Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

26. února 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM

Minule jsme konstatovali, že naše zatím poslední Referendum mělo rekordně vysokou sledovanost. A hned v následujícím týdnu byla opět překonána! Některé názory: „lidová tvorba“ v některých českých restauracích dělá z kulajdy i kaldounu nesmysl. Dobrý kaldoun prý mají na Hliněné baště. Jedna babička prý dávala do kaldounu pařátky obalené střívky! To bych vskutku rád ochutnal! U kulajdy máte radějí, když je vejce do ztracena, ne jen uvařené navrdo a rozkrájené. A liškám dáváte v tomto případě přednost před ostatními houbami. Jeden hlasující podotýká, že u kaldounu může dojít k záměně, neboť podobný název mají Kolduny, těstovinové taštičky plněné skopovým masem nebo houbami, starý židovský recept z Litvy a Běloruska, tedy vlastně aškenázyovské pelmeně. Nicméně výsledek je jasný. 


Mezi tradičními českými polévkami zvítězila těsně Kulajda nad Kaldounem! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 27. 2. 2017.

24. února 2017

Zápisník labužníka 24/2/2017














Z výsledků archeologických výzkumů mohli vědci téměř bezchybně dokázat, že už pravěký člověk (jemuž se říká „lovec-sběrač“) měl vyvinuty chuťové buňky natolik, že mohl rozeznávat a dávat přednost pokrmům chutnějším před méně chutnými. Vědci vycházejí z faktu, že ulovená zvířata, jejichž maso bylo určeno k jídlu, ve velké většině nebyla tučná. V přírodě spíše hladověla a proto jejich maso bylo bez tuku, méně chutné. Avšak tuk byl ukryt v morku kostí. A pračlověk zcela určitě šel po tomto tuku a miloval ho. Proč? Nebylo to z jakési podvědomé potřeby čili kvůli zdraví. Ten tuk mu připadal chutný! 
           Byl tedy pračlověk už tehdy v jistém smyslu labužníkem: dával přednost jídlu chutnějšímu před méně chutným. Méně chutné maso například nechával zcela zjevně často shnít, nekonzumoval ho, jak dokazují archeologické nálezy. Za pochoutku však považoval například jazyk zvířat. Ten jedl bez výjimky ve všech případech. Musíme vzít v úvahu, že neměl ještě možnost vařit v kovových nádobách – a oddělit tuk od masa bylo tedy pro něho velmi obtížné. Neuměl také ještě používat koření. Měl velmi málo možností, jak své jídlo osolit nebo osladit. Zpočátku si mohl jídlo osladit pouze planě rostoucím ovocem, které zřejmě neobsahovalo mnoho cukru. Teprve později objevil med včel a javorovou mízu. A začal připravovat něco jako předchůdce pemmikanu, tedy kousíčky rozdrceného sušeného masa prokládané tukem z morku a sladkými bobulemi. Toto jídlo vydrželo dlouho a lovci si ho mohli brát na déle trvající lovy. Pokud jde o med, existují důkazy staré asi 7000 let, například malba ve španělské jeskyni Cueva de la Arana. Zcela zřetelně je zde zobrazen člověk, který vybírá z dutiny stromu med – a kolem něj poletují včely. Také v Německu se podařilo objevit včelíny z doby bronzové. Důležitým zdrojem tuku byly ryby, především mořské. Až Chetité (tři tisíciletí před naším letopočtem) dokázali z železné rudy vytavit kov, z něhož pak mohli vyrobit nádoby. Lidé v té době domestikovali kachny, slepice a soby. Tehdy se doba bronzová pomalu měnila na dobu železnou. U nás byl například objeven „únětický koflík“, hliněný hrneček, z něhož se dalo pít, avšak nebylo ještě možno v něm vařit. Únětická kultura svůj název získala podle pohřebiště v Úněticích u Roztok, které kolem roku 1870 objevil a prozkoumal Čeněk Rýzner.  
          Zajímavé je, že jednou z nejvýše ceněných mořských ryb té doby byl cípal hlavatý (Mugil cephalus), tedy ryba, kterou dnes už na trzích vídáme velmi zřídka. Jeho sladkovodní obdobou byl lipan (Thymallus). Jeho maso má tuhou konzistenci, bílou až narůžovělou barvu, mírně voní po tymiánu. Nemá žádné svalové kůstky. Poznáte ho okamžitě podle hřbetní ploutve, která vypadá jako krátký vysoký hřebínek. Pamatuju se ještě na rybáře, kteří v Bečvě lovili lipany a pochvalovali si, jak báječná je ta ryba, opečená jen na žhavém popelu, vlastně bez jakéhokoli koření (jedině snad kmín), jen mírně osolená. Loni však varoval Tomáš Randák, vědec z Jihočeské univerzity, že lipan může nenávratně zmizet z českých řek, nebudou-li přijata ochranná opatření. Lipani mají totiž rádi poměrně rychle tekoucí potoky a říčky s mnoha tůňkami a tůněmi. Takové toky se v dnešní době už vidí jen málokdy, moderní doba je likvidovala coby nepraktické, zastaralé a vlastně nudné. I tu Bečvu postupně vyrovnali a zpomalili. Pro tření lipanů je důležité štěrkové dno – a to se dnes už v řekách a potocích také málokde vidí. Podle statistiky Svazu rybářů se v roce 1960 ulovilo na území Čech a Moravy 5.871 lipanů a v roce 1980 už dokonce 80.351 kusů této ryby. Kromě sportovních rybářů je největším nepřítelem této ryby také kormorán.
          Také cípal už se na přímořských tržištích nevyskytuje tak často jako kdysi. V Itálii jsem vídal na trzích Muggine nebo Cefalo, v Anglii mu říkalo Millet, ve Francii Mulet, na Jadranu se ta ryba jmenovala nejčastěji Glavatac, ale také Bataš nebo Babaš. V hospůdkách na Azurovém pobřeží byli pečení muleti zcela běžnou pochoutkou. V Itálii jsou ovšem dodnes vysoce ceněné sušené jikry cípala. Říká se jim Bottarga a jsou přirovnávány ke kaviáru.
          Nejčastější koření, které používali lidé na počátku našeho letopočtu, se dnes už takřka nepoužívá, i když ještě existuje. Mužák prorostlý (Silphium perfoliatum) je rostlina podobná fenyklu, která rostla divoce především v severní Africe. Do Řecka ji vozili z městečka Kyrenaika. Jako koření se používaly téměř všechny její části. Pryskyřice ze stonku, usušený a rozemletý kořen, usušené i čerstvé listy, dokonce i květ. Velkým propagátorem mužáku byl prý císař Nero, ten údajně vyžadoval toto koření u každého jídla.
          Věhlasný římský kuchař a labužník Marcus Gavius Apicius, jeden z prvních autorů kuchařských knih, se na samém počátku našeho letopočtu zmiňuje o slavičích jazýčcích. Recept s tímto názvem je prý dokonce zaznamenán v kuchařské knize z roku 1375, kterou sepsal na příkaz Filipa z Valois proslulý Taillevent, kuchař krále  Charlese VI.  Avšak podle mého názoru jsou slavičí jazýčky pouhou metaforou. Všechny ty řeči kolem slavičích jazýčků beru jako kuriozitu, podobně jako například vyprávění o plněných velbloudech. 

         Co však se dělalo už od nepaměti, byla pita, předchůdce dnešní pizzy. Pizzu tedy nevynalezli Italové, už dávno před nimi ji pekli Peršané a byla to vlastně obyčejná chlebová placka. Je o tom zmínka ve Vergiliově Aeneidě. O sto let později popisuje Apicius přípravu chlebové placky potřené olejem a sýrem a zapečené v peci. Chutnala by českým dětem?

23. února 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je bohužel zpráva o úmrtí vzácného přítele Viktora Faktora, spisovatele, překladatele a aristologa, který vydechl naposledy (stár 74 let) v poslední lednový den na indickém pobřeží Goa, kde pravidelně už mnoho let trávil vždycky celou zimu. V létě pobýval na své chaloupce v jižních Čechách. Byl bezesporu nejlepším českým překladatelem gastronomické literatury, vyznal se opravdu perfektně ve všech složitých cizojazyčných výrazech a jeho znalosti jsem mu velice záviděl. Proto ho nazývám aristologem, neboť opravdu mohl tuto vědu přednášet na univerzitách. Byl také jedním z nejlepších českých znalců hub – ale rozlišoval je především po labužnické stránce. Mimochodem: jeho otec byl kdysi jedním z nejlepších českých barmanů. A Viktor sám strávil dospělých několik let v zahraničí. Zpráva o jeho smrti přišla do Prahy z pochopitelných důvodů poněkud opožděně.
         Nedávno jsme se rozloučili také s Dušanem Karpatským, největším českým znalcem balkánských kuchyní, autorem Nostalgické kuchařky a někdejším mým spolupracovníkem v časopisu Labužník.
         Viktor Faktor psal kromě překládání také vlastní knihy – a to nejen sbírky zajímavých kuchařských receptů (například Švejkovu kuchařku, Tradiční českou kuchyni, Kaše, Pivní polévky, Hlemýždi ve světových kuchyních, Houby v kuchyních světa, 100 nejzajímavějších kuchyní z celého světa atd.), ale napsal také velmi zajímavou reportáž o své někdejší pěší cestě z Prahy do Říma. Nebo Zápisky od pěti moří. Byl také předním českým royalistou (založil v roce 1990 dokonce českou monarchistickou stranu) a v neposlední řadě spoluzakladatelem „mužského, necírkevního, neateistického řádu“ Regula Pragensis, tedy společenství (či „hravého řádu“), které pořádá společenská setkání a zvláštní čajové školy. Přijetí nového člena stvrzuje komtur zlomením hole o jeho hlavu. Počet členů komendy nepřevyšuje počet drápů jediného kocoura. Toto neziskové společenství je rovněž vlastníkem velmi zajímavé knihovny a vydavatelem originálního časopisu Lázeňský host. Civilní řád Reguly Pragensis - Hloupější bratři - je řád mužský, necírkevní, neateistický. Řeholník může být exkomunikován za duchovní nízkost. 

         Viktor (který byl mimo jiné švagrem Jiřího Schellingera) tedy po sobě zanechal výraznou stopu a bude nám velice chybět. Mnohokrát mne lákal, abych za ním přijel na Goa aspoň na pár týdnů. Jsem vůl, nestihl jsem to.

22. února 2017

MŮJ TIP - Baladur





Grintovec 39, Šmarje, Slovinsko
Tel.: +386 56569580 
Email: info@gostilna-baladur.si
www.gostilna-baladur.si
Otevřeno Čt-Út 10:00-22:00





Z jídelního lístku:
Polévka Juha s jáhly (5,50 €)
Fazolová polévka Jota s kyselým zelím (5,50 €)
Istrijské těstoviny fuži s vejcem a klobásou (7,50 €)
Bramborové noky s divokým chřestem (8,50 €)
Sýrové ravioli s lanýžovým olejem (8,50 €)
Mušle slávky Školjke (9,50 €)
Mořští raci Skampi (11,50 €)
Kalamáry na grilu (12,50 €)
Mořský ďas na grilu (19,50 €)
Kuře na grilu s polentou (18,50 €)
Vepřová panenka na lávovém kameni (22 €)
Tiramisu (6 €)
Domácí sladké nudle Gibanice s tvarohem a kajmakem (4,50 €)
Štrůdl Jabolčni zavitek  (3,50 €)
Panna cotta (4,50 €)
Zmrzlina Sladolet (3,50 €)

Upozornění: 
Pojedete-li z Koperu na Pulu, nemůžete před Dragonjou minout restauraci, kde se vaří tradiční slovinská kuchyně, v denní nabídce jsou někdy dosti překvapivé pokrmy. Nenechte se zmást názvem "istrijske jedi", to neznamená jedy, nýbrž jídla. Na jaře zde můžete ochutnat raritu: výtečný divoký chřest. Mají tu samozřejmě čerstvé ryby a mořské plody. Na lávovém kamenu vám udělají biftek. Dá se sedět i venku na zahrádce. 

19. února 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední Referendum mělo nečekaně velký ohlas. Domnívali jsme se, že téma italských „obložených chlebíčků“ není v našich krajích příliš aktuální, leč mýlili jsme se. Měli jste si vybrat mezi bruschettou a crostini. Některé zajímavé názory: bruschetta je prý nejlepší bez rajčat, jen pomazaná olivovou paštikou nebo molche (zbytek oliv po lisování, smíchaný s trochou oleje). Pokud dáváte přednost rajčatové bruschettě, pak se doporučuje používat rajčata San Marzano. Pokud jde o crostini, pak vynikající jsou s pomazánkou z dušených kuřecích jater nebo s pomazánkou z kozího sýra, ořechů a medu. Nicméně výsledek je jasný.

Mezi italskými obloženými chlebíčky zvítězila Bruschetta nad Crostini! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 20. 2. 2017.

17. února 2017

Zápisník labužníka 17/2/2017



Slovenský mykolog Aurel Dermek je autorem úžasné definice: „Houby jsou heterotrofní bezchlorofylové stélkaté organismy, které nemohou fotosynteticky asilimovat.“ Už dlouho si s tou definicí lámu hlavu a dodnes jsem ji nepochopil.
        V jedné knize z roku 1976 jsem se dočetl, že na území Čech a Moravy během středně dobré houbové sezony vyroste za rok na jednom hektaru lesa průměrně 30 kilogramů jedlých hub. Pisateli té zprávy (bůhvíodkud ji měl, to neuvádí) se zdál tento odhad příliš optimistický. Nezapoměl však podotknout, že v Sovětském svazu roste průměrně dvakrát více jedlých hub než u nás. Musíme si ovšem uvědomit, že to bylo deset let předtím, než rupla jaderná elektrárna  v Černobylu. Potom prý houby rostly v Rusku i na Ukrajině ještě hojněji, doslova jako divé.
        Mimochodem: v té době byl předsedou českého svazu spisovatelů jistý Jan Kozák – a předsedou slovenského svazu spisovatelů jistý Andrej Plávka (slovensky Holubinka, ale na Slovensku mu říkali Muchotrávka, což je jedovatá muchomůrka).  A předsedou slovenského divadelního svazu byl tehdy herec Mikuláš Huba. Na Slovensku i v Čechách tedy houby v těch časech opravdu nestály stranou. V současné době prý žije na území Česka 3607 mužů s příjmením Kozák, 219 mužů s příjmením Hřib, Houbů je 217, Kotrčů je 416, Klouzků je 19, přesně stejně tolik jako Ryzců. 
        V zimě se nám samozřejmě po čerstvých houbách stýská. Patřím mezi labužníky, kteří nemají příliš v lásce uměle pěstované žampiony. Ale miluju hlívu ústřičnou (Pleurotus ostreatus), nádhernou zimní houbu, která je plná živin a dokonce je i léčivá! Miluju polévku z hlívy, které říkám „falešná drštková“ a miluju také italskou lahůdku zvanou frittata con funghi. Frittata je italská varianta španělské tortilly. Je to jednoduchý recept: z vajec, vody a trošky mouky se vytvoří řídké těsto, které se rozloží na pečící plech (potřený olejem) v tenké vrstvě. Na těsto se nakladou dorůžova osmažené plátky česneku, jemně nasekaná hladká petrželka, kostičky kozího sýra a kousky lehce osmažené hlívy. To vše se zlehka zapeče v troubě, dokud se na povrchu nevytvoří kůrka. Podávejte se zeleninovým salátem, v němž by neměla chybět čerstvá rajčata. Věřte mi, je to lahůdka!
        Další chutnou houbou, která roste i v zimě, je penízovka sametonohá (Flammulina velutipes). Kdysi jsem měl dva kamarády výtvarníky (Holub a Sádovský), kteří chodili sbírat houby i v zimě, nejčastěji do Krčského lesíka za dnešní stanicí metra Roztyly. Tam nacházeli hodně penízovek, rostoucích na ztrouchnivělých dřevinách. Z nich pak vařili skvělou houbovou polévku. Základem této polévky byl kořen celeru nakrájený na nudličky a vařený tak dlouho, že se ve vývaru téměř rozplynul. Potom samozřejmě přišla na řadu cibule osmažená na sádle a rozmačkaný česnek. A kloboučky penízovek, nakrájené rovněž na nudličky. Osolit a opepřit, nakonec přidat sekanou hladkou petrželku a na plátky rozkrájené vejce, uvařené natvrdo. Zkuste to, nebudete litovat.
        Velmi zajímavou houbou, kterou ti dva amatéřští mykologové nacházeli leckde v Praze a okolí (i ve Stromovce nebo pod chuchelským kostelíkem) je Pstřeň dubový (Fistulina hepatica) rostoucí na dubových kmenech. Vypadá jako choroš, ale není to prý choroš. Když ho rozříznete, překvapí vás krásnou červenohnědou barvou připomínající játra. Proto ten latinský název. Na Moravě však této houbě říkají Jelení jazyk. Holub se Sádovským jí také tak říkali a vybírali si pouze mladé kusy, které po rozříznutí, jak říkali, „pořád ještě roní krev“. Dělali z té houby unikátní „játrový guláš“, který podávali s houskovým knedlíkem. 
        Už je pár let bohužel nepotkávám a stýská se mi, po nich i po tom játrovém guláši z pstřeně. 
        Když je venku sníh a do lesa se mi nechce,  aspoň si o houbách čtu. Teď naposled v jedné německé knize. A hodně mě to pobavilo.
        V sousedním Bavorsku se houbám obecně říká Schwammerl, což znamená houbu jako takovou, například i tu na mytí. Kdežto Pilze (ale také Röhrling nebo Reherl) jsou spíše hříbky. Bavorské názvy hub jsou vůbec zajímavé: například hřib plstnatý čili suchohřib (Xerocomus subtomentosus) je Ziegenlippe (kozí pysk). Opeňkám (Kuehneromyces) se říká Stockschwämmchen (podlažní houbičky). Ryzec syrovinka (Lactarius volemus) je Brätling (smaženka), protože je nejlepší smažený. Holubinka namodralá (Russula cyanoxantha) je Frauentäubling (ženské holoubě). Lišky (Cantharellus cibarius) jsou Pfifferlinge (tretka, nepatrná věc). Sluka svraskalá (Cortinarius caperatus) je Reifpilz (jinovatkový hříbek). Muchomůrka růžovka (Amanita rubescens) je Perlpilz (perlový hříbek). Hnojník (Coprinus comatus) je Schopftintling (čupřina inkoustová).  Čirůvka májovka (Calocybe gambosa)  je Mairitterling (májový rytíř). Penízovka sametonohá (Flammulina velutipes) je Samtfussrübling (sametonohá řepka). Některé názvy jsou více pochopitelné, například hříbek (Boletus) je Steinpilze (kamenný hřib). A některé názvy při vší snaze nedovedu přeložit, jako třeba Hallimash, což je václavka (Armillaria mellea).
         Už se nemůžu dočkat, až zmizí sníh a v trávě vyraší první houbařská úroda!

16. února 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne (a dalším velenesmyslem, jimiž nás zásobují čeští novináři) je zpráva, že jakýsi Nusret Gökçe (pravděpodobně původem Turek) je „nejslavnější kuchař na světě“, protože solí své pokrmy tak, že si sůl nejprve dá na nahý loket a pak ji teprve smete do pokrmu! Větší blbinu jsem snad nikdy neslyšel! Autor zprávy v Blesku, skrývající se za značku „shp“, tvrdí, že tento kuchař působící v jakési restauraci v Dubaji, „je natolik svůdný a sexy, že se proslavil po celém světě“. Jeho video, na němž předvádí solení loktem, prý oběhlo celý svět a stalo se hitem. Chodí prý za ním spousta celebrit, naposled údajně Leonardo di Caprio a Antonio Banderas. S oběma těmito fešáky se kuchař nechal samozřejmě vyfotit. Připomíná mi to příběh jednoho českého kuchaře, který o sobě prohlašoval, že vařil hollywoodským hvězdám, ve skutečnosti však byl osobním kuchařem producenta gay pornofilmů (sám gay). S hvězdami se nechal vyfotit na ulici, což málokterá hvězda odmítne. Ano, měli jsme jednoho kuchaře celebrit, jmenuje se Billy Jůza a byl několik let osobním kuchařem Donalda a Ivany Trumpových. Ten může své hosty doložit albem fotografií, na nichž je v kuchařském úboru se superhvězdami včetně Michaela Jacskona, tyto celebrity totiž občas večeřely u Trumpů doma nebo v restauraci Czech Pavillion v New Yorku, kde Jůza také vařil. 
        A co tedy onen Nusret Gökçe? Je pravda, že v tureckých médiích se o ně  píše velice často – takže je zřejmě nejslavnější turecký kuchař. A díky svému obskurnímu videu se skutečně stal známým i jinde ve světě, říkají mu (zřejmě s vydatnou pomocí PR agentury)  Salt Bae neboli solný miláček. Teď prý po něm touží ženy z celého světa. Ach jo!

15. února 2017

MŮJ TIP - Auberge d´Ill





Rue de Collognes 2, Illhaeusern, Alsasko, Francie
Tel.: +3303 897 18900 
E-mail: message@hoteldesberges.com 
http://www.auberge-de-l-ill.com
Otevřeno St-Ne 11:30-14:30, 17:00-23:00





Z jídelního lístku:
Lososové soufflé d´Ill (46€)
Šlehaná pěna s žabími stehýnky podle Paula Haeberlina (68€)
Lanýžový sendvič s mozzarellou, barevná zelenina (75€)
Hovězí carpaccio, opečení mořští raci a ústřicová omáčka (69€)
Teplý zaječní guláš, polentový krém s alsaskými rajčaty a tarragonem (46€)
Dršťkový salát s fazolemi a husími játry (46€)
Terinka z husích jater Foie gras (55€)
Filátko pečené kambaly, smažená chobotnice a omáčka z mořských plodů (73€)
Grilovaná hovězí svíčková, smetanová nakyslá omáčka, smažení šneci (58€)
Smažený telecí brzlík ve falešném vol-au-ventu (68€)
Zvěřinové medailonky s ovocným pyré a lesními hříbky v houbové omáčce (79€)
Smažený telecí řízek, jemně vařená karotka, žampiony a omáčka s citronovou šťávou (68€)

Upozornění:
Restaurace, kterou založil před 45 lety legendární Marc Haeberlin má pořád ještě u Michelina tři hvězdy, i když Marc už nežije a podnik vede jeho syn Paul. Zde se odehrávaly dějiny, mimo jiné se zde rodila také cuisine nouvelle. Nádherný starý dům v malebné vesnici (kousek od Colmaru) má citlivě přistavěnou prosklenou jídelnu, z níž hosté vidí do zahrady a na nádhernou říčku Ill. Návštěva je zážitek spíše estetický, chodí se sem jako do Louvru. Ceny jsou ovšem dosti vysoké, platí se za legendu. Polovina pokrmů je připravena pro dvě osoby, tyto pokrmy neuvádíme. Každý, kdo se považuje za zkušeného labužníka, by ten zážitek měl absolvovat.


12. února 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední Referendum se týkalo vepřových kolen. Měli jste si vybrat ze dvou úprav: na jedné straně vařeného nebo pečeného, na druhé straně uzeného. Některé názory: vařené prý pouze s křenem a hořčicí, pečené je nejlepší po bavorsku s kůrčičkou, uzené se musí nejprve pořádně naložit. Jen jednou se objevil kompromis: uzené a pak pečené. Nicméně výsledek je jasný, naprosto jednoznačný.


Mezi úpravami vepřových kolen zvítězilo s převahou vařené či pečené nad uzeným


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 13. 2. 2017.

10. února 2017

Zápisník labužníka 10/2/2017




Jsem alergický na označení „piedmontský“. Jde samozřejmě o zkomoleninu slova „piemontský“. Tohoto zkomolení se dopouštějí lidé, kteří neumějí italsky a veškeré údaje o italské kuchyni si překládají z angličtiny. A překladatelé anglicky psaných knih o italské kuchyni téměř pokaždé použijí tento chybný anglický výraz. To je ostatně jeden z důvodů, proč nesnáším anglicky psané knihy o italské kuchyni. Setkávám se s těmito chybami bohužel i v knihách Antonia Carluccia, jež jsou samozřejmě psány anglicky, avšak měl by je překládat někdo, kdo se zároveň vyzná v italštině a italských výrazech. 
       Naposledy jsem na ten nesmysl narazil u receptu na polévku nazvanou Zuppa di cavolo Canavesana. To je skvělá kapustová polévka, která se v Piemontu vaří od listopadu do března. Piemonťané nechávají kapustu na záhonu celou zimu, vydrží zelená, křehká a křupavá i pod sněhem a její chuti to v žádném případě neškodí, ba snad dokonce i prospívá. 
       Canavese je kraj na severozápadě Itálie, kousíček od francouzských hranic. Patří do Turínského regionu. Když jedete z Torina na sever do Aosty, nemůžete tento kraj minout. Není to tedy ta oblast lanýžová jako okolí Alby, najdete tam spíše pokrmy ovlivněné Francií a Švýcarskem. Do kraje patří historický amfiteátr Ivrea (stejnojmenné město je administrativím centrem oblasti), kolem něhož žijí stáda kamzíků a divokých koz. Kraj je porostlý nádhernými listnatými stromy, někdy hodně starými.
       Ta canaveská polévka se dělá ze speciální kapusty, která v krají roste a která je často přemrzlá. Nadrobno rozkrájená kapusta se vaří asi hodinu v osolené vodě, potom se přidává oschlý chléb a místní kravský sýr Taleggio, který zraje v jeskyních a má trošku kvasnicovou chuť. Okouzlil mě trik, který kuchaři v Canavese používají: na pánvi rozehřejí máslo a osmaží na něm plátky česneku do zlatova. Tyto plátky i s rozpuštěným máslem pak dávají na dno talířů předtím, než do nich nalijí polévku. Nakonec se každá porce posype strouhaným parmezánem. Pozor! Žádné koření kromě pepře a soli! Žádná masová přísada! Je to čistě vegetariánské jídlo! Ovšem jeho chuť je nepopsatelná!
       Pravý Piemonťan by nikdy do této polévky nepřidal kuřecí nebo hovězí vývar. Ale ve všech receptech, které byly napsány v Angli nebo v Americe (a které zásadně používaly výraz Piedmont), tyto vývary byly základem. Schválně jsem to zkusil a rozdíl je nebetyčný. Polévka s vývarem prostě nemá tu správnou piemontskou chuť. Bodejť by měla, když je piedmontská!
       Piemontské zimní polévky jsou vůbec úžasné. Například do fazolovky dávám od chvíle, kdy jsem ji poprvé ochutnal v Piemontu, kůže ze špeku. To dělají Piemonťané tradičně a zásadně. Žádnou kůži nevyhodí. Avšak pozor, nejde o pancettu, tedy neuzenou slaninu. Jde o lardo, slaninu uzenou a velice podobnou českému bílému špeku. Může jít také o kůži z uzeného kolena. Jakmile se rozvaří do měkka, je úžasná.
       Miluji rovněž piemontskou kopřivovou polévku. Jmenuje se Crema di ortica. Vaří se z jarních kopřiv, mladých a křehkých. Na dokřupava osmaženém lardu se nechá zesklovatět jemně nakrájená cibulka, potom se vše zaleje vodou a nechá vařit. Přidají se kostičky brambor a nakrájené kopřivy. Do hotové polévky se vmíchá nastrouhaný parmezán. Jednou jsem seděl v turínské hospůdce a u vedlejšího stolu si pochutnával fotbalový brankář Buffon na nějaké polévce. Tvářil se velmi blaženě, tak jsem požádal číšníka, aby mi dal totéž, co má on. Od té doby čekám každé jaro, až začnou růst kopřivy, že si tu polévku uvařím. Ale pak na to pokaždé zapomenu a sezonu kopřiv promarním. Tak snad letos na jaře.
       Ještě o jedné typické piemontské lahůdce se musím zmínit. Obávám se ovšem, že nebudete mít takové štěstí, abyste ji ochutnali, pokud nemáte v Piemontu dobré přátele, kteří se vyznají. Ta lahůdka se oficiálně jmenuje Tajarin con sugo di arrosto a jsou to speciální místní vaječné nudle (až čtyřicet žloutků na kilo mouky!) s omáčkou, která se připravuje z „výpečků“. Výpečky jsou prostě to, co zbude v pekáči po nedělním obědě, tedy zbytky pečínky husí, kachní, kuřecí nebo vepřové. A toto vypečené maso se zalije vodou, uvaří a zpracuje do omáčky. Jak přesně se to dělá, to mi nikdo nikdy neprozradil, každá rodina prý má svoje tajemství, které si žárlivě střeží. Jedl jsem to třikrát a pokaždé to bylo skvělé. Zdálo se mi, že recept je vždy stejný. Ale možná se mýlím.       
         Když už je řeč o Piemontu, nemohu se nezmínit o bílém víně, které mám nejraději. Jmenuje se Roero Arneis a je samozřejmě řazeno do kategorie DOCG . Jeho produkce je povolena pouze v devatenácti obcích v provincii Cuneo, která se nachází na levém břehu řeky Tanaro. Víno se dělá od 15. století z alespoň 95% odrůdy Arneis, zbytek může být z nearomatických bílých odrůd pěstovaných v regionu Piemont, zvláště v okolí městečka Alba. Barva vína je obvykle slámově žlutá, s mírně jantarovými odrazy. Vůně je jemná, svěží a travní. Chuť je suchá, s příjemně hořkými a bylinnými tóny. Mívá kolem 10% alkoholu. Název vína je odvozen ze slov piemontského dialektu, jež znamenají něco jako vzpurný nebo zlobivý, ale také zábavný. Roero Arneis se pije zejména ke starým sýrům a pokrmům z bílého masa a ryb. Obzvláště vhodné jsou k němu pokrmy typické pro kuchyni z oblasti Langhe Cuneo. Toto víno by mělo být podáváno při teplotě mezi 8 a 10 stupňů.

9. února 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne bylo vyhlášení výsledků kuchařské soutěže Bocuse d´Or, která je v současnosti považována za nejvýznamnější kuchařskou soutěž na světě. Už jenom proto, že ji založil a jejím patronem dodnes je Paul Bocuse, žijící kuchařská legenda. A že se koná v Lyonu, považovaném za hlavní město světové gastronomie. Zadání znělo: jakákoliv variace kuřete a mořských plodů, servírovaná na tácu. A čistě zeleninové jídlo servírované na talíři. Soutěž se odehrává ve velké hale, kuchaři vaří na pódiu před publikem. Každému soutěžícímu může pomáhat jeden „commis“, tedy pomocník, radit přímo na místě může trenér. Podmínkou byl čas přípravy: pět hodin a 35 minut. Kuchaři museli používat pouze suroviny, jež jim byly předloženy. 
        Letošní vítěz možná je pro mnohé překvapivý: třiatřicetiletý Američan Mathew Peters. Vše je mnohem srozumitelnější, když víme, že tento kuchař byl několik let zástupcem Thomase Kellera v tříhvězdičkových restauracích French Loundry v San Francisku a Per Se v New Yorku. V soutěžním klání v Lyonu připravil dušená kuřecí křídla s humrovou omáčkou a langustou s citronovým nadýchaným krémem. A potom chřest se žampiony, omáčkou ze zelených mandlí a bramborami. Rozhodovala porota, která mívá obvykle 24 členů. Jednou jsem byl i já členem této poroty, ovšem jen v semifinálové soutěži. Součástí každé výpravy je prezident národní soutěže, který má zároveň místo v porotě. V americkém týmu to byl tentokrát právě Thomas Keller, tedy muž, který Matthewa důvěrně zná a bylo logické, že mu bude fandit.
        Soutěže se zúčastnilo čtyřiadvacet kuchařů, ze semifinálových soutěží jich pak postoupilo jedenáct. Na druhém místě se umístil Nor, na třetím Islanďan, na čtvrtém Maďar (!), na pátém Francouz. Žádný Čech se tentokrát do finále nedostal.

8. února 2017

MŮJ TIP - Luční bouda






Pec pod Sněžkou 203 
Tel.: +420 733 740 888 
E-mail: info@lucnibouda.cz 
www.lucnibouda.cz
Otevřeno každý den 8:00-22:00





Z jídelního lístku:
Hovězí vývar s masem a nudlemi (60 Kč)
Polévka dle denní nabídky (70 Kč)
Tlačenka  s cibulí a octem (80 Kč)
Dva utopenci (80 Kč)
Pikantní klobása s pečivem, hořčice, křen, feferonka (90 Kč)
Hemenex ze dvou vajec (80 Kč)
Smažený sýr, brambor (190 Kč)
Hovězí guláš na místním pivu Paroháč, houskový knedlík (170 Kč)
Svíčková na smetaně, houskový knedlík, brusinky, šlhačka (180 Kč)
Pečené kuře s přílohou, rýže (160 Kč)
Smažený vepřový řízek, brambor (190 Kč)
Pstruh pečený na másle, ze sádek Luční boudy, obloha (240 Kč)
Borůvkové knedlíky, jogurtová poleva, tvaroh, šlehačka (160 Kč) 
Borůvkový pohár se šlehačkou a zmrzlinou (90 Kč)
Palačinky s borůvkami, zmrzlinou a šlehačkou (100 Kč)
Teplý jablečný štrúdl se šlehačkou (80 Kč)


Upozornění: 
Největší a nejstarší horská chata Krkonoš má i nejvýše položenou restauraci ve výšce 1410 m nad mořem. Vaří se zde i vlastní pivo Paroháč – z čisté pramenité vody, v podstatě z pramenu Labe. Fungují i pivní lázně. Pečivo z vlastní pekárny. V sádkách jsou živé ryby, pstruzi a siveni, které vám na požádání vyloví a ihned upečou. Rychlé občerstvení nabízí bufet. Jedinečný výhled do kraje.



5. února 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM

Poměrně vysokou účast hlasujících mělo naše zatím poslední Referendum, které se týkalo jater Foie gras. Měli jste vybrat, jestli máte raději husí játra nebo kachní játra. Hezkou fotku poslal Filip Töpfer, který dováží do Česka kvalitní Foie gras už několik let. Některé názory: záleží spíš na úpravě, například na tom, jestli Foie gras teplá či studená. I obyčejná pečená husí játra (například ze slovenského Grobu) stojí za to. Někteří odmítají játra hus chovaných neekologicky. Nicméně výsledek je jasný.


Mezi Foie gras zvítězila suverénně husí nad kachními! 


V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 6. 2. 2016.

3. února 2017

Zápisník labužníka 3/2/2017



Kdykoli jdu kolem pražského hotelu Palace, mám smíšené pocity. Vy zajisté víte, co to znamená. Smíšené pocity popisuje stará obligátní česká anekdota jako situaci, kdy vidíte, že vaše tchýně padá do propasti. Na jednu stranu jste zděšeni, ale na druhou stranu cítíte určité ulehčení.
         Před mnoha lety jsem totiž do tohoto hotelu velmi často chodil. Jednak na obědy do báječného grilu, kam se vcházelo přímo z Jindřišské (dnes je v těch místech směnárna) a kde dělali úžasná kuřata pečená do křupava na obrovském americkém grilu připomínajícím svým designem cadillac. Těch kuřat se do prostorného grilu vešlo skoro padesát – a nebyla to tenrkát ještě kuřata z kledových odchovů, brojleři, nýbrž poctivá česká kuřata, pro které nebyla tráva ničím neznámým. Byla to prostě požehnaná baculatá kuřátka upečená do zlatova, s úžasnou křupavou kůrčičkou. A protože přímo na protějším rohu byly tehdy redakce televize, fungovala tato jídelna do jisté míry také coby závodka televizních redaktorů a dramaturgů. Obsluhovala nás paní Pipsi, což byla manželka spisovatele Bohumila Hrabala. Nosila často červené střevíčky na vysokém podpatku, k nim však sněhobílé krátké ponožky.
         Do hotelu se vcházelo stejně jako dnes, za rohem z Panské ulice. A když se vešlo do hotelu, zabočilo se prudce doprava a tam byl denní bar, kde obsluhoval Jirka Šindler. A v této bohulibé místnosti se konaly denodenně pracovní schůzky televizních úředníků s autory. Taky se tam samozřejmě mnoho televizáků denodenně od rána do večera opíjelo. Vynikající střihač pan Liška (ten starší) tam býval vždycky, když zrovna nestříhal. A chodili tam taky redaktoři Mladé fronty a Mladého světa, kteří sídlili nedaleko v Panské, včetně tehdejšího nakladatelství. Jednou jsme do toho denního baru dokonce vnikli i v noci, když v hotelu bydleli Lasica se Satinským a my jsme spolu s nimi chtěli ještě chvilku popíjet. Poslali jsme si pro sekt dva esenbáky, které Satinský okouzlil. 
         A ještě předtím, na samém začátku šedesátých let, existoval v suterénu hotelu (vcházelo se tam tuším z uličky zvané V cípu) Filmový klub. Dnes je tam vjezd do garáží. V tom klubu stál za barem pan Pavlíček, tehdy suverénně nejlepší barman v republice. Konkurovat mu mohl jen pan Faktor. U Pavlíčkova pultu jsme často zahlédli Jiřího Sováka, který tvrdil, že tam chodí vystřízlivět. Potom klub přesídlili do prvního patra paláce Adria (nad dnešním Divadlem bez Zábradlí), ale to už nebylo ono.
        A proč tedy mám ty smíšené pocity?
        Protože když jdu kolem a nahlédnu oknem, vidím většinou prázdnou kavárnu (na stěnách jsou fotky mnoha světoznámých hvězd, které v hotelu bydlívaly) a tam, kde byl denní bar (ale asi spíše pod ním) je chlebíčkárna, také většinou poloprázdná. A já si lámu hlavu přemýšlením, proč na takovém skvělém místě je prázdno. Dělají to špatně? Nebo je dnes těch kavárniček, barů a grilů příliš mnoho - tolik, že člověk neví, kam dřív? Ostatně v té budově, kde sídlívala televize, nedávno otevřeli zajímavý snack-bar nazvaný Špejle. Můžete si tam dát rozličné dobroty napíchnuté na špejli. A k nim víno. 
        Nebo je to dnes všechno tak drahé, že už si člověk nemůže dovolit sedět od rána do večera v hospodě? Chodím často kousek dál, kde přímo naproti vchodu Hlavní pošty je Moravský šenk U Papyna zvaný „Nudle“ nebo také „U Věrky“. Tam bývá lidí dost, i když popíjejí většinou vestoje. A paní Věra je příjemná dáma, kterou nevyvede z dobré nálady ani EET.
        Vedle toho vinného šenku směrem k Václaváku bývala kdysi prodejna Paris-Praha a v zadní místnosti vinárnička, kde se dalo posedět, něco pojíst a popít výborná francouzská vína. Občas tam sedával Jan Werich. Ten krám byl otevřen v roce 1969, prý za jeho otevřením stál i Alexander Dubček. Pomohl svým vlivem Francouzce Genevieve Derenon Courte, která za milion franků prodejnu zřídila a začala provozovat. Už za rok jí sice prodejnu vzali, ale dovolili jí dodávat tam francouzské zboží. Lidé tam kupovali nejrůznější lahůdky, víno, koňaky, koření a dijonskou hořčici, která zrovna přišla do módy.
         V přilehlé pasáži býval až donedávna sympatický miniaturní trh s farmářskou zeleninou a domácími sýry. Bohužel zanikl, nechápu proč. Asi tam chodilo málo nakupujících Pražanů. Ti jdou raději do supermarketu naproti.
        V Panské ulici byly také dva další bohumilé podniky, které už dnes neexistují. V budově redakcí Mladé fronty byl výčep, kde se vestoje nalévali pivem a rumy novináři a básníci svorně s popeláři a uhlíři. A šikmo naproti v piaristickém klášteře (do školy sem chodil malý E.E.Kisch) byla v šedesátých letech vinárna U Piaristů (dnes je tam starožitnictví), kam chodíval skoro denně můj přítel, nedávno zesnulý básník Jaroslav Holoubek. Budiž mu země lehká. 
        To grilované kuře od paní Pipsi bych si dal, zatraceně. Tak chutné jsem od té doby nikde jinde nejedl. Ale s kým bych si ho dal? Většina kamarádů, co tam se mnou chodili, už na mě kouká seshora.
         Vždycky jsem se smál pamětníkům, když se rozplývali ve vzpomínkách. A teď jsem jedním z nich.

2. února 2017

Dernier Cri



Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že dotace pro české potravinářské firmy jsou příliš vysoké a neodpovídají svému účelu: nezvyšují totiž kvalitu výrobků těchto firem. Loni například se na ministerstvu zemědělství chystala státní dotace pro kostelecký masokombinát. Mělo to být něco jako vánoční dárek − rekordních více než 19 milionů korun, tedy skoro dvojnásobek toho, co firma Andreje Babiše dostala ze státní kasy za předchozí čtyři roky dohromady. Avšak ve stejné době státní inspekce zjistila, že v šunkovém salámu, vyrobeném touto firmou, bylo méně masa, než výrobce deklaroval na obalu. V září minulého roku na tento švindl narazili veterináři při kontrole výrobků Kosteleckých uzenin. Potravinářská inspekce šizený salám pranýřovala na svém webu jako falšovanou potravinu. 
             Ministerstvo zemědělství vedené lidovcem Marianem Jurečkou neustále tvrdí, že dotace jsou nutné, neboť jejich zásluhou mohou potravinářské firmy zvyšovat kvalitu výrobků a posilovat své postavení na trhu. 
             „Naši podporu doplňují tyto firmy vlastními prostředky a celkem vkládají do potravinářského průmyslu každý rok více než 800 milionů korun,“ tvrdí Jurečka. Během roku 2016 získalo tuto výpomoc asi čtyřicet českých firem. Dotace jdou samozřejmě z peněz českých  daňových poplatníků. Na rozvoj mlékáren, masokombinátů, konzerváren, pekáren či výroben krmiv pro dobytek přispěli občané v uplynulém roce rekordní sumou − bezmála 400 miliony korun. Peníze jsou určeny pouze pro velké průmyslové podniky zaměstnávající 250 až 750 lidí. Továrny z jiných oborů stát podobně nehýčká.
            Nárůst dotací pro velkopotravináře není jen Jurečkova zásluha. Peníze pouští ze státní kasy ministr financí Babiš. O tom, kolik půjde na konkrétní dotační tituly, rozhoduje také sněmovní zemědělský výbor. Jeho šéfem je druhý muž hnutí ANO a člen představenstva Agrofertu Jaroslav Faltýnek. Než Andrej Babiš vstoupil do vlády, dopřával stát potravinářům na dotacích ročně kolem 130 milionů korun. V roce 2015 suma poskočila na více než 200 milionů, vloni pak na 396 milionů. Z toho čtvrtina − téměř 104 milionů korun − putovala do koncernu Agrofert!!! Nejvíce peněz získaly již zmíněné Kostelecké uzeniny, dále pekárny Penam a Vodňanská drůbež, které obdržely po 18 milionech. Právě tyto firmy jsou však nejčastěji inspekcí obviňovány z nedodržování předpisů, překračování norem a výroby nekvalitního zboží.

1. února 2017

MŮJ TIP - La Rotonde







Hotel Alcron, Štěpánská 40/623, Praha 1 
Tel.: +420 222 820 410
E-mail: alcron@radissonblu.com
www.larotonde.cz
Otevřeno Po-Pá 12:00-22:30, So-Ne 18:00-22:30



Z jídelního lístku:
Kulajda s houbami a dlouze vařeným vejcem (190 Kč)
Topinamburový krém s uzeným kachním prsem (190 Kč)
Červená řepa s kozím sýrem a pečeným fíkem (240 Kč)
Hovězí tatarák s marinovanou zeleninou a hořčicovou majonézou (330 Kč)
Pečená kachní Foie gras s rozinkami a kaparovým pyré (360 Kč)
Treska pošírovaná v olivovém oleji se sépiovou fregolou a pečenou mrkví (410 Kč)
Pečená křepelka s kroupami a petrželí (360 Kč)
Svíčková na smetaně s výběrem knedlíků a brusinkami (360 Kč)
Kančí líčka na víně s kaší ze sladkých brambor (430 Kč)
Houbové kroupeto se smaženým vejcem (260 Kč)
Dýňový cheesecake s kumquatem a mučenkou (190 Kč)
Tradiční crème brûlée s ovocem (210 Kč)
Čokoládový fondant s višněmi a mátovým sorbetem (210 Kč)
V rumu máčený perník s lesním ovocem a zmrzlinou ze svařeného vína (180 Kč)

Upozornění: 
Sestřička michelinského Alcronu je postavena ve stylu Art Deco a má stejnou kuchyni a stejného šéfkuchaře Romana Pauluse, je však prostornější a také poněkud levnější. Doporučuju obědové menu: dvouchodové za 310 Kč, tříchodové za 390 Kč. V sobotu a neděli bývá na pořadu populární brunch (12:00-15:30). V sále trůní socha Emanuela Kodeta, k níž stála modelem baletka Jelizaveta Nikolská. Kdysi tu stál i klavír, na němž Alík Lakatoš preludoval Tafelmusik. V létě je otevřena také zahrádka s grilem.