Kdykoli jdu kolem pražského hotelu Palace, mám smíšené pocity. Vy zajisté víte, co to znamená. Smíšené pocity popisuje stará obligátní česká anekdota jako situaci, kdy vidíte, že vaše tchýně padá do propasti. Na jednu stranu jste zděšeni, ale na druhou stranu cítíte určité ulehčení.
Před mnoha lety jsem totiž do tohoto hotelu velmi často chodil. Jednak na obědy do báječného grilu, kam se vcházelo přímo z Jindřišské (dnes je v těch místech směnárna) a kde dělali úžasná kuřata pečená do křupava na obrovském americkém grilu připomínajícím svým designem cadillac. Těch kuřat se do prostorného grilu vešlo skoro padesát – a nebyla to tenrkát ještě kuřata z kledových odchovů, brojleři, nýbrž poctivá česká kuřata, pro které nebyla tráva ničím neznámým. Byla to prostě požehnaná baculatá kuřátka upečená do zlatova, s úžasnou křupavou kůrčičkou. A protože přímo na protějším rohu byly tehdy redakce televize, fungovala tato jídelna do jisté míry také coby závodka televizních redaktorů a dramaturgů. Obsluhovala nás paní Pipsi, což byla manželka spisovatele Bohumila Hrabala. Nosila často červené střevíčky na vysokém podpatku, k nim však sněhobílé krátké ponožky.
Do hotelu se vcházelo stejně jako dnes, za rohem z Panské ulice. A když se vešlo do hotelu, zabočilo se prudce doprava a tam byl denní bar, kde obsluhoval Jirka Šindler. A v této bohulibé místnosti se konaly denodenně pracovní schůzky televizních úředníků s autory. Taky se tam samozřejmě mnoho televizáků denodenně od rána do večera opíjelo. Vynikající střihač pan Liška (ten starší) tam býval vždycky, když zrovna nestříhal. A chodili tam taky redaktoři Mladé fronty a Mladého světa, kteří sídlili nedaleko v Panské, včetně tehdejšího nakladatelství. Jednou jsme do toho denního baru dokonce vnikli i v noci, když v hotelu bydleli Lasica se Satinským a my jsme spolu s nimi chtěli ještě chvilku popíjet. Poslali jsme si pro sekt dva esenbáky, které Satinský okouzlil.
A ještě předtím, na samém začátku šedesátých let, existoval v suterénu hotelu (vcházelo se tam tuším z uličky zvané V cípu) Filmový klub. Dnes je tam vjezd do garáží. V tom klubu stál za barem pan Pavlíček, tehdy suverénně nejlepší barman v republice. Konkurovat mu mohl jen pan Faktor. U Pavlíčkova pultu jsme často zahlédli Jiřího Sováka, který tvrdil, že tam chodí vystřízlivět. Potom klub přesídlili do prvního patra paláce Adria (nad dnešním Divadlem bez Zábradlí), ale to už nebylo ono.
A proč tedy mám ty smíšené pocity?
Protože když jdu kolem a nahlédnu oknem, vidím většinou prázdnou kavárnu (na stěnách jsou fotky mnoha světoznámých hvězd, které v hotelu bydlívaly) a tam, kde byl denní bar (ale asi spíše pod ním) je chlebíčkárna, také většinou poloprázdná. A já si lámu hlavu přemýšlením, proč na takovém skvělém místě je prázdno. Dělají to špatně? Nebo je dnes těch kavárniček, barů a grilů příliš mnoho - tolik, že člověk neví, kam dřív? Ostatně v té budově, kde sídlívala televize, nedávno otevřeli zajímavý snack-bar nazvaný Špejle. Můžete si tam dát rozličné dobroty napíchnuté na špejli. A k nim víno.
Nebo je to dnes všechno tak drahé, že už si člověk nemůže dovolit sedět od rána do večera v hospodě? Chodím často kousek dál, kde přímo naproti vchodu Hlavní pošty je Moravský šenk U Papyna zvaný „Nudle“ nebo také „U Věrky“. Tam bývá lidí dost, i když popíjejí většinou vestoje. A paní Věra je příjemná dáma, kterou nevyvede z dobré nálady ani EET.
Vedle toho vinného šenku směrem k Václaváku bývala kdysi prodejna Paris-Praha a v zadní místnosti vinárnička, kde se dalo posedět, něco pojíst a popít výborná francouzská vína. Občas tam sedával Jan Werich. Ten krám byl otevřen v roce 1969, prý za jeho otevřením stál i Alexander Dubček. Pomohl svým vlivem Francouzce Genevieve Derenon Courte, která za milion franků prodejnu zřídila a začala provozovat. Už za rok jí sice prodejnu vzali, ale dovolili jí dodávat tam francouzské zboží. Lidé tam kupovali nejrůznější lahůdky, víno, koňaky, koření a dijonskou hořčici, která zrovna přišla do módy.
V přilehlé pasáži býval až donedávna sympatický miniaturní trh s farmářskou zeleninou a domácími sýry. Bohužel zanikl, nechápu proč. Asi tam chodilo málo nakupujících Pražanů. Ti jdou raději do supermarketu naproti.
V Panské ulici byly také dva další bohumilé podniky, které už dnes neexistují. V budově redakcí Mladé fronty byl výčep, kde se vestoje nalévali pivem a rumy novináři a básníci svorně s popeláři a uhlíři. A šikmo naproti v piaristickém klášteře (do školy sem chodil malý E.E.Kisch) byla v šedesátých letech vinárna U Piaristů (dnes je tam starožitnictví), kam chodíval skoro denně můj přítel, nedávno zesnulý básník Jaroslav Holoubek. Budiž mu země lehká.
To grilované kuře od paní Pipsi bych si dal, zatraceně. Tak chutné jsem od té doby nikde jinde nejedl. Ale s kým bych si ho dal? Většina kamarádů, co tam se mnou chodili, už na mě kouká seshora.
Vždycky jsem se smál pamětníkům, když se rozplývali ve vzpomínkách. A teď jsem jedním z nich.
