Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

30. listopadu 2017

Dernier Cri








Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva v Hospodářských novinách, že firma Karlovarské minerální vody (KMV), která je výrobcem a distributorem minerální vody Mattoni, jedná o převzetí aktivit firmy PepsiCo v České republice, na Slovensku a v Maďarsku. Majitel KMV Alessandro Pasquale odhaduje, že skupina letos dosáhne rekordního obratu přes osm miliard korun. KMV už letos získaly distribuci PepsiCo v Bulharsku, americký koncern se předtím zbavil i svého chorvatského zastoupení. 

Už delší dobu je možné v nápojových automatech Very Goodies, které patří společnosti KMV, koupit kromě lahve vody Mattoni i lahev limonády Pepsi. Její výrobce v Česku automaty neprovozuje a KMV zase nemají vlastní kolové nápoje. Propojení těchto značek může být už brzy ještě těsnější. Šlo by o spojení největší domácí firmy na českém nápojovém trhu a společnosti, která je dvojkou na trhu globálním, ale v Česku se jí výrazněji uspět nedaří. Firma PepsiCo prodává v Česku nejen limonády Pepsi, ale i vody Korunní, džusy Toma, ale také slané pochutiny včetně populární značky chipsů Lays. Veškeré know-how by zůstalo americké centrále PepsiCo a KMV by podnikaly pod její licencí. Zatímco KMV, které se většinou svých produktů orientují na stolní či minerální vody, v poslední době rostou, společnosti PepsiCo se minimálně na českém a slovenském trhu dlouhodobě nedaří získat významný tržní podíl. Důvodem je také silná pozice lokálního výrobce limonád, firmy Kofola. Akvizici nahrává několik dalších okolností. Jednak snaha PepsiCo zbavovat se podnikání na neperspektivních trzích. V duchu této strategie už dříve opustila například chorvatský nebo bulharský trh. Distribuci v Chorvatsku získal největší domácí konkurent KMV, společnost Kofola, která je v adriatickém regionu v poslední době velmi aktivní.

Obchod by mohl být oznámen ještě do konce roku.

Každý obyvatel Česka prý loni vypil v průměru 215 litrů nealko nápojů. Více než polovina byly limonády, čtvrtina vody, započtena není kohoutková voda. Statistiku uvádí Svaz výrobců nealkoholických nápojů. Celosvětově je nejúspěšnější firma CocaCola, PepsiCo je na druhém místě. V Česku je jedničkou Kofola.

Společenství firem ovládané italskou rodinou Pasquale se v posledních letech soustředilo na expanzi mimo Česko a Slovensko. Silnou pozici si vybudovalo v Maďarsku, kde firma skrze nedávno koupené značky společnosti Szentkirályi − Kékkúti Mineral Water letos podle svých předpokladů utrží přes miliardu korun. Díky tomu, že lidé pijí více vody a méně slazených nápojů, posilují právě KMV. Platí to i letos. Za první tři čtvrtletí roku dosáhly KMV tržeb ve výši 6,4 miliardy korun, meziročně o 12 procent víc.

29. listopadu 2017

MŮJ TIP - Tiskárna




Jindřišská 22, Praha 1
Tel.: +420 602 448 854
Email: info@restauracetiskarna.cz
www.restauracetiskarna.com
Otevřeno každý den 11:00-24:00





Z jídelního lístku:
Špenátový krém s chlebovými krutony (35 Kč)
Fazolová polévka s klobásou (35 Kč)
Silný kuřecí vývar s masem a celestýnskými nudlemi (35 Kč)
Cuketové placky se sýrem a bylinkami, máslový kuskus (119 Kč)
Anglický roastbeef z býčí roštěné v pikantní marinádě (145 Kč)
Taštičky z nudlového těsta plněné hovězí oháňkou, zeleninové ragú (245 Kč)
Selečí rolka s tymiánem, šťouchané brambory, jablečný křen (119 Kč)
Smažený karbanátek s uzeným masem, bramborové pyré, rajčatový salát (119 Kč)
Znojemská hovězí pečeně špikovaná slaninou, jasmínová rýže (119 Kč)
Vepřová krkovice na česneku, kysané zelí, špekové knedlíky (119 Kč)
Kukuřičné kuře na paprice se zakysanou smetanou, cibulová taroňa (119 Kč)
Svíčková na smetaně s kynutým houskovým knedlíkem (129 Kč)
Krupicová kaše s čokoládou a máslem (35 Kč)
Drobenkový koláč s tvarohem a meruňkami (35 Kč)
Ořechová roláda se šlehačkou (35 Kč)
Domácí Tiramisu (35 Kč)


Upozornění: 
Nově otevřená jídelna s lidovými prvky patří do objektu bývalé tiskárny cenin. Jelikož je sestrou už dříve otevřené (a dnes velmi oblíbené) restaurace Mincovna (na Staroměstském náměstí), staví podobně jako ona svůj jídelní lístek často na starých českých receptech – v tomto případě například od autorek jako Marie Trachtová nebo Hanna Dumková. Interiér sice působí poněkud chladně, avšak doufejme, že se brzy zabydlí spokojenými hosty – a zvláště v létě, kdy bude k dispozici i zahrádka, bude zde útulno.

26. listopadu 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM
Naše zatím poslední Referendum se týkalo bramborových příloh k pečenému kuřeti. Navrhli jsme dvě varianty: hranolky nebo kaši. Některé názory: hranolky prý volí jen ti, co neumějí udělat dobrou kaši. Variantou je vařená rýže. Hranolky preferují hlavně v německy mluvících zemích. Kaše je nejlepší z moučných brambor pečených ve slupce a pak oloupaných a rozetřených s hrubou solí. Ideální je se smetanou a máslem. Jedna hlasující překvapivě ke kuřeti preferuje bramborový knedlík. Nejlepší kaše je konkrétně podle receptu Joëla Robuchona. Nicméně výsledek je jasný, naprosto jednoznačný.

Mezi bramborovými přílohami k pečenému kuřeti zvítězila s převahou kaše nad hranolky! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 27. 11. 2017.

24. listopadu 2017

Zápisník labužníka 24/11/2017



Když Karel Čapek napsal knihu fejetonů Jak se co dělá a v ní (v roce 1936) kapitolu nazvanou Jak se dělají noviny, nezmínil se ani jediným slovem o gastronomii neboli „vaření“ nebo „receptech“. V té době totiž žádné české (a zřejmě ani žádné zahraniční) noviny o vaření prostě pravidelně nepsaly. A v žádné redakci tehdy tedy neexistoval redaktor či redaktorka, jehož (jejímž) jediným úkolem bylo řídit gastronomickou rubriku a naplňovat ji téměř denně recepty a podobnými víceméně kuchařskými texty, jak je to dnes nejen u nás. V současné době ovšem není v této zemi jediné médium (včetně novin, tedy deníků), které by nemělo gastronomickou rubriku, hojně zaplňovanou články svých redaktorů či externistů.

A zde je ten problém.

Kdo jsou ti lidé? Jaké mají vzdělání? Co je opravňuje psát o jídle, o vaření, o všech těch vysoce odborných věcech?

Prozradím vám to. Jediným vzděláním těchto redaktorů je obvykle žurnalistika, tedy vysoká škola vzdělávající lidi píšící. A na těchto školách se o vaření a jídle nepřednáší. Až na výjimky, k nimž dojdeme. Jednou z těchto výjimek je katedra aristologie, tedy vědy o gastronomii.

S tou aristologií je to složité.

Americký spisovatel Rex Stout nazval jeden ze svých detektivních románů, v nichž hlavním hrdinou je tlustý detektiv Nero Wolfe, Poison à la carte (Jed na jídelním lístku). Příběh začíná takto:

Jednou v únoru řekl Wolfovi Lewis Hewitt (milionář a pěstitel orchidejí, jehož Nero Wolfe jednou zbavil zapeklitého problému), že Deset aristologů by si přálo, aby pro ně Fritz Brenner připravil každoroční večeři, která bude jako obvykle podávána prvního dubna, na Brillat-Savarinovy narozeniny. Na to Wolfe řekl, že o Deseti aristolozích v životě neslyšel. Hewitt mu vysvětlil, že to je skupina deseti mužů, kteří sledují ideál dokonalosti v jídle a pití, a on je jedním z nich. Wolfe se otočil jako na obrtlíku a sáhl po slovníku, který ležel na svém místě v rohu jeho psacího stolu. Poté, co se do něj podíval, prohlásil, že „aristologie“ znamená vědu o gastronomii. Řekl, že proto považuje těch Deset za deset nedouků, protože gastronomie není věda, nýbrž umění.

Těch deset mužů, kteří sami sebe nazývali aristology, bylo zajisté dosti obeznalých ve věcech gastronomie, leč při vší úctě byli to amatéři. Byli to amatérští teoretici, nebyli profesionálními kuchaři ani profesionálními vědci, byli jen milovníky tohoto tématu a přemýšleli o něm. Jeden z nich, Benjamin Schriver, lodařský magnát, každoročně prvního září posílal do Timesů dopis, v němž veřejně odsuzoval používání křenu jako přísady k ústřicím. To samo o sobě už naznačuje, jak na tom ti lidé byli a oč jim šlo.

Tak tedy Nero Wolfe se domníval, že gastronomie není věda, nýbrž umění. Leč věda o gastronomii (i kdybychom ji pokládali za umění) může existovat a existuje. Rex Stout zřejmě nevěděl, že už v roce 1835 se tento termín objevil ve velmi respektovaném slovníku Oxford English Dictionary jako označení vědy o gastronomii. Slovo vzniklo z řeckého άριστον (ariston), které znamená „snídani“ nebo „oběd“. Za prvního aristologa se prohlásil australský vědec Edward Abbot, když publikoval v roce 1864 knihu Cooking for the Many. My dnes za nejslavnější aristology považujeme dva Francouze: jedním je Jean-Anthelme Brillat-Savarin (1755-1826), autor knihy Fyziologie chuti, a druhým Alexandre-Laurent Grimod de La Reynière (1758-1837).

V současné době se aristologie učí na několika univerzitách ve světě, kateder je asi osmnáct, ta devatenáctá vznikla před třemi lety i u nás, a sice na Univerzitě Humanitas ve Vsetíně. Měl jsem tu čest stát u zrodu této katedry a pyšně oznamují, že v pondělí 11. září tohoto roku bylo slavnostně promováno prvních sedm aristologů, absolventů studia s bakalářským titulem. Tři jsou ze Slovenska, čtyři z Čech. Tento čin, ať chcete nebo nechcete, vstoupí do historie české gastronomie a nikdy už ho odtamtud nikdo nevymaže.

Dovoluji si tedy uvést na tomto místě jména prvních sedmi bakalářů aristologie, o nichž (doufám) v budoucnu ještě uslyšíme: jsou to Adriana Ihringová, Bea Karelová, Renáta Andrlíková, Věra Riedelová, Simona Václavíková, Karel Tomek a Robert Ihring.

Máme zde tedy prvních sedm odborně vzdělaných lidí, kteří mohou se vší zodpovědností učit na středních školách „hotelového“ typu, ale také mohou být odbornými novináři, specialisty na gastronomickou rubriku. Mezi povinnými předměty tohoto studia byly jak přednášky z pedagogiky, tak přednášky z žurnalistiky.

Kromě samotné aristologie ve Vsetíně se ovšem v poslední době – a to na Metropolitní univerzitě v Praze, konkrétně přímo na fakultě žurnalistiky, přednáší rovněž předmět nazvaný Gastronomická žurnalistika. Ten by měl budoucí novináře poučit o všem, co se týká té tajemné aristologie. Shodou okolností tento (zatím nepovinný) předmět vyučuji také já osobně.



23. listopadu 2017

Dernier Cri









Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva o skvěle fungujícím Muzeu řeznictví ve Valašském Meziříčí. Toto unikátní muzeum přilákalo od svého založení v září 2015 už více než 10.000 návštěvníků.

„Muzeum navštěvují všechny věkové kategorie, kromě škol ale vyniká starší generace. Jezdí k nám například kluby turistů nebo kluby seniorů,“ řekl manažer muzea Aleš Linduška.

Muzeum představuje vývoj řemesla i různé nástroje a stroje od těch historických až po moderní. Vzniklo při valašskomeziříčském masokombinátu Krásno, který patří mezi přední české zpracovatele masa. Založil ho současný majitel Masokombináru Karel Pilčík. Návštěvníci Muzea mohou během své návštěvy ochutnat uzenářské speciality vyrobené v Masokombinátu MP Krásno a v Řeznictví H+H, což jsou hlavní partneři Muzea. Pro veřejnost je zřejmě dosti důležitá informace, že žádná z těchto firem není součástí Agrofertu, tedy nepatří Andreji Babišovi!

Můžete zde také ochutnat pivní speciál Řeznický lev, který se jen pro toto Muzeum vaří v minipivovaru Paličák v Palačově.
Muzeum sbírá informace i historickí předměty a exponáty od pamětníků a v budoucnu by chtělo vydat publikaci o historii řemesla v regionu. Smyslem muzea je také upoutat zájem veřejnosti a škol o řeznické řemeslo.

Letos v březnu se zde konala Hodová veselice, která nabídla návštěvníkům zabijačkové hody i cimbálovou muziku, ale i soutěž o nejlepší domácí tlačenku. Tato akce navázala na úspěšnou loňskou podzimní akci Klobáskobraní, kterou navštívily stovky spokojených návštěvníků. Hodová veselice byla přístupná všem návštěvníkům zdarma.
Muzeum je otevřeno každý všechní den od osmi ráno do čtyř odpoledne. Nabízí mimo jiné jedinečnou expozici vývoje řeznického řemesla a živou výstavu řeznických strojů napojených na transmisi. Exkurze škol je vždy přizpůsobena věku a znalostem žáků. Součástí prohlídky je odborný výklad a přednášky – a také shlédnutí originálního filmu z historie a současnosti řeznického řemesla na Valašsku. Atraktivní film (délka 25 minut) natočili tvůrci valašského filmu Děda a promítání obvykle komentuje slavný zdejší rodák František Segrado, mimo jiné zpěvák písní Petra Hapky.

A ještě jednu žhavou novinku zde máme: ve studentském divadle Disk, kde vystupují studenti DAMU, se v půli listopadu odehrála premiéra hry nazvané Žranice. Hra vznikla na motivy nikdy neuvedeného textu Egona Bondyho Ministryně výživy a využívá také motivy ze slavného francouzského filmu Le Grande Bouffe (Velká žranice). V prostorách divadla byl při příležitosti premiéry uspořádán rovněž Masoráj, diváci si mohli pochutnat na zabijačkových lahůdkách.

22. listopadu 2017

MŮJ TIP - Remember





Biskupská 5, Praha 1
Tel.: +420 224 815 357
E-mail: vu.nhi.3@seznam.cz
www.rememberasiafood.com
Otevřeno každý den 10:00-23:00




Z jídelního lístku:
Phó bó - polévka s plátky hovězího masa a rýžovými plochými nudlemi (89 Kč)
Phó gá - polévka s plátky kuřecího masa a plochými rýžovými nudlemi (89 Kč)
Mí xáo rau - smažené rýžové nudle se zeleninou (59 Kč)
Bún xáo gá - smažené rýžové nudle s kuřecím masem (79 Kč)
Bún xáo tom - smažené rýžové nudle s krevetami (79 Kč)
Mí xáo gá - smažené vaječné nudle s kuřecím masem (79 Kč)
Bun bo nám bo – smažerné kulaté rýžové nudle s hovězím masem, česnekem a zeleninou (89 Kč)
Com rang gá - smažená rýže s kuřecím masem (79 Kč)
Com rang tom - smažená rýže s krevetami (79 Kč)
Dau phu xáo rau va com - smažené tofu se zeleninou a rýží (79 Kč)
Gá xáo ca ri va com - smažené kuřecí maso s kari a rýží (89 Kč)
Gá xáo dau va com - smažené kuřecí maso s fazolemi a rýží (89 Kč)
Gá tam bot ran sot chua ngot va com - smažené kuřecí maso v omáčce, rýže (89 Kč)
Gá xáo gung cay - thajská pánev (89 Kč)
Gá Kung-pao va com - smažená kachna s bambusovými výhonky, houbami a rýží (99 Kč)
Zmrzlina s příchutí zelené rýže (69 Kč)


Upozornění: 
Oblíbená vietnamská restaurace v centru Prahy má své štamgasty, kteří sem jdou třeba jen na polévku Phó bó. Takovým labužníkům se říká Phoholici. Pokud byste to nevěděli (o čemž pochybuju), tak Phở je těsto z rýžové mouky, ze kterého se stříhají široké nudle phở. Nudle se vkládají do vývaru, nejčastěji kuřecího. Nám bo je někdejší název Kočinčíny, francouzské kolonie, dnes součástí Vietnamu. Vedle je nově otevřeno Remember Vietnamese Coffee.

19. listopadu 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM
Naše zatím poslední Referendum se týkalo dvou druhů listové zeleniny, konkrétně čínského zelí (neboli Pak choi) a mangoldu (neboli cvikly, blitvy). Některé názory: Slováci říkají cvikla červené řepě. Čínské zelí je lepší za studena, kdežto mangold je lepší vařený. Mangold je prý skvělý v polévce s cizrnou, kari a bramborem. Nejlepší je drobnolistý. Nicméně výsledek je sice těsný, avšak naprosto jednoznačný.

Mezi druhy listové zeleniny zvítězilo těsně čínské zelí nad mangoldem!
V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 20. 11. 2017.

17. listopadu 2017

Zápisník labužníka 17/11/2017














Léon-Paul Fargue (1876-1947) byl francouzský básník a esejista. Musel se vyznat také v gastronomii, protože jednou napsal: „Báseň je jako správně upečená sluka. Musíte ji zbavit kůže ihned po upečení, přesně v tom okamžiku, kdy je hotová. Pozná se to podle krůpěje, která jí stéká po zobáčku. Ta krůpěj, to je poezie.“

Nedávno jsem viděl v jednom českém časopisu, že tento citát byl připsán muži jménem Fabergé. To je ovšem směšný omyl. Fabergé byl někdo naprosto jiný.

Peter Carl Fabergé (1846-1920) byl Rus hugenotsko-německého původu. Proslavil se jako zlatník pracující pro cara Alexandra III. Už v roce 1872 převzal v Petrohradu podnik, který v roce 1842 založil jeho otec. Se svou rodinou a spolupracovníky vyráběl umělecké a zlatnické předměty pro evropskou šlechtu. Nejznámější jsou Fabergého vejce (vyrobená ze zlata a polodrahokamů a skrývající v sobě různé miniatury - baletku, zámek, loď, koně, papouška), určená carské rodině. Car Alexandr III. objednal u Fabergého první vejce pro svou manželku Marii Fjodorovnu. Ta jím byla tak okouzlena, že se Fabergé stal zlatníkem carské rodiny. Vyrobil 52 vajec pro Romanovce a sedm pro Kelchovy. Vejce byla jemně vyzdobena v duchu různých „neo“ stylů, zvláště rokoka, empíru a ve stylu Ludvíka XVI. Fabergého výrobky jsou dnes uloženy v několika muzeích po celém světě. Historici vědí, kde je uloženo 43 vajec, dále pak známe 10 vajec uložených v moskevském Kremlu a 11 vajec ve sbírce ruského oligarchy Viktora Vekselberga, rovněž v Moskvě. Jejich cena dnes dosahuje astronomických výšin. V Baden-Badenu je rodinné a firemní muzeum Fabergé.

Zajímavý je příběh Fabergého stříbrných nožů. Dlouho ve tvrdilo, že zmizely po bolševické revoluci v roce 1917. Údajně byly roztaveny s celým vzácným stříbrným jídelním servisem, rovněž z Fabergého dílny. Mladé bolševické Rusko potřebovalo peníze, aby mohlo vést válku a upevnit svou moc. Znárodnilo majetek carské rodiny, aristokratů, měšťanů a církve. A mezi nimi také

mísy, podnosy, poháry a příbory. Díla zlatníků byla roztavena, aby se získal vzácný kov. Stejný osud potkal prý i stříbrný jídelní servis o více než 100 kusech, patřící bohaté rodině Kelchových, která si ho objednala u Fabergého.

Nicméně agentura AFP nedávno oznámila, že dva nože slavného ruského zlatníka se nedávno objevily v Polsku - po sto letech od jejich zmizení.

„Historici umění se domnívali, že celý servis je navždy ztracen. Nedávno se však na trhu objevily dva kousky: dva nože na ryby, jeden servírovací o délce 35 centimetrů a druhý příborový o délce 21 centimetrů, které byly jako zázrakem ušetřeny,“ uvádí historik umění a polský expert na Fabergého Adam Szymanski, který stál za objevem.

Vysvětlení je prosté: jeden voják Rudé armády, který měl v roce 1918 vzácný soubor hlídat, neodolal a ukradl dva nože, pocházející z neogotického servisu. Szymanski sice tvrdí, že voják dostal oba nože jako odměnu za svou práci (pomáhal prý při tavení servisu), avšak vysvětlení o krádeži je pravděpodobnější. V roce 1921 prý nože prodal (s několika dalšími předměty) polskému lékaři Jozefu Wolskému žijícímu v Haliči.

Příběh nožů začíná v roce 1900 v Petrohradě. Barbara Kelchová-Bazanová, dědička jednoho z největších majetků té doby, si objednala u Fabergého jídelní servis za 125 000 rublů, což byla tehdy ohromná částka. Servis vyrobily dílny Fabergého v Moskvě v roce 1900 podle návrhů ruského architekta a designéra Fjodora Šečtěla. Barbara se v roce 1905 rozvedla a pak se usadila v Moskvě. Pravděpodobně si s sebou vzala i svůj poklad, který jí byl potom bolševiky zabaven a roztaven.

Pokud jde o samotného Fabergého, jeho společnost bolševici v roce 1918 samozřejmě znárodnili. On sám zemřel v roce 1920 v exilu v Lausanne.

„Není žádných pochyb, písmeno K na nožích je totožné s písmenem na dekoracích jídelny. Nože nesou punc Fabergé,“ zdůrazňuje Szymanski.

Oba ukradené nože zůstaly prvděpodobně u rodiny Wolských téměř sto let a teprve loni byly prodány. Nový majitel, zámožný polský sběratel, požádal Szymanského, aby je ocenil. Když zjistil, že jde skutečně o součást Fabergého servisu, uložil je do svého bankovního sejfu. Podle Szymanského již jeden americký sběratel nabídl za nože milión eur (26 miliónů Kč) a zájem projevil i jakýsi sběratel z Ruska.

16. listopadu 2017

Dernier Cri








Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva o úmrtí jednoho z nejslavnějších televizních kuchařů všech dob. Antonio Carluccio se narodil v Itálii, ale byl známý po celém světě především zásluhou anglických televizních gastronomických pořadů. Měl přezdívku Godfather of Italian gastronomy (Kmotr italské gastronomie) a jak svým vzezřením, tak svými činy této přezdívce vyhovoval. Italové mu říkali Commendatore (Velitel). V některých pořadech vystupoval se svým italsko-anglickým přítelem, který byl občas i jeho zaměstnancem. Gennaro Contaldo vedl například Carlucciovu londýnskou restauraci, kde zaučil do kuchařského řemesla mladíčka jménem Jamie Oliver.

Carluccio se narodil jako syn železničáře (a jedno z šesti dětí) na italském severozápadě, vyrůstal v Piemontu a potom v Turíně, pracoval jako nivinář a ještě velmi mladý se přestěhoval do Vídně. Živil se prodejem italských vín a později svou firmu přestěhoval do Londýna. V roce 1980 se oženil s Angličankou Priscillou Conran. Svou první restauraci otevřel v roce 1981: nazval ji Neal Street Restaurant a sídlila v londýnském Covent Garden. Téměř okamžitě si získal jako kuchař takovou oblibu, že ho deník Sunday Times nazval Kuchařem roku. Jeho patronem byl dokonce Princ Waleský a častým hostem Elton John a Luciano Pavarotti. Potom začal natáčet televizní pořady, z nichž některé znají i čeští diváci. V roce 1998 otevřel první ze sítě bister nazvaných Carluccio´s Caffé.

„Už tenkrát to byla impozantní postava,“ prohlásil Pavarotti. „Když jste ho viděli stát ve dveřích s mohutným doutníkem v koutku úst, museli jste smeknout.“

Své pokrmy označoval jako „italskou rodinnou hostinu“ a tento styl se snažil propagovat i ve svých knihách, kterých vyšlo více než dvacet, mimochodem několik také v češtině. Proslul zejména tím, že uváděl na pravou míru některé omyly, které se o italské kuchyni tehdy ve světě tradovaly. Upozorňoval například, že Spaghetti Bolognese v Itálii neexistují. Jestliže se Ragú Bolognese podává s těstovinou, pak jsou to vždy Tagliatelle. Nejraději vařil houbová jídla a tvrdil, že miluje v tomto případě i recepty, které nejsou italské. Na jídelníčku míval například často rakouské lišky na smetaně.

Byl nositelem mnoha významných vyznamenání, od královny Elizabeth dostal v roce 2012 OBE (Řád britského impéria), nejvyšší britské vyznamenání.

Antonio Carluccio zemřel v Londýně v pátek 8.11.2017 ve věku osmdesáti let.


15. listopadu 2017

MŮJ TIP - Zur letzten Instanz




Waisenstraße 14-16, Berlín, Německo
Tel.: +49 30 2425528 
Email: info@zurletzteninstanz.com
www.zurletzteninstanz.com
Otevřeno Po 17:00-01:00, Út-So 12:00-01:00, 
Ne 12:00-22:00



Z jídelního lístku:
Soljanka (4,50 €) 
Berlínská polévka (6,50 €) 
Vejce natvrdo se slanečkem a brioškou (6,50 € )
Smažená vejce s nakládanými houbami a horským sýrem (7,50 € )
Bramborová roláda s rajskou omáčkou (12,50 € )
Šunka v zelném listu, kmínová omáčka (12,00 € )
Smažená ryba, karotka, brambory (9,00 € )
Hovězí roláda s klobásou (23,00 € )
Eisbein – vařené vepřové koleno s kyselým zdelím a hrachovým pyré (17,00 € )
Kreuzverhör – telecí játra, jablečné pyré, jarní cibulka, karotka (15,00 € )
Domácí jablečný koláč (11,00 € )
Vanilková zmrzlina se šlehačkou (4,00 € )

Upozornění: 
Údajně nejstarší restaurace v Berlíně byla založena už v roce 1621, po válce v roce 1963 byla obnovena v původním stylu. Kdysi tu prý jedl Napoleon, potom třeba Greta Garbo nebo Marlene Dietrichová a John Kennedy. Mají tu berlínskou klasiku včetně pravého Eisbeinu s kyselým zelín a hrachovou kaší. Některé položky na jídelním lístku se však z tohoto stylu úmyslně vymykají, jako například ruská polévka Soljanka.


12. listopadu 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM

Naše zatím poslední referendum se týkalo svátku svatého Martina. V tento den se obvykle peče husa, někdy však také kachna. A nás zajímalo, které z těchto dvou úžasných drůbežích lahůdek dáváte přednost. Některé názory: husa musí být pečena pomalu, aspoň deset hodin, avšak ideální je šestnáct hodin!, skvělá jsou husí játra konfitovaná v husím sádle. Kachna je prý husa chudých. Ideální prý je husa nadívaná kačenkou, ve které je ještě kuřátko. Někdy však stačí i konfitovaná husí stehna. Jeden hlasující doporučuje husu od Filipa Töpfera. Nicméně výsledek je jasný, i když velmi těsný.


Mezi svatomartinskými lahůdkami zvítězila těsně pečená husa nad pečenou kachnou! 

V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 13. 11. 2017.

10. listopadu 2017

Zápisník labužníka 10/11/2017














V Los Angeles na rušné Fairfax Avenue je přízemní blok celou noc vydatně osvětlený barevnými neony. Nápis Canter´s Deli znají nejen místní labužníci, ale i turisté přijíždějící do Kalifornie z celého světa. Tato prostá jídelna patří mezi nejvyhlášenější místa v Americe, kde můžete ochutnat svéráznou židovskou krmi. Podnik je otevřen nepřetržitě a po celou noc je zaplněn hosty. Nekouřilo se tam ani v dobách, kdy se ještě ve většině amerických restaurací smělo kouřit. A jsou zde dvě zvláštnosti: platí se zásadně pouze hotově a servírky musí být starší než šedesát let. Ochutnal jsem například zdejší sendvič s pastrami (hovězí šunkou) a byl jsem spokojen. Masa však bylo na můj vkus příliš mnoho, sendvič byl tak tlustý, že se mi nevešel do úst.

Kdysi na začátku devadesátých let jsem do Canter´s Deli přišel asi ve tři v noci. A když jsem se posadil, všiml jsem si osamělého muže v koutě. Byl to Leonard Cohen. Protože jsem už tenkrát přeložil do češtiny několik jeho písniček (například pro Pavla Bobka), měl jsem tisíc chutí ho oslovit. Ale nakonec jsem zůstal sedět na svém místě. Viděl jsem totiž, jak je šťastný, že si ho nikdo nevšímá. Žil tehdy se svou dcerou Lorcou v dvojdomku v nedaleké židovské čtvrti, ale docela možné je, že si odskočil z natáčení v nedalekém studiu.

Mimochodem: když v tomto studiu Cohen v roce 1978 natáčel desku Dead of the Ladies´s Man, seděli v Canter´s Deli na večeři dva jeho kamarádi: Bob Dylan a Allen Ginsberg. A někdo jim řekl, že Cohen je ve studiu, kde natáčí. Dylan s Ginsbergem se rozhodli, že se tam podívají. A bláznivý producent Phil Spector je přinutil, aby se podíleli na zpěvu sboru. Ta píseň je (mezi námi) hodně pikantní: jmenuje se Don´t Go Home With You Hard-On (Nechoď domů, když ti stojí).

Dnešní Los Angeles (a zejména Hollywood) ovšem nelze po gastronomické stránce srovnat s tím, co zde fungovalo v minulém století, zvláště v období třicátých let. Ani v hollywoodských kantýnách to nebylo „jen tak pro každého“. Jak píše Francis Scott Fitzgerald v povídkách o scénáristovi Patu Hobbym, „kdyby si komparsista sedl ke stolu hvězd a producentů, bylo by to stejné, jako kdybyste přimalovali Mickeyho Mouse na Michelangelovu Poslední večeři páně“.

V dnešním LA existují sice dnes čtyři restaurace označené dvěma michelinskými hvězdami (Mélisse, Providence, Spago a Urasawa) a ještě dalších šestnáct jednohvězdičkových (z nichž mezi labužníky má nejryzejší lesk Patina, Valentino, Sona, Ortolan a Bastide), avšak s dobami, kdy zde hvězdy chodily do podniků jako byly Chasen´s, Perrino´s nebo legendární Brown Derby (ve tvaru klobouku „bouřky“) se to nedá srovnat. V noci žily ještě bary Mocambo, Ciro nebo Trocadero.

Také Spago už není tam, kde bylo dřív. Na staré slavné adrese mělo vždy obsazeno na měsíc dopředu. Prominenti nechtěli sedět v zadním traktu, jemuž se říkalo Siberia (byl to vlastně jakýsi stan z umělé hmoty a v nevlídném počasí tam bylo chladno), ale do předních místností se mohli dostat jen s velkou protekcí. V knize o legendární hollywoodské kuplířce Madam Alex popisuje autor Wiliam Stadiem, jak obrovskou měla tato dáma moc: když její bohatý zákazník toužil vzít Alexinu slečnu na večeři do Spaga, bylo mu v recepci řečeno, že není nic volného na celý příští měsíc, volná místa jsou jen na šestou nebo desátou hodinu a pouze v Siberii. Alex však zařídila jediným telefonátem stůl v přední místnosti! S výhledem na zářivá světla Tower Records a obrovské reklamní tabule s Clintem Eastwoodem! A hned na příští večer! To bylo považováno v hollywoodské společnosti za zhola nemožné. Alex měla opravdu dlouhé prsty.

Legendární Restaurace Romanoff´s pod vedením Mika Romanoffa fungovala až do Silvestra 1962. Potom byla uzavřena. Důvodů bylo několik. Především ubývající klientela. Chodilo sem prostě už jen velmi málo zajímavých hostů. Tato legendární restaurace prožila dobu své největší slávy v Beverly Hills na adrese 326 North Rodeo Drive. Původní Romanoff´s byl založen v roce 1940 hollywoodským podřadným hercem, který si nechal říkat Michael (Mike) Romanoff. Byl to dobrodruh, hochštapler a podvodník: předstíral, že pochází z ruského carského rodu, ale ve skutečnosti se narodil v jedné židovské obci v Litvě v roce 1890 jako Herschel Geguzin, nejmladší syn chudého židovského obchodníka. Francouzští kuchaři v restauraci Romanoff´s však byli v dobách války bezesporu nejlepší ve městě, takže všichni bohatí labužníci si nemohli nechat ujít návštěvu. Humphrey Bogart sem chodil na obědy každý den, když zrovna netočil. Na jeho židli byla umístěna mosazná cedulka s jménem. Podobně měli místa rezervována i producenti Zanuck, Louis B. Mayer a Harry Cohn. Štamgasty byli Clark Gable, Gary Cooper, Frank Sinatra, Lana Turner, Groucho Marx, Cole Porter, Alfred Hitchcock, Billy Wilder a Otto Preminger. Ve slavném filmu Sunset Boulevard z roku 1950, který režíroval Billie Wilder, říká agent svému svěřenci: „Takoví talenti jako vy by měli chodit k Romanoffovi, aby je bylo vidět!“ Ve slavném románu Raymonda Chandlera The Long Goodbye (Čekání na Lennoxe) z roku 1953 si dává Phil Marlowe schůzku s jedním spřízněncem právě zde, u Romanova. Aby se vůbec mohl do podniku dostat a získat židli, musí se vydávat za přítele jednoho vlivného boháče, který zde má vždy rezervé. Tak to asi u Romanova chodilo v padesátých letech, v době největší slávy. Pět let po uzavření restaurace Romanoff´s se ve slavném filmu A Guide for the Married Man (Průvodce ženatého muže) odehrávala scéna situovaná do tohoto prostředí a sám Michael Romanoff zde vystoupil v roli vrchního číšníka. Interiér byl ovšem postaven v ateliéru. Romanoff pak zemřel v roce 1971. V současné době existuje v Los Angeles podnik jménem Romanov Restaurant, který napodobuje někdejší slavný lokál včetně zlacených stropů, masívních lustrů a mahagonových křesel. Adresa je však jiná, na bulváru Ventura poblíž Laurel Canyon.

Podobný příběh má restaurace Musso&Frank, kterou musíte trošku hledat, je totiž zastrčená ve vedlejší uličce. Chodily sem hvězdy už ve třicátých letech, potom v devadesátých třeba Bruce Springsteen nebo Madonna či Quentin Tarantino. Jsou zde dodnes červené kožené sedačky a na zdech fotky herců a hereček.

9. listopadu 2017

Dernier Cri








Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že v Paříži byla (stejně jako předtím v Londýně, Tokiu a Melbourne) otevřena tento týden první nudistická restaurace ve městě. Právo mít na sobě šaty mají v novém podniku v sedmém pařížském obvodu jen číšníci. Restaurace O'Naturel v rue de Gravelle 9 nabízí 40 míst a servíruje vybraná jídla, připravená ze surovin jako jsou Foie gras, steaky nebo ryby, ale také veganské speciality. Na jídelním lístku jsou tyto nejzajímavější položky: kachní Foie Gras au Torchon, hruškové a jablečné chutney, sezamový a humrový salát, kandované kachní žaludky, jikry v červeném víně. Jako hlavní chod se nejčastěji podává jehněčí na rajčatech a jarní cibulce nebo jemně dušené kuřecí maso, a lanýžovou šťávou a polentou. Jako dezert je prý nejoblíbenější hruškové pyré v karamelu s červenou paprikou a drobenkou. 

Na rozdíl od londýnské restaurace Bunyadi však v pařížské restauraci nejsou jednotlivé stolky odděleny závěsy kvůli soukromí - v O'Naturel to vypadá jako v každé jiné restauraci. Stolky jsou většinou určeny pro dva hosty a stojí v těsné blízkosti ostatních stolků. Kvůli hygieně jsou však na židlích potahy, které se po každém návštěvníkovi vyměňují. Hosté si po vstupu odloží v šatně, jdou se posadit a jedí nazí. Otevřeno je od úterý do soboty od 19:30 do 23:00.

Aby místní obyvatelé neutrpěli při pohledu do oken podniku šok, jsou okna zakrytá neprůhlednými závěsy. Jak informovala francouzská média, zaplatí hosté této elegantní restaurace za tříchodové menu (předkrm, hlavní jídlo a dezert) asi 40 až 50 eur (1000 až 1300 Kč) na osobu. To není určtě mnoho. Nápoje jsou ovšem dažší a počítají se zvlášť.
Po otevření prvních pařížských veřejných prostor pro nudisty (na nábřeží Seiny) letos v létě je to další průlom do tradice.
Ve Francii je prý určitě kolem 2,6 milionu lidí holdujících naturismu.

8. listopadu 2017

MŮJ TIP - Ai Fiori





Piazza Attilio Hortis 7, Terst, Itálie
Tel.: + 040 300633
Email: info@aifiori.com
www.aifiori.com
Otevřeno Po 19:30-23:00, Út-So 12:30-14:30, 19:30-23:00




Z jídelního lístku:
Krémová polévka s krutony (8,00€)
Prosciutto crudo – studený šunkový nářez (10,00€)
Dušené sépie, kaštanové pyré a topinambur, černé zelí (14,00€)
Zapečené plody moře (13,00€)
Domácí tagliolini s houbami (14,00€)
Ravioli plněné husími játry Foie Gras, dušené zelí a mušle srdcovky (17,00€)
Rizoto se šneky, česnekem, petrželkou a houbami (21,00€)
Spaghetti vongole – špagety s mušlemi zaděnkami (12,00€)
Kambala Boreto, plnění smrži, mořští šneci a bramborové pyré (20,00€)
Sotírované olihně a jakubky, zázvorová omáčka a dušená zelenina (16,00€)
Grilovaný branzin – mořský okoun, celerový krém a jeruzalémské artyčoky (17,00€)
Filetto di manzo – biftek s fondue a dušenou červenou řepou (22,00€)
Oříškový dort Gianduja, anglický krém (6,00€)
Ricotový koláč na červeném víně (6,00€)
Krémový sorbet a zmrzlina (5,00€)


Upozornění:
Jedna z nejzajímavějších restaurací v Terstu leží na náměstíčku blízko pobřežního mola, uprostřed historického centra. Založil ji v roce 1980 Arturo Rimini, který až donedávna sám vařil. Rodinné prostředí přitahuje štamgasty, převážně z řad lidí kolem univerzity. V sezoně (ještě trvá) jsou zde k mání pravé piemontské lanýže. Pokrmy nesou výraznou regionální pečeť, recepty jsou vesměs lokální. Vždy čerstvé mořské plody. Viděl jsem na vlastní oči rybáře, který přistál se svou lodičkou u mola a okamžitě hbitě nesl plný kbelík ryb a mořských plodů do Fiore. Fiore znamená „květina“.




5. listopadu 2017

Výsledek referenda

REFERENDUM
Naše zatím poslední Referendum se týkalo nápoje zvaného Dry Martini. Měli jste se rozhodnout, jestli máte raději to, které miluje James Bond, nebo to, které miluje Luis Buňuel. Některé názory: Oliva má být s peckou a bez papričky. Vermut vždy francouzský. Jedna hlasující propaguje poměr Noilly-Pratt a ginu 1:1, ostatní s ní však nesouhlasí. Jako raritu mi řekl jeden kamarád, že pil českou verzi: vodka plus vermut Tesavela. A hodně ledu! Nicméně výsledek je jasný, naprosto jednoznačný.

Mezi verzemi Dry Martini zvítězila s převahou Buňuelova nad Bondovou!
V referendech budeme pokračovat, další otázku můžete čekat jako vždy v pondělí, tedy 6. 11. 2017.

3. listopadu 2017

Zápisník labužníka 3/11/2017



Milovníci pořádně uleželých olomouckých syrečků to chápou, avšak přesto se pořád hodně Čechů (a jsou mezi nimi i skuteční labužníci) diví, proč se mezi lahůdky počítá něco, co páchne. Řekněme to naplno – smrdí.

Tak například Švédové milují nade vše pochoutku zvanou Surströmming. Jsou to malí sledi (tedy mořské ryby), kteří se po ulovení vykostí, zbaví hlav a ploutví a nechají se kvasit. Kvašení je tradiční skandinávský způsob konzervování potravin. S rybami to Švédové dělají už od počátku 15. století, zvláště na severu, na ostrově Ulvön. Surströmming smrdí opravdu výrazně, ten zápach připomíná shnilá vejce máčená v kanalizačním odpadu. Na severu Švédska má však tato pochoutka své věrné, až militantní milovníky – a ti se tradičně každý rok (třetí čtvrtek v srpnu) scházejí, aby oslavili zpěvem a tancem pod širým nebem svou milovanou lahůdku. Slavnost je samozřejmě spojena s hromadnou konzumací páchnoucích rybiček, které se servírují s mandlovými bramborami, jemně nakrájenou cibulkou a chlebovými plackami Tunnbröd. Ty mají nasládlou, mírně slanou chuť. Vše se zapíjí pivem a kořalkou Snaps.

Nedaleko na Islandu mají národní jídlo zvané Hákarl. Dělá se z grónského žraloka, který je (bez hlavy a vnitřností) zakopán na několik měsíců (!) do země. Lahůdka má hnilobnou chuť a také páchne po čpavku. Zakopání pod zem je tradiční vikingská metoda (podobně se dělal tradičně losos Gravlax), dnes se často nařezané pláty masa suší zavěšené venku, ale to je možné jen od podzimu do jara, protože v létě by maso sežraly mouchy.

Podobnou lahůdkou je také oblíbená snídaně Japonců - Natto. Jedná se o zkvašené sojové boby. Natto se připravuje tak, že se uvařená soja fermentuje bakteriemi. Podobně se dělá také tofu, které potom velmi páchne, což ovšem labužníkům nevadí. Na Tchaj-wanu se zapáchající tofu připravuje na mnoho způsobů. Dušené, grilované, s ostrou nebo sójovou omáčkou či s pikantní husí krví. Plní se jím taštičky a k dostání je dokonce i jako zmrzlina. Smrduté tofu se také smaží a vaří v páře. Jako příloha se k němu podává lehce pikantní salát z naloženého zelí a mrkve. Můžete také ochutnat tofu vařené se slaným vývarem. Po usmažení a uvaření už není pach této speciality tak intenzivní, chutí připomíná dobře vyzrálý sýr.

V Grónsku mají Kiviak, páchnoucí lahůdku z malých mořských ptáků Alka podobných rackům. Vykuchaní a oškubaní ptáci se dávají kvasit do vaku z tulení kůže. A opět jako u Hákarlu pod zem na několik měsíců.

V jižní Koreji mají Kimchi, fermentovanou zeleninu, především jde o zelí a okurky. O této lahůdce, která je-li správně upravena, rovněž vydatně páchne, se vedou dlouhosáhlé spory. A v Orientu najdete na všech trzích ovoce zvané Durian, jež se vyznačuje lahodnou chutí, avšak nesnesitelným pachem. Jde zejména o plod Durianu cibetkového (Durio zibethinus). Ostatní druhy jsou méně vídané. Durian je v jihovýchodní Asii považován za největší pochoutku a „krále ovoce“. Má tlustou slupku pokrytou pyramidovitými trny. Plod může dorůst délky až 30 cm a průměru 15 cm a má obvykle hmotnost 1–3 kg. Jedlá dužina vydává charakteristický silný a pronikavý zápach, a to i když je slupka neporušená. Její pach je přirovnáván například ke shnilým cibulím, terpentýnu nebo žumpě. Britský přírodovědec 19. století Alfréd Russel Wallace popsal jeho chuť jako „bohatý vanilkový krém s výraznou chutí mandlí“.

Francouzi milují klobásky zvané Andouillette, plněné vnitřnostmi. Tyto nepravidelné válečky o váze okolo 150 gramů, vyráběné z vepřových vniřností (střeva, dršťky), vína, cibule a koření se vyznačují pecifickým aromatem a chutí. Podávají se nejčastěji grilované, s dijonskou hořčicí, smaženými bramborami a vínem. Svými andouillettes je vyhlášené město Troyes. Pochvalně o nich psal Alexandre dumas starší ve svém Velkém kuchařském slovníku. O kvalitu tohoto pokrmu dbá sdružení kulinářských odborníků Association amicale des amateurs d'andouillette authentique, založené v roce 1970. Když si dá cizinec v pařížském bistru „andujetky“, personál reaguje velmi pochvalně. Pro jistotu se však takového hosta zeptá, jestli už to někdy jedl.

V Austrálii mají Marmite. Rodištěm této pomazánky vyráběné z kvasnicového extraktu (který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva), je sice Anglie, avšak v Austrálii si ji labužníci přivlastnili. Někdy jí říkají Vegemite. Podobně jako pivo je tato lepkavá a páchnoucí lahůdka bohatá na vitamín B. Má tmavě hnědou barvu a velmi výraznou chuť. Australané říkají: „Buď to miluješ, nebo nenávidíš!“ Marmite se vyrábí i na Novém Zélandu.

Nejznámějšími smradlavými lahůdkami jsou však sýry. Kromě olomouckých tvarůžků a jejich obdoby, německých syrečků z Harzu (Harzer), jsou nejznámější Romadur (pocházející z Belgie) a jeho německá sestra Limburger. Českou verzi Romaduru začali vyrábět bratři Jan a Ladislav Brunnerovi v Jarošově nad Nežárkou u před 115 lety. Několik let se prodával pod názvem Jihočeský zrající.

Raritou je anglický „modrý“ sýr Stilton, jehož pach mnozí přirovnávají ke starým ponožkám. Nedávno začala jedna britská továrna na parfémy vyrábět pod stejným názvem také parfém, který prý má dosti podobnou „vůni“ jako oblíbený sýr. Stilton pojídají labužníci s portským vínem.

2. listopadu 2017

Dernier Cri










Žhavou novinkou tohoto týdne je zpráva, že vlivný evropský výbor pro životní prostředí (součást EU) chce od roku 2030 úplně ukončit přidávání biopaliv ze zemědělských plodin do pohonných hmot. Europoslanci ještě více přitvrzují u palmového oleje, kde (na návrh české komunistické europoslankyně Kateřiny Konečné) chtějí zákaz už od roku 2021. Návrh ale ještě musí potvrdit celý Evropský parlament a také členské státy. Česká republika je podobně jako další země visegrádské čtyřky proti.

Europoslanci z vlivného výboru pro životní prostředí (ENVI) chtějí ukončit přidávání první generace biopaliv do pohonných hmot. Podle návrhu europoslanců mají v roce 2030 skončit biopaliva vyráběná z řepky, kukuřice nebo z cukrové řepy. Europoslanci z výboru naopak podpořili návrh Evropské komise, který od ledna 2021 podporuje zavádění podílu paliv druhé generace, tedy paliv vyrobených hlavně z odpadních surovin, ale třeba také řas. Upozornil na to týdeník Euro.

Stanovisko výboru ještě musí podpořit celý Evropský parlament. Svůj vlastní pohled představí koncem listopadu i další klíčový výbor pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE). Europoslanci se následně budou muset na postoji k návrhu shodnout se zástupci členských států Evropské unie, tedy s ministry zemědělství. Bez této shody návrh nemůže začít platit. Ministři o svém postoji k návrhu rozhodují kvalifikovanou většinou hlasů. Česko je proti návrhu, stejně jako ostatní země Visegrádské čtyřky nebo Bulharsko a Rumunsko. Proč asi?

Objevil se však mnohem mírnější návrh, podle kterého by bylo možno ještě v roce 2030 pro biopaliva využívat 3,8% zemědělské produkce. Nyní je to přibližně dvojnásobek.

Návrh evropských poslanců potenciálně ohrožuje podnikání několika českých firem, včetně byznysu jedné z několika divizí koncernu Agrofert. Jde například o firmu Preol (součást holdingu Agrofert), která vyrábí metylestery mastných kyselin, jež se přidávají do biopaliv. Největším výrobcem bioetanolu je cukrovar Tereos TTD.

Podle odborníků má pěstování řepky a kukuřice negativní ekologické dopady, protože tyto plodiny vyčerpávají půdu a urychlují erozi. Plošně se pak pro jejich pěstování využívají pesticidy, což ohrožuje spodní vody. V případě plantáží palmového oleje kritici upozorňují i na nedávné obrovské požáry deštných pralesů v jihovýchodní Asii, které jsou důsledkem jeho nadprodukce.

V případě Česka je podíl zemědělské půdy vyčleněný pro biopaliva vyšší než v jiných zemích EU. Loni se pro pěstování cukrové řepy využité pro výrobu bionafty využilo 27,8 procenta celkové plochy zemědělské půdy a přibližně 15 procent plochy kukuřice pro výrobu bioetanolu.V Česku se loni vyrobilo téměř 149 tisíc tun metylesterů mastných kyselin (FAME), které se používají jako bionafta nebo biosložka do motorové nafty. Stát také zavedl spotřební daň na některá vysokoprocentní biopaliva, která se stala na trhu neprodejná a od roku 2016 se na trhu moc nevyskytují.

Vzhledem k tomu, že novým ministrem zemědělství bude zřejmě někdo z ANO, tedy potažmo z Agrofertu, můžeme očekávat změnu jen stěží.


1. listopadu 2017

MŮJ TIP - Katz Deli




East Houston Street 205, New York City, USA
Tel.: 1 (212) 254-2246
Email.: press@katzdelicatessen.com
www.katzdelicatessen.com
Otevřeno Po-St 8:00-22:45, Čt-So 8:00-24:00, Ne 8:00-10:45




Z jídelního lístku:
Slepičí nudlová polévka ($7.45)
Polévka s macesovými knedlíčky ($7.45)
Hrachová polévka ($7.45)
Dva buřty s fazolemi ($12.95)
Tři bramboráky Latkes s jablečnou zavařeninou ($12.50)
Omeleta s pastrami ($17.95)
Katzův horký sendvič s pastrami ($21.45)
Knish – bramborové buchtičky plněné brokolicí a špenátem ($5.45)
Katzův horký sendvič s karbanátkem ($20.45)
Katzův horký sendvič s krocaním masem ($20.45)
Kishka – jitrnice ($8.95)
Katzův sýrový steak ($17.45)
Katzův Burger ($10.95)
Bliny s ovocem a sýrem ($12.25)
Bagel – kobliha se smetanovou omáčkou ($4.95)
New York Cheesecake – sýrový koláč ($6.95)
Ovocný koláč ($6.95)


Upozornění: 
Žádná jiná restaurace v New Yorku nemá takový věhlas a tradici. Najdete ji na Manhattanu ve čtvrti Lower East Side, na rohu s Ludlow Street. Tato ryze židovská jídelna byla založena v roce 1888 a funguje dodnes téměř nezměněna, jen v roce 1917 přesídlila o pár metrů dál. Přízemní nárožní budova skrývá vskutku zážitky nejen labužnické. Najdete tu vše z židovské klasiky plus i některé další speciality. Všechno je samozřejmě košer. Hned vedle funguje už přes sto let pekařství se skvělým židovským pečivem.