Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

29. prosince 2013


REFERENDUM

Omlouváme se za opožděné publikování výsledků posledního Referenda.
Jsme potěšeni, že (sice velmi těsně, avšak přece jen) zvítězil bramborový salát bez hrášku.

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy v pondělí, tentokrát  30. 12. 2013.

27. prosince 2013




Pod vánočním stromečkem jsem našel pěknou a zajímavou francouzskou knihu. Napsal ji Henri-Paul Pellaprat v roce 1935 a nazval L´Art Culinaire moderne (Moderní umění kuchařské). Tehdy chtěla být tato kniha pokračováním díla Escoffierova, v modernější podobě. Obsahuje 3500 receptů, ale nejen o ně zde jde. Kniha získala několik zlatých medailí a byla nazývána Biblí kuchařů. Moje vydání je z roku 1948 a je to dárek závažný: má přes tři kila.
Pan Pellaprat (1869-1954) byl zajímavá figura. Od svých dvanácti let pracoval u pekaře, potom se vyučil cukrářem a nakonec i kuchařem. Vařil v mnoha známých pařížských restauracích, například v Maison Dorée, kde byl žákem věhlasného Casimira Moissona. Tahle restaurace na bulváru des Italiens (umístěná tenkrát mezi kavárničkami Tortoni a Riche) patřila na konci 19. století k nejlepším v Paříži. Byla uzavřena v roce 1902, dnes je na jejím místě banka. Potom už byl Pellaprat šéfkuchařem, například v kuchyni restaurace Champeaux na Place de la Bourse, kde působil až do roku 1890. V roce 1896 však radikálně změnil svůj život, když se přidal k novinářce Marthe Distelové, která rok předtím začala vydávat časopis nazvaný Le Cuisinière Cordon bleu (Sporák Modrá stužka) a založil s ní v Paříži kuchařskou školu Le Cordon Bleu (Modrá stužka), která se brzy stala legendou a existuje dodnes.
Jak tento název vznikl, není jasné. Vymyslela si ho nejspíš paní Distelová. Možná se inspirovala vyznamenáním, které začal udělovat v 16. století král Jindřich III.: jmenovalo se L' Ordre du Saint–Esprit a byl to kříž, který visel na modré stužce. Vzhledem k prestižní povaze tohoto řádu (jemuž se mezi lidmi říkalo právě Le Cordon bleu) a vzhledem k oblibě slavností, jež se konaly vždy u příležitosti jeho udílení, stal se název Le Cordon Bleu známým. Pojmenovávali pak podle něho různé akce a výrobky. Mimochodem: Italové mají populární pivo, které se rovněž jmenuje Modrá stužka (Nastro Azzurro). Možná se tak jmenoval i elektrický sporák, na kterém vařila paní Distelová a podle kterého (zajisté ze „sponzorských“ důvodů) pojmenovala svůj časopis. Jisté však je, že už předtím existoval tento název v přírodovědě: Le Cordonbleu à joues rouges (Modrá stužka s červenými tvářičkami) se totiž jmenuje ptáček Uraeginthus bengalus, kterému Češi říkají bůhvíproč Motýlek rudouchý. Dlouho jsem se mýlil, myslel jsem totiž, že je to Stužkonoska modrá (Catocala fraxini), což je ale skutečně motýl, psal o něm Petr Bezruč. Tak vidíte, jak znalost gastronomie (měl bych vlastně říkat aristologie, když už ten název v Čechách zavádím) prospívá celkovému vzdělání. Nemůžeme v této souvislosti opomenout, že název Cordon bleu náleží také už mnoho let francouzskému pokrmu, jemuž se česky říká „švýcarský řízek“: plátek telecího masa je rozříznut a naplněn šunkou a sýrem. Potom se obalí v trojobalu a osmaží se na másle. U nás ovšem většina restaurací v blahé nevědomosti nazývá tento pokrm Gordon Blue, čemuž se cizinci hlasitě smějí.
Avšak vraťme se zpět ke škole zvané Modrá stužka. Škola paní Distelové a pana Pellaprata začala přijímat první žáky od 14. ledna 1896, kdy získala budovu v sousedství Palais Royal (Královského paláce) v Paříži. Základním principem studia na této škole bylo, že studenti mohli vidět na vlastní oči při práci největší mistry kuchařského řemesla. Potom si sami ve školní kuchyni postupy vyzkoušeli pod kritickým dohledem pana Pellaprata a jemu podobných zkušených kuchařů. V této věhlasné škole učil profesor Pellaprat celých 32 let, mezi jeho studenty patřil například také Raymond Oliver, který se potom proslavil jako šéfkuchař restaurace Grand Véfour, kde získal tři hvězdičky Michelin. U Pellaprata studoval také Maurice Edmond Sailland, později známý jako Curnonsky, nejslavnější gourmet-kritik všech dob (právě on napsal předmluvu k Pellapratově knize). A v roce 1950 (už bez Pellaprata) absolvovala tuto školu také Američanka Julia Childová, později jedna z nejslavnějších televizních kuchařek na světě. V Paříži nyní školu najdete pod názvem L’École du Cordon Bleu v rue Léon Delhomme číslo 8. Filiálky jsou různě po světě, ve dvaceti zemích je jich čtyřicet a navštěvuje je 20.000 studentů ročně.
Kromě knihy, kterou jsem dostal k Vánocům, napsal Henri-Paul Pellaprat ještě asi deset jiných – například Kuchyni rodinnou a domácí nebo Velkou knihu francouzské kuchyně. Dožil se vysokého věku. Na sklonku svého života byl pořád ještě velice aktivní, vařil občas pohostinsky ve vynikajících pařížských restauracích jako je například Lucas Carton nebo Lasserre.
Pellaprat odešel z Modré stužky až v roce 1928, dva roky poté si otevřel první vlastní restauraci: jmenovala se Train des Poissons (něco jako Rybí vlak) a byl to skutečně vlak, dva vagony ve vlaku vyjíždějícím z nádraží Gare de Lyon v Paříži a jedoucí do Marseille – s jedinou zastávkou v Lyonu. Potom jela restaurace zase zpátky po stejné trati. Pellaprat chtěl tímto způsobem zpopularizovat jídla z ryb a mořských plodů. Zdálo se mu totiž, že Francouzi jedí málo ryb! Co by si musel myslet o Češích?
A ještě něco, co s Pellapratem nesouvisí: o Vánocích jsem poprvé ochutnal italské červené víno, o kterém vím už dlouho, ale pořád jsem na něj nemohl nikde narazit. Jmenuje se Sogno Uno (dalo by se přeložit jako Sen číslo jedna nebo také Nádhera číslo jedna) a na etiketě má fotografii tanečnice v průsvitném hávu. Vedle etikety je podpis: Savanna. Víno je vyrobeno z toskánských odrůd: 70% Cesanese, 20% Sangiovese a 10% Montepulciano. První ročník, který se objevil na trhu, byl slavnostně pokřtěn v New Yorku 27. února 2006. A okamžitě měl úspěch: věhlasný americký kritik Robert M. Parker Jr. mu dal známku 90 až 91 bodů ze sta možných! Víno popsal jako „strašně dobré“. A já s ním souhlasím, i když jsem ochutnal až ročník 2009. A proč vám sděluji podrobnosti o tomto vínu? Pikantní na něm totiž je, že ho vyrábí jistá Savanna Samson, kdysi jedna z nejslavnějších (a podle mínění mnohých i nejlepších) pornohereček na světě. V roce 2005 byla na dovolené v Toskánsku a ihned se rozhodla: chci skončit s pornem a chci pracovat s vínem! Založila společnost Savanna Samson Wine a oslovila významného italského vinaře a enologa: Roberto Cipresso jí pomohl vybrat toskánské odrůdy hroznů, z nichž vznikla značka Sogno Uno. Na etiketě je samozřejmě ona sama, slavná Savanna. Proslulost pornohvězdy byla nejlepší reklamou pro úspěšný prodej. Nyní už má firma dvě další úspěšné značky a Savanna tvrdí, že její nová profese je mnohem zajímavější, než ta bývalá.

25. prosince 2013

MŮJ TIP - La Degustation Bohême Bourgeoise







Haštalská 18, 110 00 Praha 1Tel.: +420 222 311 234
boheme@ambi.cz
www.ladegustation.cz
Otevřeno Po-Ne 18:00-24:00




Z jídelního lístku:
České menu o šesti chodech                           (2.150 Kč)
Šéfovo menu o jedenácti chodech                   (3.150 Kč)

Upozornění:
Jelikož jsou svátky, dovoluji si poprvé nabídnout něco luxusnějšího. V této restauraci (která je oceněna hvězdičkou Michelin), si nemůžete vybírat jednotlivé chody z jídelního lístku, k dispozici jsou pouze dvě degustační menu, jež se každý den trošku mění. České menu (například šneci, ovesná kaše, česnek/dýně, šlehačka,pražská šunka/třeboňský sumec, zelí,mandle/kuře ze štěpánovska, hříbky, karotka/daněk, jalovec, kaštany, kapusta/olomoucké tvarůžky, rybíz) prezentuje šéfkuchař Oldřich Sahajdák jako svou interpretaci noblesní kuchařské školy Marie B. Svobodové z konce 19. století. Šéfovo menu (například celer v chlebu/kaviár z jesetera, květák, vejce/hovězí jazyk, hrachová kaše, jablko/wagyu beef, červená řepa, hořčice/hruška, povidla, mák, brambory) je připravováno ve stylu nejmodernější světové kuchyně. Kouření zakázáno.



21. prosince 2013

REFERENDUM

V našem polévkovém referendu jste rozhodli, 
že vyhrála kulajda!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 23. 12. 2013.

20. prosince 2013



V Českém Krumlově je restaurace s „cikánskou“ kuchyní. Jmenuje se Cikánská jizba. Pokud vím, nikde jinde v Česku nic takového není. Byl jsem zvědavý, jaké pokrmy tam nabízejí. Z dostupné literatury mám totiž poměrně slušné informace o receptech, které se v romské komunitě kdysi vyskytovaly. 
           Například v knize Evy Davidové jsem se dočetl, že strava Romů byla úzce závislá na možnostech prostředí, v němž se pohybovali. Podobně jako jiní kočovníci nevlastnili půdu a tak byli odkázáni na potraviny darované či získané krádežemi, žebrotou, polním pychem nebo lovem lesních zvířat. Výjimku tvořili řemeslníci či obchodníci, kteří si za vydělané peníze potraviny mohli koupit nebo je vyměnili za své zboží. Strava Romů byla tedy kdysi velmi jednostranná a nevyvážená. O obstarávání potravy a přípravu jídla se staraly výhradně ženy, většinou s dětmi lovily menší zvířata, na která nastražily oka nebo sítě, nory vylévaly vodou. Nejběžnější úpravou masa bylo vaření, k němuž se používal kotlík či hrnec postavený na kamenech nebo na trojnožce. Romové kromě čerstvě zabitých zvířat jedli i maso z uhynulých kusů hovězího dobytka, koňů a vepřů. Věřili, že zvíře, které zabil Bůh, má lepší chuť, než zvíře zabité člověkem. Takové maso se vyvářelo ve více vodách, která se vylévala. Pokud se vařilo z čerstvého masa, voda se spotřebovala jako polévka, kterou se maso zapíjelo. Uvařené maso  se, obvykle bez přílohy, jedlo rukama. Maso se připravovalo také na způsob guláše, ale to jen tehdy, když byla k dispozici potřebná zelenina a koření. Romové pekli maso buď na rožni nad žhavým popelem, nebo se jednotlivé vykuchané kusy obalily v jílovitém blátě a vložily do ohniště. Po upečení se slouplo i s peřím nebo bodlinami (tímto způsobem se upravovala převážně drůbež či tradiční pochoutka Romů - ježci ). 
          Eva Davidová cituje moravského Roma Rudolfa Daniela z roku 1958: „Čím jsou pro Rusa pirohy, pro Francouze ústřice, pro Angličana krvavý beefsteak a pro Čecha vepřová pečeně s knedlíkem a zelím, tím je pro Cikána tučný a krásně pečený ježek. Ale není to snad nějaká specialita Cikánů českých nebo slovenských, ale všech Cikánů vůbec, ať sídlí nebo kočují kdekoliv v Evropě, kdekoliv na světě… Kořistí nám byly dva druhy ježků – samců: jedni měli rypáček krátký, tupý, jakoby uťatý. To byli ježci prasečí. Druzí měli rypáček prodloužený a špičatý a říkali jsme jim ježci psí. Ti první měli mnohem lepší maso. Maso jsme (po vykuchání a opálení bodlin na ohni) upravovali trojím způsobem: jako polévku s nakrájeným masem (to když jsme byli příliš hladoví nebo okamžitě chtiví masa), dále jako guláš a konečně, to nejchutnější, jako pečeni…“.
          V některých rodinách usedlých Romů se hovězí či koňské maso udilo nebo se z něj dělaly klobásy. Střeva také sloužila k výrobě nejoblíbenějšího a slavnostního jídla, zastoupeného v jídelníčku dodnes, zvaného goja. Připravovala se tak, že se umytá střeva obrátila naruby a plnila se pokrájenými bramborami, kukuřičnou nebo krupičnou moukou, kořením, cibulí, česnekem a paprikou. Po naplnění se buď vařila ve vodě, nebo se povařila a dopekla v troubě. Do vody z vyvařených klobásek goja se nadrobilo těsto, čímž vznikl další pokrm – gombóta.
          Druhou nejobvyklejší potravinou, z níž romské ženy připravovaly pokrmy, byla totiž mouka. Z nekynutého těsta, jehož součástí byla pouze mouka a voda, se pekly placky bokoli nebo se vařily trhance (v některých oblastech zvané haluški), které se dělaly i z bramborového těsta. Jedly se buď samotné nebo s masem (haluški maseha), slaninou (balevaha), zelím (armineha) či tvarohem (ciraleha). Častým pokrmem byly i nudle, které si Romky samy připravovaly. V nejchudších rodinách byla typickým jídlem nezahuštěná polévka (zumin), s kousky zeleniny, masa a brambor. 
             Pečení pstruhů v jílu jsem dokonce sám viděl, když v padesátých letech v naší vesnici u potoka zaparkoval dřevěný vůz pokrytý plachtou a tažený hubeným koníkem. Dlužno poznamenat, že teprve v roce 1958 byl vydán zákon (č. 74), podle kterého bylo kočování zakázáno pod trestem vězení. Statistika městského národního výboru v Ostravě v roce 1966 uvádí, že ve městě a okolí žije 2543 Cikánů (název Romové se začal používat až v roce 1971).
             Co jsem tedy viděl? Snědá hospodyně rybu, kterou zručně chytal v potoce holýma rukama její muž, vyvrhla a vložila dovnitř větvičku jalovce. Nesolila. Na jílovou placku položila vrstvu kopřiv, na ni položila pstruha, zakryla ho další vrstvou kopřiv a nakonec přiklopila druhou jílovou plackou. Okraje placky spojila, hlínu propíchala. A ve žhavém popelu pekla. Dočetl jsem se, že Romové často vařili havraní (či spíše vraní) polévku, do níž trhali planě rostoucí bylinky. Jedli prý také pečené veverky, jezevce, lišky, zajíce, vařené bobří ocasy a občas nějakou tu slepici, která se „zaběhla“. Tu pekli nabodnutou na prutu přímo nad ohněm. Existují ovšem i noblesní cikánské recepty, používané špičkovými kuchaři na celém světě – například francouzská cikánská omáčka se jmenuje Zingara: je to demi-glace se šalotkou, bílým vínem, žampiony a lanýži. Asi byli francouzští Romové bohatší.
            Ten podnik v Českém Krumlově mne však v tomto směru zklamal. Hráli tu sice romští muzikanti, ale to bylo tak asi všechno, co bylo autentické. Žádná goja, žádná gombóta. K romské kuchyni se nejvíce blížily halušky kombinované s masem. Cikánský guláš by bylo rovněž možno zařadit mezi romské recepty, knedlík však bohužel evidentně nebyl vyroben místním kuchařem. Ostatní jídla mohla být na jídelním lístku kdekoli, v kterékoli restauraci. Škoda.
             Během své nedávné návštěvy Českého Krumlova jsem navštívil několik restaurací, kaváren a denních barů. Restaurace U dwau Maryí, stylizovaná do středověku, je o něco autentičtější, než Cikánská jizba. Mají tam jahelník, houbového kubu, pohankovou kaši, žahour nebo bramborové placky se zelím. Stojí to za ochutnání. Překvapilo mne poměrně hodně asijských turistů. Nerozeznal jsem, jestli šlo o Korejce, Číňany nebo Japonce. Možná zde byly zastoupeny všechny tři národy. Čechů jen málo.
             Hospůdku Na louži jsem ve středu zařadil do rubriky Můj tip. Mám ještě i další tipy, i když ty se netýkají přímo jídla.
             Už poněkolikáté jsem navštívil sympatickou kavárničku Apotheka, umístěnou v historickém domě, kde údajně bývala kdysi zámecká lékárna, v níž pracoval i legendární Magistr Kelly. Je to útulné místo s dobrou kávou a mnohými koktejly. 
             Ale nejraději mám denní bar Decadent, který má tu nevýhodu, že leží až na konci Latránu, tedy poněkud mimo běžný cvrkot. Je to typický umělecký klub, vyzdobený fotografiemi Terezy z Davle, půvabné fotografky, která je zde doma. Místo má magickou atmosféru, setkávají se tu zajímaví lidé a několikrát jsem zaslechl, jak si náhodní hosté říkají: Škoda, že takový podnik nemáme u nás! Tam bychom chodili! Prostředí je hodně neformální, hosté spolu velmi dobře komunikují, přestože se včera třeba ještě vůbec neznali. A kdyby se náhodou nudili, mohou si vybrat ze stohů starých knih, které jsou všude kolem. A číst si. 


18. prosince 2013

MŮJ TIP - Na louži




 


Kájovská 66, 381 01 Český Krumlov

Tel.: +420380711280
E-mail: hotel@hospodanalouzi.cz
www.nalouzi.cz
Otevřeno denně 11:00-23:00



Z jídelního lístku:
Nakládaný hermelín (60 Kč)
Olomoucké tvarůžky s máslem (65 Kč)
Utopenec (45 Kč)
Krumlovský ježek s hořčicí (42 Kč)
Bramborák (43 Kč)
Hovězí polévka s nudlemi a játrovými knedlíčky (35 Kč)
Šumavská bramboračka (35 Kč)
Česnečka se smaženým chlebem (31 Kč)

Květáková polévka (31 Kč)
Fazolová polévka (31 Kč)
Drštková polévka (31 Kč)
Jihočeská kulajda (35 Kč)
Svíčková na smetaně, houskové knedlíky, citron, brusinky (99 Kč)
Guláš Petra Voka, houskové a bramborové knedlíky (93 Kč)
Přední hovězí, koprová omáčka, houskové knedlíky (91 Kč)
Pečené vepřové koleno, bramborové knedlíky, zelí (104 Kč)
Kaplická cmunda, zelí (91 Kč)
Slepice na paprice, houskové knedlíky (91 Kč)
Smažený květák, brambory, ztatarská omáčka (93 Kč)
Pečená kachna, bramborové a houskové knedlíky, zelí (183 Kč)
Kapr na roštu, brambory, máslo, citron (154 Kč)
Pstruh na grilu s bylinkovým máslem a česnekem, brambory (172 Kč)
Borůvkový žahour s kynutým knedlíkem (87 Kč)
Jablečný štrůdl (39 Kč)

Upozornění: 

Podle mého názoru jediná autentická restaurace v městě. Útulná hospůdka vyzdobená starými plechovými cedulemi nabízí tradiční česká jídla v poměrně dobrém zpracování, jen s nepatrnými náznaky instantů a dochucovadel. Přestože zde bývá hodně turistů (především Němci a Rakušané), autentičnost to téměř neovlivňuje. Na objednávku můžete dostat i celou pečenou husu.

 

                   

                   

15. prosince 2013

REFERENDUM

V našem referendu jste rozhodli, 
že o jeden hlas vyhrála jitrnička!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 16. 12. 2013.

13. prosince 2013

Je pátek třináctého, ale já nejsem pověrčivý, takže se mi snad smůla vyhne, což ostatně přeji i vám. Mluvme o něčem veselejším.
         Řekl mi kamarád, který se právě vrátil z Francie: „Ty pořád propaguješ tu francouzskou kuchyni, ale oni se moc od Američanů neliší. Teď jsem tam všude viděl hamburgery, jenže Francouzi jim říkají pan bagnat.“
         Musel jsem se smát. Jestliže si někdo plete pan bagnat s hamburgerem, je to opravdu veselý příběh. Pravdou je, že i já sám jsem už viděl tyto typicky francouzské obložené chleby v úpravě hodně připomínající hamburger. Bylo to většinou na severu Francie. Pravý pan bagnat je lahůdka z Azurového pobřeží. Tam byste se neměli nikdy splést. I když už i tam dělají pan bagnat spíše z housky (proto připomíná hamburger), než z plátků domácího chleba. Vedle salátu Niçoise a zeleninového ragú ratatouille patří pan bagnat k jihofrancouzské klasice. Rovnat se mu může už jen socca (palačinka pokrytá nádivkou) a provensálská pizza pissaladière (ta je bílá, nejsou na ní rajčata, jen cibule, sardelová pasta, olivy a česnek).
           Co to tedy je, ten pravý pan bagnat?
           Někteří mu říkají „provensálský fastfood“, jiný „provensálský sendvič“. Základem jsou dva plátky provensálského celozrného domácího chleba (tedy ne bílého), ponořené do oleje a osolené. Povoluje se namočit krajíce před obložením kromě oleje také do vody. Tomuto sendviči se ostatně v překladu říká „mokrý chleba“. Na jeden krajíc se pak položí plátky syrové nebo nakládané zeleniny: rajčata, artyčoky, řapíkatý celer, černé olivy, mladé bílé žampiony. V Nice nikdy nechybí také kousíčky sardelek v oleji. Avšak kromě těchto ingrediencí nic jiného, hlavně nikdy žádné maso!!! Připouští se nanejvýš pouze špetka rozmačkaného česneku a rovněž pár kapek balzamikového octa. Druhý krajíc se přiloží a vzniklý sendvič je nutno zatížit a nechat asi hodinku v chladu. Potom se pojídá jako svačinka (avšak někdy i jako rychlý oběd), zapíjí se místním skvělým růžovým vínem.
           Provensálci (a lidé z Azurového pobřeží, kteří se za Provensálce nepovažují) tvrdí, že „americká“ verze jejich obloženého chleba se vyznačuje tím, že kromě uvedených ingrediencí obsahuje i list hlávkového salátu. Takový obložený chléb však oni nepovažují za autentický. Stejně jako v případech, kdy se mezi dva krajíce dávají ještě další nesmysly: například květák, bazalka, kapary, hrášek, mrkev, tuňák v oleji, plátky natvrdo vařených vajec nebo dokonce majonéza!
            Pan bagnat není salát  Niçoise!“ rozčilují se.
            Nejlepší pan bagnat jsem jedl v Antibes, v bistru Cesar Caffe, kousek od proslavené staré tržnice. Dával si ho zde prý kdysi skoro každodenně Pablo Picasso, na zdi visí fotka, na níž se objímá s majitelem, otcem dnešního šéfa.
            Dalším jednoduchým a rychlým občerstvením z Azurového pobřeží je socca. Je to něco jako velká palačinka (o průměru 50-70 cm), upečená na měděném tácu ve speciální troubě. Tradiční socca se pekla v peci na dřevě podobně jako pizza. Socca (a také další podobná palačinka s názvem Cade) se na Azurovém pobřeží peče přibližně od roku 1860. V roce 1879 ji legendární provensálský básník Frédéric Mistral nazval „tarte de farine de maïs“ (dort z kukuřičné mouky). Cade de Toulon, pravděpodobně nejstarší, se totiž dělala z kukuřičné mouky. Socca de Nice je její variantou, těsto se dělá ze směsi několika druhů mouky. Má se péct přesně šest minut, její povrch by měl být zlatavý. Místní labužníci si kupují soccu u stánků už ráno, často je to jejich jediná snídaně.
            A ještě něco, co souvisí s Francií:
            Spisovatel Georges Simenon se v některých svých románech (například La Mort d´Auguste z roku 1966) zmiňuje o jídelním lístku jako o „programme“ čili programu. Ano, vskutku někteří majitelé restaurací či bister ve Francii označují takto své aktuální seznamy pokrmů. Proto nebuďte překvapeni, když vám číšník řekne: „Votre programme, monsieur!“
            Rozhodně tím nežádá, abyste mu řekli, co budete dělat po zbytek dne.

11. prosince 2013

MŮJ TIP - Divinis








Týnská 21, 110 00 Praha 1
Tel: +420 222 325 440
info@divinis.cz
www.divinis.cz
Otevřeno Po-Pá 12:00-15:00, 18:00-01:00, So 18:00–01:00

Z jídelního lístku:
Dýňová polévka s krevetami (299 Kč)
Vitello tonnato (290 Kč)
Uzený tuňák s pomerančovým dresinkem a lískovými oříšky (275 Kč)
Chobotnice s konfitovaným česnekem a salátem z rukoly (279 Kč)
Tagliollini s citronem a bazalkou (245 Kč)
Risotto ze sezonních lesních hub (265 Kč)
Lasagne s chobotnicí a rajčatovou omáčkou (295 Kč)
Pečené králičí stehno se zelím, bramborovým krémem a kapary (475 Kč)
Holoubátko s omáčkou z červeného vína a restovanými houbami (540 Kč)
Ossobuco s šafránovým risottem (485 Kč)
Dušená telecí líčka na Marsale, s restovaným špenátem a rozinkami (460 Kč)
Jehněčí hřbet na tymiánu s capponatou z dýně a lilků (495 Kč)
Kančí panenka s balsamicem a čočkou z Umbrie, rajčatový confit (495 Kč)
Tiramisu (165 Kč)
Ravioli plněné hruškou a červenou řepou, oříšková zmrzlina (175 Kč)
Švestky pošírované v červeném víně, s vanilkovou pěnou a makovou zmrzlinou (179 Kč)
Domácí sorbet s Proseccem (150 Kč)


Upozornění:
Restaurace, jejímž spolumajitelem je Zdeněk Pohlreich, se inspiruje především v Itálii, ale občas se objeví i výjimky. Zdeněk se zde sice objevuje jen občas, ale jeho vliv je znát. Hlavním znakem pokrmů je preciznost přípravy a vynikající suroviny. Za zmínku stojí i příjemné prostředí a perfektní obsluha.

7. prosince 2013

REFERENDUM

V našem referendu jste rozhodli, 
že vítězem jsou míchaná vajíčka!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 09.12. 2013.

6. prosince 2013


Jako každý rok komentuji i letos výsledky ankety Grand Restaurant, kterou pořádá Pavel Maurer. Letošním absolutním vítězem se stala restaurace Piano Nobile na zámku Mcely. Je to jistě dobrá restaurace a majitelům, jakož i šéfkuchaři Janu Štěrbovi, srdečně gratuluji. Jen znovu připomínám, že nejde o nejlepší, nýbrž o nejoblíbenější restaurace. A podotýkám: je třeba brát v úvahu, že poněkud handikapovány jsou v tomto systému hlasování restaurace, které jsou známější a více navštěvované. Čím víc lidí totiž hlasuje, tím větší je pravděpodobnost hlasů negativních, které snižují výslednou průměrnou známku. A nutno připustit, že negativní hlasy může posílat i konkurence, cíleně a úmyslně. Potěšilo mě, že kategorii Jídlo vyhrála restaurace Kalina, novic na soutěžní dráze. Šéfkuchař Mirek Kalina a spolumajitel Vít Hepnar mají moji dlouhodobou podporu. Totéž platí o karlovarské restauraci Promenáda, která se v kategorii Jídlo umístila na druhém místě. Při vyhlašování, jež bylo tentokrát uspořádáno trochu jinak (a řekl bych, že lépe), jsem seděl u stolu, který obsluhovala brněnská restaurace Koishi. Prostor Míčovny byl totiž rozdělen na deset sektorů, v každém byl velký kulatý stůl, který připadl jedné z oceněných restaurací. Nechodilo se tedy jako dříve od pultu k pultu a nepojídalo se vestoje. V hodnocení expertů, kde rovněž hlasuji a kde byl poprvé poněkud změněn systém bodování (už dlouho jsem na Pavla v tomto směru tlačil), zvítězila zcela po zásluze restaurace Le Terroir. Já ji považuji (a v tomto duchu jí také přiděluji body ve svém hodnocení pro německý Der Feinschmecker) za nejlepší restauraci v Česku. A doufám, že na jaře už ji hvězdička Michelin nemine.
          A ještě trochu z jiného soudku:
          Sezona zvěřiny už je v plném proudu. Maso lovné zvěře lesní i polní se dělí na zvěř pernatou a spárkatou, první skupina je tedy divoká drůbež (koroptve, křepelky, bažanti, divoké kachny, divoké husy, sluky, tetřevi), druhou zvířata srstnatá (spárkatá), tedy jednak zvěř vysoká (jeleni, srny, daňci, kanci, mufloni, medvědi), jednak zvěř nízká (zajíci, divocí králíci, jezevci). Zvěřina je označení pro maso zvěře, jež byla ulovena ve volné přírodě, nemělo by tedy jít o maso zvířat chovaných na farmách, jak se to dnes bohužel často stává. V bažantech nenajdete brok. Divoká zvěř získaná odstřelem (a ne porážkou) má ve tkáních masa velké množství krve. To je jeden z důvodů její zvláštní chuti a tmavého zbarvení, ale také důvod, proč se toto maso poměrně rychle kazí. Encyklopedie tvrdí, že zvěřina by měla být co nejrychleji spotřebována a neměla by se dlouho skladovat. Jenže na druhé straně musí být maso uzrálé, odleželé. Na světových jídelních lístcích najdete zvěřinu pod různými názvy: anglickým Venison, francouzským Gibier, italským Selvaggina, španělským Cazza. Zvěřina je výživná, lehce stravitelná, má charakteristickou vůni a chuť, maso většinou obsahuje minimum tuku. Pokrmy připravené ze zvěřiny bývají dražší, než pokrmy připravené z masa zvířat chovaných.
        Zvěřina má své obdivovatele, ale najdou se i labužníci, kteří ji odmítají. Není náhodou, že pánové Gault a Millau, když v roce 1969 založili (spolu s nejlepšími kuchaři své doby Paulem Bocusem, Rogerem Vergé a Pierem Troisgrosem, žáky Fernanda Pointa) hnutí nouvelle cuisine, dali jako jednu z podmínek vyloučení zvěřiny. Důvodů měli několik, především se domnívali, že zvěřina jako surovina se do moderní kuchyně nehodí, neboť vyžaduje dlouhou a složitou přípravu.
        Pokud jde o lovecké praktiky u nás, pak divočáci se ihned na místě vyvrhují a „vývrh“ se dělí na jedlé a nejedlé části: ty jedlé (srdce, plíce, játra, slezina, ledviny, jazyk a vnitřní tuk) si ponechávají lovci na základě tzv. loveckého práva, ty nejedlé se většinou nechávají ležet v lese pro mrchožrouty. Maso zůstává pořadateli honu.
        Používání zvěřiny má nejedno úskalí. Prvním je nezávadnost masa po zdravotní stránce. Každé zastřelené zvíře by mělo být ihned prohlédnuto veterinářem, netrpí-li nějakou nemocí. Vzorek svaloviny divokých prasat (nejčastěji bránice) se posílá do veterinární laboratoře na vyšetření kvůli výskytu svalovce stočeného (Trichinella spiralis). Některé restaurace ovšem toto nařízení porušují, když kupují zvěřinu od pytláků. Dalším rizikem je dostatečné zrání masa. Maso zvěřiny musí nezbytně nějakou dobu viset – a to v naprosto ideálním prostředí a teplotě. Třetí problém je v původu zvěře, jak už bylo napsáno výše. Divoká zvěř žijící a ulovená v přírodě je dnes poměrně vzácná, i když například divoká prasata jsou přemnožena a dělají spoustu škod. Na vině je absurdní zemědělská monokulturní velkovýroba (řepka, kukuřice), která je pro divočáky ideálním prostředím. „Mníšek pod Brdy terorizují divočáci“, popisuje situaci veřejnoprávní televize. Do Maďarska jezdí lovci na černou zvěř v hojném počtu a platí za lov v devíti honitbách v okolí Györu 200-550 € za jedno ulovené zvíře. Maso je běžně v prodejnách. Proč to nejde u nás? Nedávno jsem četl o akci v Brdských lesích, kde byla prý ulovena dvěma stovkami myslivců více než stovka divočáků. Ovšem provalilo se, že stanovená pravidla zakazovala střílet dospělé kance, střílet se smělo jen na selata a rok staré samice! Proč? A kam půjde maso, to jsem se nikde nedočetl.

4. prosince 2013

MŮJ TIP - Promenáda






Tržiště 31, 36001 Karlovy Vary
Tel. +420 353 225 648
Otevřeno denně 12:00-23:00



Z jídelního lístku:
Terina z husích jater (338 Kč)
Bílá husí játra na calvadosu (340 Kč)
Dýňový krém s krevetovými noky (338 Kč)
Ústřice „Fine de Clare“ (1 kus 69 Kč)
Srnčí hřbet na víně s brusinkovou omáčkou, flambovaná polenta (428 Kč)
Srnčí na liškách (410 Kč)
Králičí stehýnka na víně (390 Kč)
Pražma královská nebo mořský okoun na grilu (398 Kč)
Pošírovaná a pak flambovaná hruška na červeném víně se sabayone (210 Kč)

Upozornění: 
V útulném hotýlku je v přízemí restaurace, jejíž majitel pan Pazderka a šéfkuchař Milan Kladívko (který zde pracuje už téměř dvacet let!) vytvářejí jednak příjemnou domácí atmosféru, ale také nabízejí exkluzívní kulinářský zážitek, který ocenilo už mnoho světových filmových hvězd. Ve Feinschmeckeru dávám dvě a půl F, což je skoro hvězda Michelin.

1. prosince 2013

REFERENDUM

V našem referendu jste rozhodli, 
že vítězem se stal bramborový knedlík!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 02.12. 2013.

29. listopadu 2013


                  „Když jsem snídal džbánek piva, ještě zdálo se, že divnou příchuť má...“ zpíval Pavel Bobek v písničce Nedělní ráno. Napsal jsem více než tisíc textů, ale tento je asi jediný, v němž se objevuje cosi jako labužnický zážitek. S Pavlem jsme se před několika dny rozloučili, ale jeho hlas bude znít z rádií ještě mnoho a mnoho let, takže vlastně s námi zůstane dál. Pokud jde o labužnické vzpomínky, nemám bohužel žádnou, která by se Pavla týkala. I ta zmínka o džbánku piva je vlastně zavádějící, protože Pavel celý svůj život nepil zásadně nic jiného než bílé víno. Vařit jsem ho nikdy neviděl.
           Takže přejdu raději na jiné téma.
           
           Ve staré francouzské knížce jsem si přečetl amatérské čtyřverší, které mě zaujalo a dovolil jsem si ho přeložit do češtiny:

                         Už po polévce každý
                         Labužník snadno pozná
                         Jaká je kuchařka:
                         Vynikající nebo hrozná

         O polévkách už jsem psal minule, ale ještě jsem to téma zcela nevyčerpal.
         Mile mě překvapilo, když jsem v jedné pražské restauraci objevil na jídelním lístku oukrop neboli česnečku. Tato tradiční česká polévka byly v minulých letech neprávem opomíjena. Snad že by musela být levná a nedá se na  ní tolik vydělat. Oukrop však je jídlo velmi chutné a také zdravé. Už Čelakovský měl ve své sbírce Mudrosloví toto: „Jídej úkrop s česnekem, budeš dlouho živ!“
         Tradice oukropu je v Čechách vskutku bohatá. Česneková polévka měla ovšem různé krajové názvy, někdy nepříliš lichotivé, v Orlických horách jí například říkali „kozí pití“. Říkalo se jí také varmužka, vodinka, vodovka. Poslední název je podobný názvu toskánské polévky Aquacotta (v doslovném překladu „vařená voda“), jež však obsahuje hlavně cibuli, celer, feferonky, rajčata, vejce, olivový olej a plátky chleba. Česnek sice taky, ale málo. Podrobněji jsem o této polévce psal v Zápisníku labužníka z 12. dubna 2012 (viz Archiv).
         Podobnější našemu oukropu je francouzská polévka Aïgo-boulido, česnekový vývar, do něhož se rozklepává vejce. Existuje však i francouzská polévka Tourin, v níž je rovněž hodně česneku. Němci dělají svou Knoblauchsuppe krémovou, s přidáním smetany. V rakouském Innsbrucku sice také přidávají trošku smetany, ale více mléka, polévka je čistě bílá. Zajímavá je česnečka z Mallorcy: jmenuje se Sopa de ajo a připomíná rajskou: je v ní totiž hodně rajčat.
          O česneku koluje spousta legend. Věřilo se například, že je jedinou zbraní proti upírům. Česnek prý museli jíst povinně dělníci stavějící pyramidy ve starém Egyptě. Vojákům ve starém Římě se dával do jídla česnek, aby byli odvážnější. Odysseus jedl česnek jako ochranu proti magickým útokům.
          V Haškově Švejkovi je o oukropu zmínka, když hostinský z vršovické hospody Na zastávce odpovídá panu Vejvodovi na otázku, co pijou abstinenti. Prý taky studený oukrop. No, nevím, nikdy jsem ho nepil.
          Jak tedy má vypadat pravý český oukrop? Nyní poletují po internetu stovky receptů, ale já jsem vybral jeden stařičký, který považuji za nejautentičtější. Nejprve je třeba uvařit oloupané brambory v mírně osolené vodě. Větší část brambor se použije jako příloha k hlavnímu chodu, zbylá voda (tedy bramborový vývar) je základem správného oukropu. Potom se přidávají další ingredience. Na jaře by neměl v oukropu chybět libeček (opych) a mladé kopřivy (o tom píše už Alois Jirásek v románu U nás). Když se vše náležitě provaří, osolí a opepří, vrátí se do polévky ta troška vařených brambor. Nakonec se vmíchá lžíce dobrého sádla. Zdeněk Pohlreich ve svém receptu doporučuje ještě špetku majoránky, proti tomu nic nemám, ale domnívám se, že je to navíc. Já to nedělám, stejně jako nedávám kmín. Nakonec se tedy rozmačkaný česnek přelije touto polévkou. A hned se podává. Otázkou je, zda na dno talířů položit krajíček dobrého domácího chleba, patřičně oschlého, jak doporučují staré recepty. Zkusil jsem to a není to špatné. Ale sehnat ten správný chléb je dnes problém. Já o některých vím, ale bojím se svůj tip zveřejnit, abyste mi je nevykoupili a já pak utřu hubu. Někteří kuchaři volí kompromis: kostičky chleba osmaží na sádle a vloží do polévky.
          Ještě k těm internetovým receptům: zásadně odmítám oukrop obsahující bujónovou kostku (ať už jakékoli kvality a třeba i bez glutamátu a éček) a jakoukoli uzeninu. Odmítám i oukrop s vejcem, to už je prostě jiná polévka. Jsem také proti přítomnosti cibule.


27. listopadu 2013

MŮJ TIP: Sansho




Sansho
Petrská 25, 110 00 Praha 1
Tel. +420 222 317 425
E-mail: info@sansho.cz
www.sansho.cz
Otevřeno Út-Čt 11:00-15:00, 18:00-01:00, 
Pá 11:00-15:30, 18:00-01:30, So 18:00-01:00



Z jídelního lístku:
Taco z makrely
Lososové sashimi
Vepřový bůček s vodním melounem
Zelené mango se pstruhem uzeným na zeleném čaji
Slider (knedlík) s měkkoschránkovým krabem
Králík na divokém zeleném jungle curry
Hovězí achilovky s mušlemi
Ceviche
Hovězí randang
Domácí zmrzlina

 
Upozornění:
Moderní kuchyně s asijskou inspirací. Angličan Paul Day byl sous chefem v londýnském Nobu (dvě hvězdy Michelin) a protože je navíc vyučený řezník, nabízí skvěle zpracované maso z vlastní farmy. 
V poledne se podávají jednotlivé chody (v cenách od 110 Kč po 225 Kč), večer se však podává pouze degustační menu o šesti chodech, cena záleží na tom, jak bude Vaše menu sestaveno, cena se pohybuje od 850 do 950 Kč na osobu.

 

 

23. listopadu 2013

REFERENDUM

V našem (zatím posledním) referendu jste rozhodli, 
že hruškovice vám chutná víc, než slivovice! Na zdraví!

V referendech budeme samozřejmě pokračovat.
 Další souboj vyhlásíme jako vždy 
v pondělí 25.11. 2013.

22. listopadu 2013


Zeptal se mě kamarád ze Slovenska (který ovšem žije už dlouho v Praze): „Proč se ta naše slovenská polévka jmenuje kapustnica, když v ní většinou není žádné zelí?“ Našemu zelí se totiž ve slovenštině říká kapusta. Ten kamarád se domníval, že ho v mnoha slovenských restauracích podvádějí, když mu do kapustnice nedávají zelí. Vida, ani mnozí Slováci (stejně jako mnozí Češi) neznají složení svých tradičních jídel. Vysvětlení je totiž velmi jednoduché: ve správné kapustnici žádné zelí být nemá! Dává se do ní pouze lák z kysaného zelí! Jak se lze dočíst v moudré knize Marie Úlehlové-Tilschové Česká strava lidová, existují na území bývalého Československa tři druhy zelných polévek. V první skupině jsou polévky, které se vaří ze syrového hlávkového zelí (například na Prostějovsku „hábová“ s houbami a prosnou kaší, na Luhačovicku podobná „chábovica“, na Těšínsku „kozina“, na Vysočině „zelnuška“, na Českobudějovicku „zelnice“), do druhé skupiny patří polévky uvařené z kysaného zelí (nejrozšířenější je „couračka“). A ve třetí skupině jsou polévky vařené pouze z láku nebo „zelné vody“. Slovenská kapustnica se zaklechtává smetanou a trochou mouky, ve Slezsku se podobně dělá „kapustoňka“ a na Slovácku „kyselica“. Ta by se však v létě měla vařit ze syrovátky. To už dnes dělá málokdo. Ačkoli já osobně jsem syrovátkovou kyselicu jedl před dvěma lety ve Velkých Karlovicích. A ještě k tomu láku: ten by se měl vařit zvlášť a jen chvíli, teprve nakonec do hotové polévky přimíchat. Mimochodem: paní Úlehlová-Tilschová tvrdí, že kyselica je „nejzápadnější“ polévkou kvašenou, patří tedy do stejné kategorie jako například boršč, který byl původně vařen ze zkvašeného bolševníku či brště. Dříve se na východě vařila dokonce polévka i z láku okurkového („oharková“), v Bulharsku do ní přidávají jogurt a podávají ji vychlazenou (tarator).

Avšak zpět ke kyselici. Jistě jste na Valašsku a na Slovácku jedli kyselicu, v níž bylo zelí. Taková polévka by se však správně měla jmenovat „střapačka“. Dnes už bohužel nikdo na správné tradiční složení (nebo názvy) nedbá, zvláště ne kuchaři v restauracích. Nedávno jsem dostal v Praze drštkovou polévku uvařenou z vepřových žaludků! A kuchař se velmi divil, že to jsou vepřové žaludky, on to totiž koupil jako drštky a nepoznal, že to nejsou hovězí předžaludky (kniha, bachor, čepec), jež se jediné mohou drštkami nazývat. Tedy ani hovězí nebo telecí žaludky nemají právo na označení „drštky“, poznáte je snadno, mají totiž hladký povrch – na rozdíl od drštěk, které jsou pórovité. Vysvětlil jsem tomu nevědomému kuchaři, že by jeho polévka měla být na jídelním lístku uvedena jako „falešná drštková“, on to však zarputile odmítl.

Ale vraťme se ještě znovu (už podruhé) ke kyselici. Většina národa – a dokonce i sami Valaši – se domnívají, že v kyselici má být kromě klobásy, brambor a smetany i kysané zelí. Na Slovácku se věří, že kysané zelí je nejlepší lék proti kocovině. Tvrdil to už kdysi římský řečník Cato, to bylo ještě před naším letopočtem. Ale hoši z jižní Moravy to asi od Cata nemají. Mají s kysaným zelím (a kyselicou) po flámu zcela zřejmě vlastní zkušenosti. Dokonce i Petra Pospěchová, autorka nedávno vydané Regionální kuchařky,  přidala do kyselice kysané zelí! A to je Petra přímo z Valašska! Její kniha je ovšem jinak vynikající a vřele ji doporučuju. Konečně se taková kniha objevila, už jsem se bál, že ji budu muset napsat sám.

20. listopadu 2013

MŮJ TIP: Goldie




Hotel Nautilus, Žižkovo náměstí 20, 390 01 Tábor
www.goldie.cz
Tel.: + 420 380 900 900, + 420 602 697 758
Otevřeno denně 10:00-24:00


Z jídelního lístku:Lososový tatarák s toasty (155 Kč)
Domácí paštika z vepřových líček a jater s koňakem (115 Kč)
Smažený olomoucký syreček se šalotkovou omáčkou a brioškovým pyré (125 Kč)
Ravioli z červené řepy marinované ve vinném octu s křenovou pěnou a malinami (95 Kč)
Zadělávané drštky s klobásou od táborského uzenáře (95 Kč)
Kuřecí vývar s játrovými knedlíčky a domácími nudlemi (60 Kč)
Houbový krém z lišek se smetanovou pěnou (65 Kč)
Koňská líčka z místního řeznictví U Čadilů dušená na černém pivu (285 Kč)
Strkovská kachna pečená podle šéfkuchařovy babičky s červeným zelím s perníkem (280 Kč)
Filet z candáta se špenátovou kaší a gratinovanými bramborami (365 Kč)
Křepelka plněná hroznovým vínem, s bramborovou kaší a křepelčím vejcem (315 Kč)
Biftek pečený ve slanině s telecí koňakovou omáčkou (495 Kč)
Hříbkové rizoto s parmazánem (195 Kč)
Grilovaný francouzský kozí sýr s višňovou omáčkou (265 Kč)
Koule z belgické čokolády s krémem mascarpone a kávovou zmrzlinou (120 Kč)
Pečený sýrový dort z jihočeské lučiny s ananasovým kompotem a zmrzlinou (105 Kč)

Upozornění: 
Šéfkuchař Martin Svatek patří mezi nejtalentovanější mladé české kuchaře. Pracuje výhradně s čistými surovinami, pokud možno regionálního původu. V poledne levné tříchodové menu (120 Kč).