gustáv Valach a dal si tu báječnou polévku taky.

A ještě jedna rarita: čínští kuchaři ze Sečuanu a okolí podávají k masu nebo pečeným rybám přílohu zvanou Doubanjiang. Je to hustá červenohnědá kaše, velice aromatická, vyrobená z červených chilli papriček, soli a zkvašených velkých fazolí nebo fazolových bobů. Tedy ne z bobů sojových, jak je to jinde v Číně běžné. Fazolové boby je nutno nechat kvasit poměrně dlouho, nejméně dva měsíce, ale raději spíše celý rok. Anglicky se tato pasta většinou na jídelních lístcích nazývá Hot Black Beans Sauce nebo Dow (Dau) See. Je však nutno se ujistit, že nejde o sojovou omáčku, nýbrž omáčku z fazolí. Jsou zde však ještě další fazolové omáčky: Dau See Sheung Jing Jeung (s přidáním čínského vína nebo sherry a sezamového oleje, podává se k mořským plodům) nebo Suen Tau Dau See (s česnekem a čínským vínem nebo sherry, podává se k vepřové pečeni nebo ke kachně).

15. února 2018

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne byly zprávy o křtu mé nové knihy Experiment s dívčím srdcem, která se konala v pražské restauraci Redpif a které se zúčastnili například Alena Vránová, Marie Rottrová, Aleš Háma, Ivan Vodochodský, Ota Klempíř, šéfkuchař Jan Punčochář a profesoři Kamil Janáček a Bořek Hnízdo. Ochutnali jsme například šneky po alsasku, králíka na hořčičné omáčce a blanquette de veau, připíjeli jsme si vínem Spielberg a pivem Ferdinand.

14. února 2018

MŮJ TIP - Nebespán





Náměstí 7, Kašperské Hory
Tel.: 603 255 563, 603 253 242
Email: info@nebespan.cz
www.nebespan.cz
Otevřeno denně 12:00-23:00





Z jídelního lístku:
Zimní dýňový krém (60 Kč)
Čočková polévka s klobáskou Toulouse (60 Kč)
Jelení terinka (120 Kč)
Husí rillettes (115 Kč)
Domácí jelito na burgundský způsob, šťouchané brambory (195 Kč)
Pissaladiére – bílá pizza z Azurového pobřeží (195 Kč)
Domácí špagety Marinara s rajčaty, mušlemi a krevetami (220 Kč)
Provensálské daube (235 Kč)
Rumpsteak ze šumavského býčka Stroganoff, houbové rizoto, brokolice v páře (235 Kč)
Pomalu pečené jehněčí kolínko s celerovo-bramborovým pyré (255 Kč)
Křehká pečená šunka se sladkými bramborami (210 Kč)
Francouzské palačinky s vanilkovou omáčkou a borůvkovým rozvarem (95 Kč)


Upozornění: 
Neobvyklou restauraci s neobvykoým názvem najdete v městečku Kašperské Hory přímo na náměstí, nad kašnou, v budově bývalé klášterní školy. Mají tu francouzského kuchaře, jmenuje se Francois. Takže kromě českých pokrmů můžete zde ochutnat i francouzské. Labužníci se sjíždějí z širého okolí, protože jídelní lístek je zajímavý a často se mění. Kuchař používá čerstvé suroviny, nejraději místní. Ale nakupuje také v sousedním Bavorsku. Dobrá je i cukrářka Jana.

11. února 2018

Výsledek referenda

REFERENDUM

Máme za sebou další Referendum. Byl to velice zajímavý souboj. Šlo o uzenou slaninu vepřovou (špek) nebo hovězí (například Bresaola). Některé názory: Nejlepší bresaola je z nejsevernějšího cípu Itálie, Jižního Tyrolska a Trentina. Je nejprve mírně zauzená a teprve pak se dává zrát (sušit). A ta úplně nejlepší je z telecího, ale to je chuťově i cenově úplně jiná liga. Na uzené hovězí maso zřejmě nejsou české chuťové buňky zvyklé. Vepřový špek je skvělý třeba i z uherského prasete zvaného mangalica. Skvělý je špek z Brixenu. Nicméně výsledek, ač velmi těsný, je nesporný: 

V souboji uzených slanin těsně zvítězila Bresaola nad uzeným vepřovým špekem!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 12.2.2018.

9. února 2018

Zápisník labužníka 9/2/2018


Když Federico Fellini natáčel film Satyricon (1969) podle starého Petroniova románu, najal si osobního trenéra, bývalého boxera Ettore Bevilacqu. Ten s režisérem každý den cvičil a dohlížel také na jeho dietu. K obědu mu například povoloval pouze libové maso na roštu, zeleninový salát a ovoce. Během dne si Fellini nesměl dát ani jednou pastu, tedy těstovinové jídlo. Ani nejprostší spaghetti aglio olio peperoncino! Ani rizoto! A už vůbec ne Vitello tonnato, nejoblíbenější režisérovo jídlo.

Když vezmeme v úvahu, že hlavní scénou filmu byla scéna zvaná Hostina u Trimalchiona, tedy dlouhé hodiny pojídání obskurních lahůdek a popíjení nápojů, musel Fellini během natáčení asi prožívat muka. Mimochodem: Trimalchiona měl hrát původně obrovitý německý herec Gert Froebe, jehož proslavila bondovka Goldfinger (v níž hrál titulní zápornou roli), potom však byl z nouze do této role obsazen italský náhradník Mario Romagnoli. Škoda. Froebe by byl určitě skvělý. Ale i obsazení Romagnoliho má svou zajímavost. Nebyl to totiž herec, nýbrž majitel restaurace. Vážně! Patřila mu římská restaurace Il Moro v uličce delle Bollette. V tom podniku byl Fellini štamgastem. Restaurace ležela mezi dvěma body felliniovského světa: galerií Colonna a Fontánou di Trevi. A funguje dodnes, i když pan Romagnoli už nežije. Jeho velká fotka v roli Trimalchiona však pořád ještě visí na zdi. Dobře se tam najíte. Dělají si tam svoje vlastní čerstvé těstoviny, mají tam skvělé ravioli plněné směsí sýra a špenátu (nebo kachními játry), taky úžasné kuře na ančovičkách. Dodnes mám na jazyku chuť báječných artyčoků alla romana, které jsem si tam kdysi dal. Je to vlastně trattorie založená v roce 1929 a ceny tam dnes sice nejsou zrovna nízké, avšak dá se to vydržet. Například husí játra Foie gras jako předkrm stojí 22 euro. A když si představíte, že u stejného stolu jako vy seděli například Marcelo Mastroianni, Richard Gere nebo Robert De Niro, hned vám líp chutná. Dnes restauraci vlastní Mariův syn Franco a zdá se, že je tam pořád plno.

Málokdo ví, že ve stejné době jako Fellini natočil film Satyricon podle Petroniova románu také režisér Gian Luigi Polidor. Tam hrál Trimalchiona slavný herec Ugo Tognazzi, mimo jiné obrovský labužník a kuchař. Známe ho z nejlepšího labužnického filmu Velká žranice, kde hrál hlavní roli. Polidorův Satyricon se promítal dokonce už o pár týdnů dřív než Felliniho (a ten musel být, aby se odlišil, nazván Fellini Satyricon), ale nakonec byl italskou cenzurou zakázán pro údajnou obscénnost. Já sám jsem ho bohužel ještě nikdy neviděl, i když po něm (kvůli Tognazzimu, ne kvůli obscénnosti) prahnu už delší dobu.

Sophia Loren ve svých memoárech přiznává, že svému kamarádovi a dlouholetému hereckému partnerovi Mastroiannimu pokaždé, když ho chtěla potěšit a zlepšit mu náladu, vařila pokrm zvaný Fagioli con le cotiche. Jsou to dušené fazole s cibulí, strouhaným sýrem a rajčaty. A cotiche? To jsou kůže z parmské šunky! Musíte je samozřejmě nechat povařit až úplně do měkka. Jedl jsem tu pochoutku už i s obyčejnými vepřovými kůžemi, ale ty z parmské šunky jsou lepší. Já osobně schovávám kůže ze slaniny v ledničce, až jich mám několik. Potom je uvařím a přidám do fazolové polévky. Chuť uzené kůže přidává polévce originalitu a záhadnost.

Když už jsem se zmínil o Fellinim, musím vzpomenout na jedinečnou scénu z jednoho jeho filmu, tedy o scéně, kterou mám nejraději – a která také souvisí s jídlem. Je to scéna z filmu Roma (1972) a zachycuje režisérovu osobní vzpomínku na lidovou římskou restauraci ve via Albalonga, jak fungovala ve dvacátých letech. Tato scéna musela být kompletně postavena v ateliéru číslo 5 v Cinecittà, protože skutečná restaurace (ani skutečná ulice) už v době natáčení neexistovaly. Oč jde? Inu, restaurace je z větší části rozšířena na chodník, do ulice, přesněji řečeno do zatáčky úzké ulice, kterou však neprojíždějí automobily, nýbrž staré hranaté tramvaje. A protože restaurace je velice oblíbená a navštěvuje ji spousta lidí, nezbylo majitelům nic jiného, než stoly s židlemi postavit i vedle kolejí. Takže každou chvíli mezi hodujícími hosty projíždí se zvoněním tramvaj. Římané klidně navinují špagety na vidličky, nadšeně polykají lahodná sousta a zapíjejí je vínem, žárlivě sledováni cestujícími za okny tramvaje.

Před nějakými patnácti lety jsem se během návštěvy Říma zajel podívat na Via Appia Antica, starou cestu obklopenou cypřiši, olivovníky a borovicemi a pokrytou hladkými balvany. Římští otroci ji stavěli dávno před začátkem našeho letopočtu. Obchodní cesta tehdy spojovala Řím s přístavem v Brindisi. Dnes je to malebné místo vhodné pro procházky zamilovaných. Nebyl jsem tam bohužel s dámským doprovodem, zavezl mě tam kamarád Ital. Potom jsme jeli do centra po ulici zvané Via Appia Nuova. Tam jsme zastavili a zašli na kávu. A najednou koukám: Via Albalonga! Shodou okolností jsme byli nedaleko toho místa, kudy kdysi jezdila tramvaj! Seděli jsme ovšem zřejmě v jiné hospůdce. Její majitel byl Florenťan. A nabídl nám Gnudi. Nevěděl jsem, oč jde, ale kamarád mi to vysvětlil.

Gnudi jsou moc dobré sýrové knedlíčky, které můžete ochutnat především v hospůdkách staré Florencie. Česky bychom tuto lahůdku přeložili asi jako „naháčky“. Vysvětlení je prosté: jsou to vlastně ravioli, jenže bez těstového obalu, tedy „nahé ravioli“. Klasická náplň do raviol se vytvaruje do kuliček a ty se zapečou spolu s rajčatovou omáčkou. Základem je sýr ricotta, pokud možno co nejhutnější, nejsušší. Dále se do těstíčka dá strouhaný parmezán, olivový olej, trošku hladké mouky, trošku jemně nakrájeného špenátu, vejce (především žloutek), na prášek roztlučené peperoncino a mořská sůl. Rajčatová omáčka se připravuje z rajčat, česneku, petrželky a šalotky. Knedlíčky se zapečou v troubě na této omáčce, posypou se ještě plátky rajčat a strouhaným parmezánem. Můj kamarád Ital si na ně prý dává ještě opraženou slaninu. Variantou je houbová omáčka z lesních hříbků.

Přestože kolem nás neprojížděla hranatá tramvaj, cítil jsem se jako ve Felliniho filmu.

8. února 2018

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je vydání mé nové knihy. Jmenuje se Experiment s dívčím srdcem a je to šestnáct povídek: některé vznikly už před padesáti lety a některé teprve nedávno. V některých povídkách najdete i labužnické téma, v některých dokonce téma erotické. V pondělí tuto knihu pokřtíme ve společnosti přátel a zástupců medií. Budu velmi potěšen, když se knihy prodá vyšší množství.

7. února 2018

MŮJ TIP - Caffe Florian




Piazza San Marco 57, Benátky, Itálie
Tel.: +39 041 520 56 41
Email: servizi@caffeflorian.com
www.caffeflorian.com
Otevřeno Po-Čt 10:00-21:00, Pá-So 9:00-23:00, Ne 9:00-21:00




Z jídelního lístku:
Pasta e fagioli – krémová fazolová polévka s nudlemi (23€)
La Colazione di Casanova – Casanovova snídaně (45€)
Tramezzino s norským lososem (11€)
Club Sandwich Florian (17,50€)
Salát Florian s bresaolou, krevetami, okurkou, rajčaty a mozzarellou (21€)
Fazolový salát Nizzarda (20€)
Croissant s pancettou, vejcem a houbovým krémem (13,50€)
Quiche Lorraine (16€)
Lasagne Florian pečené v troubě (23€)
Canellone s lilkem a sýrovým krémem (22€)
Dort podle Sachra (14€)
Tiramisu (14€)
Torta di mele (14€)
Zmrzlina Tartuffo (14,50€)
Zmrzlinový pohár Amaretto (18€)

Upozornění: 
Na náměstí svatého Marka v Benátkách najdete nejstarší kavárnu světa, otevřenou v roce 1720 a dodnes ponechanou takřka v původním stavu. Chodili sem D’annunzio, Goldoni i Casanova, mnoho legendárních osobností si nenechalo ujít zážitek a vypili třeba jen kávu u stolečku na náměstí, kde v létě hraje kavárenský orchestr. Oblíbená Casanovova snídaně se skládá z perfektní kávy nebo čaje, čerstvě vymačkaného džusu, ovocného salátu, housky s šunkou a vejcem a čokoládového zákusku.

4. února 2018

Výsledek referenda

REFERENDUM

Máme za sebou další Referendum. Byl to velice zajímavý souboj. Střetli se milovníci exotických salátů. Měli rozhodnout, jestli dávají přednost Guacamole neboli salátu z avokáda, rajčat, paprikových lusků, cibule a česneku - nebo Mangosalátu, tedy salátu z manga, cibule, česneku, ředkviček a rýžových nudlí. Některé názory: Oba saláty obvykle obsahují koriandr, což je jejich nevýhoda. Kombinace avokádo-česnek-limeta je božská. Variantou manga je zelená papája. Mangosalátů je velmi mnoho druhů, na rozdíl od Guacamole. Nicméně výsledek je nesporný:

V souboji exotických salátů zvítězilo Guacamole nad Mangosalátem!

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 5.2.2018.

2. února 2018

Zápisník labužníka 2/2/2018















Američan Clark Gable (1901-1960) byl veleslavný filmový herec, který se do historie nesmazatelně vepsal především stvárněním postavy Rhetta Butlera ve filmu Jih proti Severu (1939). Už kdysi mě překvapilo, když jsem na amerických jídelních lístcích četl mezi dezerty položku nazvanou Clark Gable Pancakes – tedy lívanečky Clarka Gabla. Proč zrovna jeho? Kde se ten recept vzal?

Později jsem však v jednom starém americkém časopisu narazil na článek, který mi mnohé věci vysvětlil. Jeho poslední manželka, bývalá modelka Kay, která s ním žila posledních pět let, přiznala jeho kulinářské lásky. A na prvním místě byl vskutku lívaneček z mouky, mléka a vajec, politý javorovým sirupem. Těsto on sám dosti vydatně solil, na hotové horké lívanečky položil kostičku domácího másla. Ty lívanečky si dával k snídani. Možná právě tento recept si přečetl některý kuchař a nazval své lívanečky po slavném herci. Avšak pravděpodobnější je (jak jsem se dočetl ve starém článku o restauraci Brown Derby v Los Angeles), že v této legendární restauraci (ve tvaru hnědé buřinky), která byla oblíbenou Gableovou hospodou zejména v dobách jeho manželství s Carole Lombardovou, mu dělali „ty jeho lívanečky“ přesně podle hercova receptu a i na jídelním lístku je potom nazývali jeho jménem.

Avšak vraťme se k výpovědi vdovy Kay.

„K obědu měl nejraději steak se zapečenými fazolemi nebo se zelím a bramborem. Na závěr oběda čokoládový dort. Večer už toho moc nesnědl, jednu zvláštní lahůdku si však obvykle nenechal ujít: tenký krajíc tmavého chleba potřený hořčicí a posypaný plátky syrové cibule!“

Jiný článek z časopisu New Article&Recipe z roku 1934 popisuje slova jeho druhé manželky. Jmenovala se Ria a byla o patnáct let starší než Gable.

„Clark netouží po lanýžích a kaviáru“, řekla Ria. „Má rád obyčejné věci, jako studené kuře a šunku, sýr, lívanečky s javorovým sirupem. I k obědu si nejraději dá sendvič. A hruškový kompot.“

Gable sám se v jednom rozhovoru zmiňoval o nudlové polévce a zapečených kovbojských fazolích se šunkou. A přiznával se ke své slabosti na česnek a cibuli.

V knize o Gableovi, kterou napsal Warren G. Harris, jsem se dočel veselou historku z roku 1933. Tehdy natočil Clark Gable pro společnost MGM film Bilá sestra s režisérem Viktorem Flemingem. Když byl film hotov, blížily se Vánoce. V Americe ještě pořád platila prohibice. Avšak majitel MGM pan L.B.Mayer měl kamaráda pašeráka a ten dodal několik aut tvrdého alkoholu, piva a vína. A sám Gable rozdával lidem, kteří přišli do studia, pět set košů s krocanem a dalšími vánočními pochoutkami. Zaplatil to W.R.Hearst, tiskový magnát, který měl v MGM podíl. Tehdy se největší hollywoodské studio proměnilo v obrovskou restauraci. Gable měl prý tvář posetou otisky dívčích rtů. V jedné z šaten byl přistižen v přítomnosti dvou nahých dívek a jednoho krůtího stehna. Nebylo prý zřejmé, čemu se věnoval vášnivěji.

Na internetu jsem našel ještě záznam z nějakého předválečného časopisu, kde údajně Gable prozrazuje svůj vlastní recept na Lovcovu snídani: jsou to uvařené makarony s podušenými houbami a uvařenými holoubaty. V článku se tvrdí, že tuto snídani si Gable sám připravuje, když jede na lov. Je to hodně divný recept, nechybí v něm ani hořčice a vejce. Opravdu nevím, nezkoušel bych to.

Oblíbená jídla slavného herce ovšem známe: když slavil 1. února 1941 Clark Gable své čtyřicátiny, přivezl mu Robert Cobb (majitel už zmíněné restaurace Brown Derby) na ranč v Encinu čtyřicet Gableových nejoblíbenějších lahůdek. Jejich seznam známe. Bylo mezi nimi například uzené hovězí (pastrami) ve formě hašé, dušené vepřové kotlety se zeleninou nebo telecí roštěná ve fazolové omáčce. A nechyběl samozřejmě ani vyhlášený Cobbův salát, který pan Cobb v roce 1937 sám osobně vymyslel a který dnes patří mezi typická americká jídla. Na lístku ho má každá druhá americká restaurace. V „buřince“ se od roku 1937 až do uzavření podniku v roce 1989 prý prodaly 4 miliony porcí tohoto salátu! Recept je jednoduchý: hlávkový salát (různé druhy) smícháte s šunkou, kousky studeného pečeného kuřete, rajčaty, natvrdo vařenými vejci, avokádem a rokfórem. Plus dresink, v němž by neměla chybět worcesterská omáčka a rozmačkaný česnek.

Novinář James Bacon, Gablův přítel, popsal svůj poslední rozhovor se slavným hercem. Bylo to před nemocnicí, kam Gabla přivezla sanitka po infarktu.

„Jak tu vařej?“ ptal se Gable novináře, který byl známým labužníkem.

A nemohu při této příležitosti vynechat ještě jednu pikantní gastronomickou historku ze života Clarka Gablea: při natáčení filmu San Francisco v roce 1936 se musel oblíbený herec smířit s tím, že jeho partnerkou bude zpěvačka Jeanette MacDonaldová, tehdy velmi slavná. On ji bůhvíproč nesnášel. Musel s ní však natočit tři milostné scény včetně vášnivého líbání. Před natočením té první si dal schválně k obědu své oblíbené špagety aglio olio peperoncino, s vydatnou porcí česneku. Při dlouhotrvajícím polibku tak páchl česnekem, že jeho partnerka málem omdlela. Režisérovi se to však líbilo, protože byl přesvědčen, že diváci si budou hereččinu reakci vysvětlovat jinak: málem omdlela proto, že podlehla Gableově úžasné mužnosti.

K tomu jen podotknu, že kuchař, který tohle aglio olio peperoncino vařil, nebyl zřejmě Ital. Italský kuchař totiž plátky česneku dozlatova osmaží, takže nepříjemná štiplavá pachuť absolutně zmizí. Páchne vždy jenom syrový a nekvalitní česnek, zvláště čínský. Ale v Hollywoodu snad měli prvotřídní dodavatele, ne?

1. února 2018

Dernier Cri








Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva Českého statistického úřadu, že v roce 2017 vypil každý obyvatel České republiky v průměru 7 litrů lihovin, 19,5 litru vína a 147 litrů piva. Do tohoto průměru se samozřejmě započítávají i děti a přestárlí.

Naše spotřeba sice v dlouhodobém pohledu neustále mírně klesá, nicméně i tak je to slušný výsledek, v Evropě zřejmě pořád nemáme konkurenci.

Zajímavá jsou čísla týkající se tvrdého alkoholu. Pokud jde o oblibu jednotlivých druhů, jednoznačně vede rum a vodka - ty představují téměř polovinu spotřeby tvrdého alkoholu. Teprve s odstupem následuje brandy, ovocné destiláty a whisky. Roste však údajně obliba likérů. Metanolová aféra prý způsobila, že Češi se od levných a podomácku vyrobených lihovin přesunují ke kvalitnějším. Konzumace tvrdého alkoholu ostatně klesá i tak. Dnes jsme na číslech z roku 2011 a spotřeba alkoholu v nejbližších pěti letech bude zřejmě buď stagnovat, nebo klesat.