Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

30. dubna 2015

Dernier Cri










Žhavou novinkou tohoto týdne je otevření prodejny Mozzarellart v Bělehradské ulici na Vinohradech. Mladý italský manželský pár Marko a Tiziana vyrábějí už několik měsíců v Nuslích „pravou nuselskou mozzarellu“ z českého mléka (farma Poláčkových ve středních Čechách) a bez jakýchkoli konzervantů. Každý den je na pultu čerstvý sýr ve formě klasického bochánku nebo stracciatelly (sýrové nudličky naložené ve smetaně), je zde také populární „uzlík“ nebo  „burrata“ - mozzarellový měšec naplněný smetanou. Mozzarella uchovaná v přineseném nálevu se dá jíst i čtvrtý den. A je zde ještě varianta Caciotta: sýr mírně uzrálý, s tvrdší krustou. Ingredience jsou ve všech případech velmi prosté: sto procent mléka, sůl a voda. Nic víc. Po sýru Gran Moravia, který je variantou parmezánu a který z výrobny Orerro v Litovli vyvážejí úspěšně do italských obchodů, je nuselská mozzarella dalším důkazem, že kvalita vydělává.

29. dubna 2015

MŮJ TIP - Altstadt Beisl








Residenzplatz 7, 94032 Passau Německo
Tel.: +49 851 490 9090
E-mail.: altstadtbeislpassau@gmail.com
Otevřeno v létě denně 11:00-01:00


Z jídelního lístku:
Domácí gulášová polévka s chlebem (4,90 €)
Passovský buřtový salát s domácí sekanou (4,90 €)
Sýrová pomazánka Obatzda z camambertu, másla a jemného tvarohu, domácí chléb (3,80 €)
Dva čerstvé Weisswursty s domácí sladkou hořčicí a domácími preclíky (4,90 €)
Hovězí guláš s domácím pečivem (8,50 €)
Passovský vepřový řízek s hořčicí a křenem, domácí bramborový salát, brusinky (8,90 €)
Domácí sekaná se sázeným vejcem, domácí bramborový salát (6,90 €)
Bavorská vepřová pečeně se zelím a knedlíkem (11,20  €)
Čerstvý bavorský chřest v pivním těstíčku (5,80 €)

Upozornění: Poprvé se podíváme za hranice. Není to daleko, z Železné Rudy jen asi 50 km.  Zastavíme se v krásném městě na Dunaji. Přímo v historickém středu města najdete nejtypičtější hospůdku, která nabízí nefalšovanou bavorskou kuchyni. Zvláště upozorňuji na výtečnou tradiční bílou klobásu Weisswurst (podává se pouze dopoledne), domácí měkké preclíky a sýrovou pomazánku Obatzd´n. Podává se vynikající čepované pšeničné pivo Weissbier z pivovaru Stockbauer. To všechno v Česku nenajdete. Na Triadvisoru velmi vysoké ohodnocení, přitom ceny (jsme v Německu) docela nízké.




24. dubna 2015

REFERENDUM

Byl to opět velice zajímavý souboj. Střetli se milovníci bramborové kaše s milovníky šťouchaných brambor. Zaznamenali jsme několik zajímavých názorů: například jeden rozlišuje kuře klasicky pečené (k němu doporučuje jemnou kaši) a kuře s rozmarýnem (k němu šťouchačku). Někteří doporučují kaši k holandskému řízku, někteří připomínají, že dobře udělanou kaši v restauraci už dlouho neměli, jedna hlasující si pochvalovala kaši, kterou udělal její přítel s příměsí medvědího česneku. Celkově byl výsledek sice těsný, avšak přece jen jasný

S těsnou převahou zvítězily šťouchané brambory nad bramborovou kaší! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 27.4.2015.


Lewis Carroll napsal svou slavnou knihu Alice's Adventures in Wonderland  (Alenka v říši divů) v roce 1865. Jestli jste tu knížku četli, jistě si vzpomínáte na jednu postavu se záhadným jménem Mock Turtle (Falešná želva neboli Paželva). To jméno bylo inspirováno viktoriánským pokrmem zvaným Mock turtle soup (falešnou želví polévkou), který byl v době vzniku knihy velice oblíbený. Pravá želví polévka (Turtle soup) se dělá z masa pravých želv. Do Anglie se jich ve viktoriánských dobách přiváželo ročně kolem patnácti tisíc, především z Karibiku, Singapuru a z jižního pobřeží USA. Potom však začal být lov želv omezován a už se jich do Anglie nedostalo tolik, jako v předchozích letech. Pravé želvy, jejichž maso se používá v kuchyni, jsou v angličtině nazývány Green turtle, tedy „zelené želvy“, latinsky Chelonia mydas. V Číně se používají druhy zvané Trionychidae, anglicky „soft-shelled turtles“. Například Pelodiscus sinensis. Labužníci doporučují především druh želviček zvaných Terrapin, velkých v průměru asi 25 centimetrů a žijících v brakických vodách, tedy tam, kde se sladká voda mísí se slanou. Tyto želvičky prý mají nejchutnější maso. Kromě želvího masa se k přípravě želví polévky používá také máslo, cibule, řapíkatý celer, česnek a vejce uvařené natvrdo. Někdo přidává i rajče a pár lístků čerstvého špenátu. Polévka se ochucuje tymiánem, oreganem, pepřem, bobkovým listem, worcesterskou  omáčkou, citronovou šťávou a troškou sherry. 
         Pravá želví polévka je dnes luxusní a velice drahá, z jedné želvy se totiž obvykle dá vyrobit jen asi 25 porcí polévky. A tak si angličtí kuchaři už před mnoha lety vymysleli falešnou želví polévku, která jakž takž chuťově tu pravou připomínala. A Lewis Carroll prostě došel k názoru, že jestliže existují pravé želvy, musí tedy existovat i želvy falešné. Z čeho jiného by se ta falešná polévka vařila? A takovou paželvu si vymyslel do svého příběhu. 
         Falešná želví polévka se však vařila pouze z hovězích hlav. Ano, z obyčejných hovězích hlav. Je třeba připomenout, že v té době se v Anglii hovězí hlavy používaly v kuchyni jen velmi výjimečně. Byla to tenkrát velice levná surovina. Používala se však obvykle jen na přípravu vývaru – a i v tomto případě někteří kuchaři hovězí hlavou pohrdali a volili raději telecí.
         U telecí hlavy se však musíme na chvíli zastavit. Francouzi ji milují, zvláště Alsasané. Tête  de veau je dodnes na jídelních lístcích nejlepších restaurací mezi nejžádanějšími lahůdkami. Vykostěná hlava (odstraní se kosti i mozeček, použije se pouze maso) se uvaří společně s jazykem. Podává se obvykle s omáčkou Ravigot nebo Gribiche. Je to pochoutka a kdykoli jsem v Alsasku, nenechám si ji ujít. V Praze ji občas mívají v restauraci La Gare. 
         Velkou módou se postupně u nás stala telecí líčka, především zásluhou Zdenka Pohlreicha, který je neúnavně propagoval a sám je skvěle dělal (a dosud dělá) ve své restauraci Café Imperial. Líčka jsou „tvářičky“ telecí hlavy a v syrovém stavu nevypadají nijak vábně. Musíte je brazírovat. Brazírování (braising) je metoda, kdy se kombinuje pomalé pečení s dušením masa ve vlastní šťávě. V praxi to znamená péct maso pomalu tři hodiny v troubě při 140°C. Patřičně podlité. A nejprve pod pokličkou, potom bez ní. Nakonec se kolageny promění v želatinu, velmi chutnou a i na pohled příjemnou. Pohlreich k líčkům přidává červené víno, velký důraz klade na kvalitní kořenovou zeleninu. Ale i dobrá hovězí líčka se dají pro tento recept použít. 
         Možná si ještě pamatujete, že vaření s hovězími či telecími hlavami doznalo nepříjemný úder v roce 1987, kdy se objevila nemoc zvaná BSE (Bovinní spongiformní encefalopatie), lidově zvaná „nemoc šílených krav“. Jde o tzv. prionové onemocnění, jež se přenáší  na člověka nejčastěji po požití hlavy nemocného zvířete (skotu) a vyvolává tzv. variantní Creutzfeldt-Jakobovu nemoc (CJD). Poprvé tuto nemoc prokázal v USA dr. Gajdusek, lékař slovenského původu. V roce 1982 byla vytvořena teorie prionů – infekčních, vysoce rezistentních bílkovinných molekul, jakožto zcela nových původců infekčních onemocnění. Za vytvoření prionové teorie získal Stanley B. Prusiner v roce 1997 Nobelovu cenu. Od roku 1987 bylo tedy nebezpečné jíst pokrmy z hovězích či telecích hlav. Některé země (například Francie) přestaly dovážet tuto surovinu z Velké Británie. Nešlo jen o mozečky, ale také o líčka, jazyky a hlavy vůbec. Některé státy (a mezi nimi i Česká republika) se s tímto problémem vypořádaly jednoduše: prostě zakázaly jakékoli použití hovězích a telecích hlav v kuchyni.
        Masokombináty (i jednotliví řezníci) museli u každého poraženého zvířete předložit doklad o zlikvidování hlavy v kafilerii. Kuchaři mohli paradoxně kupovat pouze hlavy importované – a ty pocházely nejčastěji z Irska, tedy ze země, kde se nemoc rozmohla!Trvalo dosti dlouho, než si česká jatka pořídila vlastní veterináře, kteří byli kompetentní na každou hlavu vydat záruku a pustit ji do prodeje.
        Tento přísný dozor se ovšem netýkal vepřových hlav. Takže ovary z hlavy byly běžně dostupné v řeznictvích a jídelnách rychlého občerstvení až do roku 1990. Potom postupně – bohužel – byly nahrazovány ovarem z kolen. Avšak čeští labužníci nedají dopustit na správně uvařený rypáček, případně ouško. Také vepřová líčka, pokud si s nimi kuchař dal práci a připravil je se správnými ingrediencemi, patří k úžasným lahůdkám. Pamatuju si dosud živě, jak je úžasně dělal Vito Mollica v restauraci Allegro blahé paměti. S avokádovým flanem!
        Pro pořádek ještě dodávám, že česká velikonoční specialita zvaná „hlavička“ (zapečený nákyp) neobsahuje ani gram masa z jakýchkoli zvířecích hlav. Jana Florentýna Zatloukalová sice tvrdí, že název vznikl proto, že se zpočátku do směsi míchalo i maso z telecích hlav, ale bůhví kde to četla, já jsem to nikde nenašel. Česká hlavička obsahuje prostě pouze maso vepřové (nejčastěji uzené z boku, používá se však i kuřecí, králičí nebo jehněčí), žloutky, mléko, rohlíky – a jarní bylinky jako mladé kopřivy, sedmikrásky, pampelišky, popenec, medvědí česnek a bršlici kozí nohu. 

23. dubna 2015

Dernier Cri









Žhavou novinkou tohoto týdne bylo vyhlášení vítězů druhého ročníku ankety Zlatý kuchař, kterou pořádá redakce časopisu Gastro&Hotel a v níž hlasují publicisté zabývající se gastronomií, tedy ne laici a ne kuchaři či manažeři restaurací, jako v jiných anketách.
Uvádím prvních třicet kuchařů, jak se umístili v anketě Zlatý kuchař 2015.

1)   Oldřich Sahajdák (Degustation)                      
2)   Roman Paulus (Alcron)                                   
3)   Jan Punčochář (Grand Cru)                             
4)   Jiří Štift (Essencia)                                            
5)   Jaroslav Sapík (U Sapíků Klokočná)                 
6)   Pavel Sapík (Terasa u Zlaté studně)                   
7)   Titus Eliáš (Na konci)                                         
8)   Michal Göth (Miuri Čeladná)                             
9)   Radek David (La Veranda, Babiččina zahrada) 
10)  Martin Svatek (Goldie Tábor)                           
        Jiří Král (Aureole)
        Petr Fučík (Koishi Brno)                            
        Mirek Kalina (Kalina)                                
14)  Zdeněk Pohlreich (Divinis, Cafe Imperial)  
15)  Jan Horký (Franc.rest. Obecní dům)             
16)  Pavel Šašek (Aria)                                             
17)   Tomáš Kalina (Noodle)                                           
18)  Richard Šusta (Suterén)                                           
19)  Marek Raditsch (Kampapark)                                
        Marek Fichtner  (Augustine)                             
21)  Jan Štěrba (Chateau Mcely)                                          
22)  Radek Kašpárek (Field)                                          
23)  Jan Pípal  (Vinohradský parlament)                        
24)  Pavel Mareš (U tří knížat Jihlava)                          
25)  Ondřej Koráb (Le Grill)                                         
26)  Václav Frič (Na pekárně)                                       
        Michal Černý (Story)
        Richard Fuchs (CottoCrudo)
        Jan Kracík (Pot-au-feu)     
        Miroslav Grusz (Aromi)      


Objevem roku byl zvolen Patrik Bečvář (Selský dvůr Hostivař), cenu pro zahraničního kuchaře si odnesli Riccardo Lucque (Aromi) a Paul Day (Sansho), do Síně slávy byl zařazen Jaroslav Sapík (U Sapíků Klokočná).              

22. dubna 2015

MŮJ TIP - Mincovna







Staroměstské náměstí 930/7, 110 00 Staré Město - Praha 1 
Tel.: +420 727 955 669
E-mail: rezervace@restauracemincovna.cz 
www.restauracemincovna.cz
Otevřeno denně 11:00-24:00


Z jídelního lístku:
Frankfurtská polévka s opečenými párky (25 Kč) 
Polévka z červené čočky s koriandrem (25 Kč)
Slepičí polévka s masem a nudlemi (25 Kč)
Domácí bramboračka (55 Kč)
Domácí huspenina (95 Kč)
Paštika z husích jater (95 Kč)
Výběr předkrmů včetně škvarkové pomazánky (145 Kč)
Kuřecí nudličky s brokolicí a smetanou, badyánová rýže (99 Kč)
Vepřový steak z krkovice na grilu, šťouchané brambory, pečené mladé cibulky (129 Kč) 
Grilovaná farmářská kachní prsa, batátové pyré s muškátem, houby (129 Kč)
Vařené hovězí žebro, smetanový špenát, jablečný křen, šťouchané brambory (295 Kč) 
Svíčková na smetaně, karlovarské knedlíky, marinované brusinky (185 Kč)
Vepřové výpečky, bílé hlávkové zelí, domácí bramborové knedlíky (99 Kč)
Smažené kuřecí řízečky v sezamové strouhance, bramborový salát (99 Kč) 
Selečí kolínko, brambory, salát z černé ředkve, jablečný křen (265 Kč)
Filet čerstvého šumavského pstruha, smažený na másle, restovaná čerstvá zelenina (245 Kč)
Sacher řez se šlehačkou (30 Kč )
Krupicová kaše s čokoládou a máslem (30 Kč)


Upozornění: 
Nová restaurace v prostorách, kde nikdy nic takového předtím nebylo. Na rozdíl od dalších restaurací na Staroměstském náměstí se tato nezaměřuje na  zahraniční turisty, nýbrž na české publikum, jemuž chce nabízet tradiční česká jídla v přijatelných cenách. Každý den levnější aktuální nabídka. Půllitr plzeňské dvanáctky za 42 Kč.

19. dubna 2015

REFERENDUM

Hlasování o úpravách králíka bylo velmi zajímavé. Někteří hlasující doporučovali i jiné úpravy, než ty dvě námi nabízené, například řeckou „stifado“ nebo provensálskou na bylinkách a červeném víně. Kamarádka Zuzana, která žije dlouho v cizině, nostalgicky vzpomínala na králíka pečeného na česneku a podávaného s bramborovým knedlíkem a špenátem. Někteří se dokonce rozhodovali podle toho, co se dá ke kterému pokrmu pít. Vycházeli z premisy, že ke králíkovi na smetaně se hodí pivo, kdežto ke králíkovi na hořčici se hodí víno. Přesto však jsme nakonec došli k jednoznačnému výsledku – a musíme říct, že nás potěšil, protože se ukázalo, že čeští labužníci nejsou konzervativní a nebojí se „cizích vlivů“.

Výsledek hlasování tedy zní: raději králík na hořčici než králík na smetaně!   


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy  20.4.2015

17. dubna 2015



Možná si ještě pamatujete, že za dob dávno minulých byly restaurace rozděleny do cenových skupin. Nejlevnější byly čtyřky. Nejdražší byla skupina „výběrová“. Dostal se mi do ruky jídelní lístek jedné takové výběrovky z roku 1967. Jmenovala se Roxy, sídlila v Brně a patřila tehdy mezi nejluxusnější restaurace v republice. Byla spojena s barem a chodili tam i cizinci. Jídelní lístek je v pěti jazycích! Když jsem ho teď četl, musel jsem se smát. Vedle vín, jejichž názvy už jsem skoro zapomněl (Debröi Harslevelü 41 Kčs za láhev) je tam i Medoc (psáno ovšem bůhvíproč Medock) za 52 Kčs. A Beaujolais za 47 Kčs. Biftek s vejcem, opékané brambory a okurek (na Moravě je tato zelenina zásadně mužského rodu!) stál 18,60 Kčs, o korunu dražší byly jen svíčkové řezy na rožni s vejcem a šunkou – a samozřejmě s opékanými bramborami a okurkem. Sklenka koňaku Courvoisier stála 27 Kčs (5 cl), tedy více než nejdražší jídlo. Gruzíňák byl o polovinu levnější. S hřejivou nostalgií jsem četl názvy jako Starorežná, Hobé, Curacao (číšníci říkali zásadně „kiraso“), vermut Metropol nebo Egri Bikaver. Lístek končí upozorněním, že k součtu cen se připočítává přirážka ve výši 10%.  Hledal jsem na internetu, jestli ten podnik ještě existuje, žádnou zmínku jsem nenašel. Na  udané adrese sídlí asi dvacet firem, jedna z nich se zabývá stravováním, ale jelikož se nazývá Jídelna Máj, asi nepůjde o následníka trůnu. To spíš Tabarin Club. Ten asi najdu tam, kde bývalo Roxy. Jakmile pojedu do Brna, zajdu se přesvědčit.
           S luxusní stravou souvisí i otázka, kterou mi položil jeden čtenář: kdo vaří prezidentovi? Odpověď bohužel neznám. Věděl jsem o několika kuchařích, kteří na Hradě vařili, ale to je už dávno a – mezi námi – nebyli to zrovna ti nejlepší v zemi.Obávám se, že ani teď není současná úroveň české „panovnické“ kuchyně na příliš vysoké úrovni. 
           Kdysi to bývalo jinačí. Panovníci si uměli vybrat dokonalé kuchaře. Královskou kuchyni řídil vždy člověk vysoce postavený, často dokonce šlechtic. Jeho funkce měla různé názvy, například „kuchmistr“ nebo „kuchlmistr“ nebo „arcikuchař“. V době největšího kulturního rozkvětu českých zemí, za panování krále (a římského císaře) Karla IV., byl v letech 1355-1358 na pozici Mistra kuchyně královské (tedy královským šéfkuchařem) jistý Jindřich Cigelheim. Později, za vlády Karlova syna (a římského krále) Václava IV. získal toto místo (tehdy vlastně nejvyšší kuchařský post v zemi) Jindřich Kolman z Křikavy, jehož pomocníkem byl Matěj Pařez.  
          V knize, kterou napsala v roce 1945 Marie Úlehlová-Tilschová a nazvala ji Česká strava lidová (prosím, nezaměňovat s KDU-ČSL), se můžeme dočíst, že nejvýznamnější gastronomickou událostí třináctého století (nejen v zemích českých, ale vlastně v celé „střední“ Evropě) byla svatba uherského králevice Bély v roce 1264. O této události píše i Palacký ve svých Dějinách národa českého. Svatbu ovšem organizoval a platil strýček nevěsty, tehdejší český král Přemysl Otakar II. Jeho neteř Kunhuta se díky tomuto sňatku stala později uherskou královnou. Svatební hostina se konala v přírodě, na pravém břehu Dunaje. Přes Dunaj byl postaven široký most jen pro tento účel, aby hosté z Rakouska měli cestu usnadněnou. Král trval na tom, aby k dispozici kuchařům byl čtyřnásobek množství, jež by stačilo plánovanému počtu hostů. Lodě přivážely maso, sýry a víno. Archivář Hronek (z jehož záznamů Palacký čerpal) napsal, že množství zde snězených kuřat bylo srovnatelné s množstvím všech vrabců a sýkorek, jež se v té době nacházely nad územím Rakouska a Moravy. Na pečení chleba se svezlo tisíc metů (přes 270 tun) pšenice. Na stole byla dokonce i žabí stehýnka! Koňské povozy svážely zeleninu a ovoce z celé Moravy, část i z Rakouska a Uher. Hostů bylo přes sto tisíc! Stany pro jejich ubytování pokryly sto hektarů luk! Nedojezené jídlo bylo pak rozdáno chudým, kteří se jím živili ještě celý měsíc!
              Mimochodem: víte, že Češi konzumovali žabí stehýnka už v době neolitické? Discovery Channel přinesl v roce 2007 zprávu, že na opevněném kopci Denemark u Kutné Hory objevili archeologové 893 zadních stehenních kostí skokana hnědého, zjevně ohlodaných člověkem. V Evropě se prý tato pochoutka jedla už před pěti tisíci lety! Pralidé si je pekli na ohni přímo u rybníčků. A ještě před sto lety byla smažená žabí stehýnka v Čechách tradiční adventní pochoutkou. Ve velkoobchodě dnes zaplatíte za stovku mražených stehýnek asi 150 Kč, není to tedy drahé jídlo. Už asi propásnu poslední neděli v dubnu a nedostanu se do francouzského městečka Vittel (známého díky pramenům minerální vody), kde se už od roku 1972 každoročně koná tradiční festival „žabožroutů“ neboli milovníků žabích stehýnek. Angličané ovšem nazývají frog-eaters všechny Francouze bez výjimky, což asi nebude tak úplně přesné. Vittel leží na severovýchodě Francie v pohoří Vogéz a kraj kolem je plný rybníčků (étangs) a louží, v nichž se žábám, tedy především skokanům, daří. V kuchyni se používá skokan hnědý, skřehotavý, krátkonohý i zelený. Na jídelním lístku je tato lahůdka označována jako „grenouille cuisses“. Skokaní belles cuisses se tam upravují buďto vařením v ryzlinku nebo obalované v těstíčku a smažené na oleji. Někdy se společně se stehýnky smaží i chřest nebo slanina nebo šunka. Málokdy chybí jemně nasekaná hladká petrželka a rozetřený česnek. Labužníci z Vogéz si vychutnávají dokonce i morek z kostiček! Skokani se nejvíce loví v jarních měsících, kdy se kvůli páření shromažďují na jednom místě u vody.  Mimochodem: ve Vittelu se vypráví ta pohádka o princezně, která měla políbit žabáka, trošku jinak. Princ ji nezajímal, dala si stehýnka.

16. dubna 2015

Dernier Cri



Několik posledních žhavých novinek se týká především změn na pražské gastronomické scéně. Věhlasný šéfkuchař Jiří Štift donedávna kraloval v restauraci Essencia umístěné v hotelu Mandarin. Název restaurace a její interiér se však radikálně mění: nyní se podnik jmenuje Spice a půjdete dovnitř zvláštním vchodem, tedy už ne přes hotelové lobby. Jídelní místnosti jsou útulnější, elegantnější. Jídelní lístek se zaměřuje především na asijské speciality. Od japonského sushi až po indické kuře Tikka masala. 
        Mění se také vlastník restaurace U Šumavy ve Štěpánské ulici. Nyní bude podnik zařazen do stejné sítě jako populární žižkovské hospůdky U Vodoucha a U slovanské lípy. To by mělo znamenat, že kromě tradičního Budvaru se zde bude čepovat také devět dalších piv z menších českých pivovarů, včetně domovského černokosteleckého (Černá svině).
        Poslední den v březnu vařila naposled ve své restauraci Posezení u Čiriny v Navrátilově ulici Čirina Košíková, známá kuchařka především slovenských a maďarských pokrmů. Odešla na zasloužený odpočinek. Její halušky byly bezesporu nejlepší v Praze. Čirina se však určitě občas v restauraci objeví, protože podnik bude fungovat i nadále, povede ho její manžel jako předtím. Proslýchá se, že získaný čas využije k napsání další knihy.

        A ještě něco. Provoz zahájil e-shopový projekt Chefshop.cz, který zprostředkovává prodej delikates z celého světa. V nabídce jsou například italské olivové oleje a aceto balsamico, řasa Nori, sojová omáčka Kikkoman, tradiční japonský rýžový ocet a spousta dalších dobrot.

15. dubna 2015

MŮJ TIP - U Bansethů







Táborská 389/49, 140 00 Praha 4-Nusle 
Tel.: +420 724 582 721
E-mail: basta@ubansethu.cz
www.ubansethu.cz
Otevřeno denně 11:00-24:00


Z jídelního lístku:
Silný hovězí vývar přes noc tažený se zeleninou a kapáním (19 Kč)
Tatranská čočková polévka se smetanou a houbami (25 Kč)
Staropražské grundle s petrželkou a citronem (77 Kč)
Vesnická tlačenka s cibulí a octem (44 Kč)
Vídeňský párek s křenem a hořčicí (66 Kč)
Smažené papričky Jalapeňos plněné Nivou (77 Kč)
Kachní játra v husím sádle (59 Kč)
Domácí sedlácká paštika (59 Kč)
Smažené drštky s chilli omáčkou (88 Kč)
Domácí knedlík s vejci, kyselá okurka (77 Kč)
Smažený kuřecí řízek obalený v mandličkách (119 Kč)
Řízek „sloní ucho“ s bramborovým salátem (133 Kč)
Smažená židovská roštěná marinovaná v česneku, šťouchaný brambor (110 Kč)
Švýcarský řízek Cordon Bleu plněný šunkou a sýrem, hranolky (99 Kč)
Kuřecí stehýnko Pitaché se smetanou a cibulkami, opečený brambor (94 Kč)
Celá kachna pečená do zlatova, zelí, knedlíky (480 Kč)
Pečené mladé selátko 1 kg (440 Kč)


Upozornění: 
Založeno na začátku 20. století. Kdysi sem často chodil Jaroslav Hašek. Jednou zde byl bit – prý za to mohly skvrny na slunci. Už několik let zde panuje rodina Baštů. Štamgastů neustále přibývá. Poloha u náměstí bratří Synků je snadno dostupná. Specialitou jsou kachny a husy pečené v peci. Někdy je tam i selátko. Kromě dobře čepovaného plzeňského piva zde můžete ochutnat i pivo Bašta z nedalekého minipivovaru.

12. dubna 2015

REFERENDUM

Hlasování o olihních neboli kalamárech přineslo mnoho zajímavých názorů. Někteří s téměř milostným povzdechem vzpoměli na „lignje na žaru“, někteří tvrdili, že jestliže smažené a obalované, pak pouze na pánvi, nikoli ve fritéze. 

Nicméně výsledek hlasování je jasný: s převahou zvítězily kalamáry na roštu nad smaženými!   

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 13. 5. 2015


10. dubna 2015



„Stud je jedním ze strážců ctnosti,“ napsal v roce 1903 jistý MUDr. Otakar Rožánek ve své knize Pud pohlavní a prostituce, v níž si občas se zalíbením listuju, protože představuje raritně ortodoxní názor na vše, co se týká lidské tělesnosti. Panu doktorovi bylo v době, kdy knihu psal, 41 let (nebyl to tedy zapšklý dědek) a pracoval v nemocnici jako gynekolog a venerolog. Na tento citát si často vzpomenu, když přemýšlím o bezectném předvádění se amatérských i rádoby profesionálních kuchařů, například v televizním pořadu Prostřeno. 
         V Rožánkově pikantní knize je také několik zmínek o gastronomii, například o způsobech stolování ve starém Řecku a Římě. Je zjevné, že Rožánek považoval za neřest i přílišné labužnictví: ve své knize svým výkladem tlumočí, mimo jiné, i hostinu u Trimalchiona, tak jak ji popsal Petronius ve svém Satyriconu. A Rožánek samozřejmě zdůrazňuje neřestnou stránku labužnických rozkoší. Nezapomene připomenout, že mezi jídlem vedly se „řeči kluzké“ a vystupující herci byli nazí (muži přitom se chovali neřestněji než ženy). Rožánek kromě Satyriconu tlumočí také Martialův popis jiné legendární hostiny – pořádal ji jistý Zoilus, jehož epigramista Martial prý osobně znal. Zoilus je mezi jídlem laskán jak mladými milenci, tak mladými milenkami. Rožánek nezapomene zdůraznit perverzní okamžiky: pije se víno z Lediny noční nádoby. 
          V knize je i jedna kapitola věnovaná „sklepnicím“, jak se kdysi říkalo číšnicím a servírkám. Rožánek si kdesi přečetl výsledky průzkumu, který provedl v Německu na přelomu století jakýsi pan Schneidt. Ten zjistil, že z 1108 sklepnic pocházelo 735 z nejnižších sociálních vrstev, ostatní byly „ze stavu městského a nižších kruhů úřednických“. Vyšší vrsty byly zastoupeny takto: nejvíc bylo žen nebo dcer důstojníků. Dále pak patnáct bývalých učitelek, osm hereček, dvě dcery ruinovaných bankéřů, jedna rozvedená choť advokáta, jedna dcera protestantského faráře a jedna polská hraběnka. Jednoduchým šlechtictvím honosilo se 22 sklepnic. Rožánek předpokládal, že v té době nebyl mezi německými a českými sklepnicemi velký rozdíl (stejně jako v Německu nemusela mít sklepnice – na rozdíl od muže číšníka - žádný doklad o vyučení) a soudí, že asi jedna desetina tehdejších sklepnic si přivydělávala prostitucí. Jejich platy totiž byly údajně dosti nízké, žily především ze zpropitného. Maďaři, aby aspoň trochu zabránili prostituci mezi sklepnicemi, vydali prý tehdy svérázný zákon, který zakazoval pracovat jako sklepnice ženám mladším čtyřiceti let!
         V Čechách byly pokusy o omezení práce žen v restauracích neúspěšné. Odborný časopis Hostimil v roce 1897 informoval, že valná hromada měšťanského společenstva výčepníků v Praze sice jednohlasně odhlasovala (na návrh pana Šišky) zákaz veškeré dámské obsluhy v hostincích, vinárnách a kavárnách v městech nad 20.000 obyvatel, a poslala toto usnesení sněmovně, avšak ta návrh zamítla. Pro návrh hlasovali jen jeho dva navrhovatelé, poslanci Vedral a Mittermayer.
         Zajímavé je srovnání nájmů s dneškem. Podle Rožánka platil se za hospodu s šesti stoly (ne ve středu Prahy) roční nájem stejný, jako byl plat lékaře nebo inženýra. V dnešních poměrech to tedy dělá měsíčně asi 40.000 korun. Troufám si odhadovat, že dnešní nájmy jsou o něco vyšší. Přesto však, jak soudí Rožánek, nestačili hostinští jen z prodeje vína platit nájem a daně - a přitom prosperovat. Proto museli šidit na kvalitě vína a nabízet hostům i intimní služby sklepnic v „zadní místnosti“. Jak se zdá, šizení nevymysleli vedoucí restaurací RaJ v padesátých letech, jak si dnes většina Čechů myslí. S restauračním provozem zřejmě u nás souviselo odjakživa.
         Jen pro srovnání: půllitr piva stál v roce 1900 asi 20 haléřů, litr vína necelou korunu, dobrý oběd v restauraci přibližně totéž. Za malý domek se platilo asi 5.000 korun. Pokud bychom kurs počítali podle ceny vajec, pak jedno stálo 4 haléře. Kvalitní dnes v supermarketu dostanete za přibližně 4 koruny. To znamená, že kurs je asi 1:100. Za malý domek byste tedy zaplatili půl milionu, za pivo 20 korun, za litr vína nebo dobrý oběd sto korun. 
          Nechme Rožánka Rožánkem.
          Velmi rád si prohlížím staré jídelní lístky. Nejvíc mě zajímají ty ze začátku 20. století. Například lístek restaurace U Choděry, která sídlila na Ferdinandově (nyní Národní) třídě, v domě vedle dnešního obchodního domu My. Toho domu je škoda, byl nádherný, dokonce památkově chráněný, přesto byl zbořen. Choděra byl luxusní restaurant s českými tradičními jídly a plzeňským pivem. Chodil sem i Jan Neruda. Na lístku z roku 1910 je například roastbeef s rýží za jednu korunu a šedesát haléřů, skopová kýta za korunu čtyřicet.  Básník Jaroslav Seifert píše ve svých pamětech o skvělém vídeňském (samozřejmě telecím) řízku, který zde jedl s S.K.Neumannem. Ještě prý se na něm máslo škvířilo, když ho číšník přinesl ke stolu. V pamětech Ferdinanda Hergeta (který tam nastoupil jako učeň sklepník) se dočteme: „Ve sklepích bylo  uskladněno 700 hl plzeňského piva, které se každý druhý den doplňovalo, neboť se denně deset až dvanáct hl vytočilo. Sudy byly na trámech tři na sobě z každé strany sklepa, který byl vydlážděn a každý den se pilinami zametal. Pivo se točilo ve sklepě přímo ze sudu a výtahem se posílalo do výčepu, kde byl jeden učeň a pokladní. Dále byly ve sklepě dva dlouhé stoly čtyřmetrové s plechovými tácy, kam se ukládalo roztočené pivo, které se pak dotáčelo ležákem. Do čtyř hodin byl malý provoz, ale od šesti až do rána byla práce, jelikož když skončilo představení v Národním divadle, tak občanstvo a pak i herci přišli na dobré pivo. Osazenstvo činilo sto osob.“ Jaroslav Hašek v jedné povídce píše (se zřejmou nadsázkou) o první ochutnávce argentinského masa, která se zde údajně konala 16. ledna 1911. Jedl se prý bujón, hovězí guláš a hovězí pečeně boeuf  à  la mode. V této restauraci se například 4. července 1914 setkal T.G.Masaryk s českými politiky a Čechoameričanem Emanuelem Voskou, aby jednali o vzniku republiky. Jan Werich (jehož babička se jmenovala Choděrová) ve svých pamětech napsal, že její příbuzní stejného příjmení měli restauraci U labutě v ulici Na Poříčí a potom si najali pivovar U svatého Tomáše.  


9. dubna 2015

Dernier Cri




Žhavou novinkou posledních dnů je parlamentní projednávání zákona o dotacích pro pěstitele řepky olejné. Podstatou sporu, který nyní vedou Miroslav Kalousek a Andrej Babiš, není však vlastně otázka, kolik na tom vydělá Babišův Agrofert. Je sice pravdou, že podobná podpora funguje ve všech zemích EU, avšak je také pravdou (o čemž se snadno přesvědčíte, když v sezoně jedete napříč Evropou), že tak žlutou krajinu jako my nelze vidět nikde. V pěstování řepky jsme tedy určitě někde na špici. Český ministr zemědělství tvrdí, že bez dotací na řepku by čeští zemědělci zkrachovali. Opravdu? Proč tedy vláda nedotuje místo pěstování rostlin určených k výrobě biopaliv pěstování těch rostlin, z nichž lze vyrobit potraviny? I z řepky olejné se dá sice vyrobit kvalitní potravinářský olej, obávám se však, že téměř veškerá úroda jde na biopaliva. A naopak žádnou státní podporu nemají zemědělci, kteří by chtěli pěstovat méně výnosné, avšak velmi důležité rostliny určené k využití v gastronomii. Ač jsem prohledal internet křížem krážem, nenašel jsem nikde ani zmínku o tom, které rostliny jsou dotovány a které nikoliv. Dozvěděl jsem se pouze, že dotace jsou poskytovány zemědělcům za velikost (rozměr) osázené půdy. A pak jsou zde tzv. citlivé sektory: brambory určené na výrobu škrobu, chmel, ovoce, zeleninu, konzumní brambory, cukrovou řepu, bílkovinné plodiny. Plodiny z „citlivého sektoru“ jsou zřejmě dotovány, avšak bez přesného označení. Které ovoce, která zelenina? Které bílkovinné plodiny? Pokud vím, například v Německu stát podporuje především pěstování plodin tradičních. A také pěstování kukuřice na zrno, ne pro výrobu biopaliv. Dnes téměř totiž nenajdete na českém poli kukuřici s dozrálým klasem. Seče se, sotva zazelená.

8. dubna 2015

MŮJ TIP - U Pinkasů







Jungmannovo nám. 15/16, 110 00 Praha 1
Tel.: +420 221 111 152
E-mail: provoz@upinkasu.cz
www.upinkasu.cz
Otevřeno denně 10:00-01:00 


Z jídelního lístku:
Pinkasova dršťková polévka (69 Kč)
Hovězí vývar s játrovými knedlíčky (69 Kč)
Domácí škvarková pomazánka (69 Kč)
Chalupářská tlačenka s octem a cibulí (89 Kč)
Hovězí tataráček s topinkami a česnekem (199 Kč)
Marinované vuřty pečené v černém pivu s feferony a cibulí (99 Kč)
Bramborové placky se škvarky na sádle pečené (45 Kč)
Smažené kuřecí proužky v kukuřičném obalu s česnekovou a pikantní omáčkou (199 Kč)
Míchané zelené saláty s tuňákem, červenou cibulí, olivami a bylinkovým dresinkem (169 Kč)
Pstruh na roštu pečený s grilovanou zeleninou a citrónem (169 Kč)
Císařsko-královský vepřový řízek přes celý talíř (229 Kč)
Pečený vepřový vrabec s dvoubarevným zelím a variací knedlíků (169 Kč)
Bramborové knedlíky plněné uzeným masem, bílé zelí, cibulka (159 Kč)
Staročeská svíčková s brusinkami, houskovým a karlovarským knedlíkem (189 Kč)
Pinkasův hovězí guláš s houskovými knedlíky (189 Kč)
Pečená čtvrtka kachny na jablkách a majoránce, med, knedlíky a zelí (289 Kč)
Králičí stehýnka pečená na slanině s domácí houbovou omáčkou (199 Kč)
Pinkasovo pečené vepřové koleno s hořčicí a strouhaným křenem (299 Kč)
Vepřová žebra v medové marinádě s hořčicí, křenem a marinovanou zeleninou (299 Kč)
Smažená jablíčka v pivním těstíčku s karamelem (79 Kč)
Domácí skořicové lívance s hruškovými povidly a šlehačkou (79 Kč)
Jablečný štrůdl s vanilkovou zmrzlinou (79 Kč)

Upozornění: Tady se čepuje plzeňské pivo od roku 1843, tehdy bylo první v Praze. Já osobně si ho nechám čepovat od Otty. Pokud jde o jídlo, snaží se kuchaři dodržovat tradiční postupy a pracovat s tradičními, leč čerstvými surovinami. Chybí mi snad jenom telecí na paprice, jaké tu měli v šedesátých letech. Přestože jde pochopitelně o turistickou restauraci, převaha štamgastů je sympatická.

5. dubna 2015

REFERENDUM

Minulé hlasování se týkalo telecích jater. Hlasovalo překvapivě málo labužníků. Zdá se, že telecí játra poněkud ztratila svou oblíbenost, ať už z jakéhokoli důvodu. Důvod, který se nabízí v první řadě, je jejich současná cena a kvalita. Někdy je dokonce obtížné je vůbec sehnat. Na venkově je řeznícu neprodávají skoro vůbec. Tvrdí, že je nikdo nechce. Nabídli jsme vám dvě varianty úpravy: na cibuli a slanině nebo na jablkách.

Nicméně výsledek hlasování je jasný: dali jste výrazně přednost úpravě na cibuli a slanině před úpravou s jablky!   


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 6. 4. 2015.

3. dubna 2015



Angličan Paul Freedman, profesor historie na univerzitě v Yale, napsal před časem, že „duše každé společnosti se probouzí s vůní jejího jídla“ a podpořil svou tezi i některými závažnými důkazy: připomněl okamžiky v dějinách, jež výrazně zasáhly do složení a vývoje společnosti, jakož i politiky. Popsal například, že v roce 1954 hrozilo spojení Sovětského svazu s Čínou, což mohlo znamenat pro celý svět obrovskou hrozbu. Proč k tomu nakonec nedošlo? Důvodem mohla být večeře v Pekingu, kde Nikitovi Chruščovovi a jeho sovětskému doprovodu naservírovali čínští hostitelé svou oblíbenou lahůdku, pokrm zvaný longhu don. A to není nic jiného, než směs masa hadů a koček. Chruščov se po této zkušenosti rozhodl s Čínou nespolupracovat. Pochopil, že mezi oběma národy může dojít k velkým rozporům a nedorozuměním, jež mohou mít tragické následky. Freedman vysvětluje, že není rozumné pokládat gastronomii a kulturu jídla za něco nepodstatného, co pouze dokresluje život. Jeho úvahy jdou ještě dál: modernizace společnosti je někdy na škodu její kvality, což se projevuje nejjasněji právě v nesporném poklesu kvality jídla, jež jíme dnes – oproti pokrmům, jež jedli lidé kdysi, ač v jiných směrech primitivnější.
       V této souvislosti si musíme uvědomit, že téměř každé náboženství si vytvořilo určité zákazy, jimiž chtělo manipulovat svými věřícími. A většina těchto zákazů se týkala jídla. A nebyl to jen judaistický kašrut nebo islámský hárám (mimochodem islámské zákazy jsou podivuhodně podobné těm židovským), byly to i zákazy křesťanské, například přikazování půstů nebo určování, kdy je vhodné jíst a kdy ne. Jistěže některé z těchto zákazů měly i praktický význam, například hygienický (zákaz vepřového masa, které se ve vedrech kazilo a mohlo přinášet nemoci), avšak někdy byly tyto zákazy paradoxně nelogické (zákaz jíst hovězí maso hinduisty) a svědčily spíše o snaze manipulovat s lidmi samoúčelně, za každou cenu. Freedman se domnívá, že některé lahůdky byly ve středověku církvemi zakazovány především proto, že byly lahodné. A někdy se dokonce může přísná forma omezování stát jakýmsi novým moderním náboženstvím – viz vegetariánství.
        Budeme-li posuzovat kulinární zvyklosti různých národů s nadhledem, musíme uznat, že jakási kulturní úroveň s tím nemá nic společného. Pro Číňany je prostě samozřejmostí jíst kočky a psy, avšak některých jídel evropských se štítí. Nutno dodat, že v Číně už někdy v pátém století před naším letopočtem byl obecně publikován názor, že živit tělo tím nejvhodnějším způsobem je stejně důležité, jako hledání intelektuální a spirituální dokonalosti. Přitom jeden z nejmoudřejších Číňanů, filozof Konfucius, jedl velmi málo a tvrdil, že účelem jídla je pouze zahnat hlad – a nikoli oddávat se požitkům. Čína byla jednou z prvních zemí, kde (už ve 12. století) bylo možno koupit hotové jídlo na veřejných místech kýmkoli – nebyly to ještě restaurace, spíše stánky na tržištích, ale kvalita tohoto jídla byla vysoká, nakupoval ho tam i císařský dvůr. Z toho plyne, že ať je národ na sebevyšší kulturní a intelektuální úrovni, nemusí to znamenat, že by opovrhoval tělesnými požitky.
        Chuťové buňky nejsou samy o sobě měřítkem. Pro někoho je lahůdkou smažený moučný červ, pro jiného biskup z husy, pro některé labužníky jsou ústřice tím nejlahodnějším a pro jiné jsou odporné. Tradiční pastevci v Kazachstánu zbožňují kumys, nápoj vyrobený ze zkvašeného kobylího mléka. Civilizovanému Evropanovi však musí nutně tento nápoj připomínat cosi páchnoucího a shnilého a nemůže mu chutnat. Jde zřejmě jen o zvyk a okolnosti výchovy. Chuťové buňky člověka jsou bezesporu ovlivňovány zkušeností. Není sporu o tom, že něco, co nám zprvu nechutnalo, může nám po opakovaném pokusu zachutnat. Pro Evropana je nepochopitelné, kolik nejrůznějších směsí koření lze koupit na tržištích Středního východu. Tyto směsi jsou namíchány i z deseti dvaceti druhů koření a nikdo kromě muslimů asi nedokáže jednotlivé chutě rozlišit.
        Freedman upozorňuje také na zajímavé paradoxy: na jedné straně se všude hovoří o moderní stravě jako o nezdravé, svět hořekuje nad tím, že jíme čím dál hůř a škodíme sami sobě, avšak statistiky na druhé straně nezvratně dokazují, že v civilizovaných zemích (jež právě by měly být těmi nezdravě konzumujícími) klesá postupně počet úmrtí na choroby kardiovaskulární, žaludeční a podobné. Změnil se názor na konzumaci tuků a bílkovin, za daleko nebezpečnější jsou nyní považovány sacharidy. Pro současníka je nepochopitelné, že většina středověkých pokrmů (včetně těch masových) měla sladkou příchuť. A dál: dodnes není přesně dokázáno, zda vegetariánství může či nemůže ublížit lidskému zdraví. A mezi paradoxy můžeme zařadit i nedávno vyslovený názor, že český houskový knedlík je vlastně docela zdravá potravina.

        Nakonec ještě připomínám, že z českých talířů zmizelo mnoho jídel, jež byla kdysi na tomto území běžná. A dnes by zřejmě mnozí labužníci váhali, jestli je mají ochutnat. Například pečení ježci, veverky, všeliké zpěvné ptactvo (drozdi, strnadi, skřivani, lejsci), ale i vrány nebo pávi. O bobřím ocasu, pochoutce českých středověkých hostin, jsem už psal. V dětství jsem ještě ochutnal tuřín, podobný řepě, což byla před příchodem brambor naprosto běžná potravina a těsně po válce ji leckde ještě pěstovali, potom už se dávala jen dobytku. Ochutnali jste někdy pučálku? To je naklíčený hrách, opečený na sádle. Před sto lety to byla běžná lahůdka. Ostatně nechoďme daleko: když dnes hovořím nadšeně o pochoutkách z koňského masa, dívají se na mne lidé pohoršeně. V Jakubské ulici byla ještě v šedesátých letech vynikající hospůdka, kde pekli koňské karbanátky. Nikdy jsem lepší nejedl.

2. dubna 2015

Dernier Cri



Už to není tak žhavá novinka, ale zmínit se o ní musím. Nedávno totiž začala vysílat nová televizní stanice. Jmenuje se TV Mňam a vysílá v češtině výhradně gastronomické pořady. Je to tedy obdoba maďarské TV Paprika, která sice také vysílá i česky, avšak pouze na kabelové síti. TV Mňam je volně dostupná na Regionální síti 8, tedy v běžné digitální síti, která pokrývá více než 54 procent české populace. Novou stanici si mohou naladit především diváci ve velkých městech. Pořady jsou zatím především přejaté, nejčastěji z Anglie (odkud pocházejí majitelé), ale chystá se prý i několik pořadů původních, například série s Emmanuelem Ridim. Majitelé slibují, že v jejich pořadech budou vystupovat pouze špičkoví kuchaři, žádní amatéři. To bychom jistě ocenili. Zatím jsem zahlédl na TV Mňam tříhvězdičkového šéfkuchaře Hestona Blumenthala, jehož pořady patří mezi nejlepší na světě.

1. dubna 2015

MŮJ TIP - La Bottega Tusarova







Tusarova 39, 170 00 Praha 7 - Holešovice
Tel.: +420 220 610 065
E-mailtusarova@labottega.cz
www.tusarova.labottega.cz
Otevřeno Po-So 9:00- 21:30, Ne 9:00-20:30


Z jídelního lístku:
Silný hovězí vývar s pomalu pečeným hovězím krkem a kořenovou zeleninou (95 Kč)
Polévka z červené řepy se zakysanou smetanou a čerstvým koprem (85 Kč)
Vejce Benedict se sezamovým baglem a dušenou šunkou (175 Kč)
Omeleta se sýrem Fontina (165 Kč)
Lasagna s ragú bolognese (195 Kč)
Spaghetti carbonara s pošírovaným vejcem, pecorinem a křupavým guanciale (195 Kč)
Pappardelle s ragú z divočáka (235 Kč)
Orecchiette s divokou brokolicí a sýrem pecorino romano (255 Kč)
Ravioli plněné telecím masem a červenou řepou se sýrem gorgonzola (275 Kč)
Milánské šafránové risotto s grilovaným morkem (245 Kč)
Telecí koleno Milanese se šafránovou kaší a morkovou cremolátou (325 Kč)
Burger s porchettou, salsou verde a salátem coleslaw (245 Kč)
Grilovaná makrela na bruschettě a sýrem feta (295 Kč)
Opečená bruscchetta s domácí marmeládou a máslem (85 Kč)
Domácí koláček (29 Kč)

Upozornění: Nové bistro ze stáje Ricarda Lucqueho (Aromi) má sympatický interiér (vidíte přímo do kuchyně) a zajímavou nabídku. Ochutnal jsem milánské risoto a bylo opravdu tak, jak má být, s opečeným morkem. V den mé návštěvy navíc zde hostoval michelinský kuchař Riccardo Agostini, který přivezl skvělé hovězí Marchigiana. Bistro funguje také jako prodejna lahůdek. Najdete ho nedaleko holešovické tržnice.