Milovníci pořádně uleželých olomouckých syrečků to chápou, avšak přesto se pořád hodně Čechů (a jsou mezi nimi i skuteční labužníci) diví, proč se mezi lahůdky počítá něco, co páchne. Řekněme to naplno – smrdí.
Tak například Švédové milují nade vše pochoutku zvanou Surströmming. Jsou to malí sledi (tedy mořské ryby), kteří se po ulovení vykostí, zbaví hlav a ploutví a nechají se kvasit. Kvašení je tradiční skandinávský způsob konzervování potravin. S rybami to Švédové dělají už od počátku 15. století, zvláště na severu, na ostrově Ulvön. Surströmming smrdí opravdu výrazně, ten zápach připomíná shnilá vejce máčená v kanalizačním odpadu. Na severu Švédska má však tato pochoutka své věrné, až militantní milovníky – a ti se tradičně každý rok (třetí čtvrtek v srpnu) scházejí, aby oslavili zpěvem a tancem pod širým nebem svou milovanou lahůdku. Slavnost je samozřejmě spojena s hromadnou konzumací páchnoucích rybiček, které se servírují s mandlovými bramborami, jemně nakrájenou cibulkou a chlebovými plackami Tunnbröd. Ty mají nasládlou, mírně slanou chuť. Vše se zapíjí pivem a kořalkou Snaps.
Nedaleko na Islandu mají národní jídlo zvané Hákarl. Dělá se z grónského žraloka, který je (bez hlavy a vnitřností) zakopán na několik měsíců (!) do země. Lahůdka má hnilobnou chuť a také páchne po čpavku. Zakopání pod zem je tradiční vikingská metoda (podobně se dělal tradičně losos Gravlax), dnes se často nařezané pláty masa suší zavěšené venku, ale to je možné jen od podzimu do jara, protože v létě by maso sežraly mouchy.
Podobnou lahůdkou je také oblíbená snídaně Japonců - Natto. Jedná se o zkvašené sojové boby. Natto se připravuje tak, že se uvařená soja fermentuje bakteriemi. Podobně se dělá také tofu, které potom velmi páchne, což ovšem labužníkům nevadí. Na Tchaj-wanu se zapáchající tofu připravuje na mnoho způsobů. Dušené, grilované, s ostrou nebo sójovou omáčkou či s pikantní husí krví. Plní se jím taštičky a k dostání je dokonce i jako zmrzlina. Smrduté tofu se také smaží a vaří v páře. Jako příloha se k němu podává lehce pikantní salát z naloženého zelí a mrkve. Můžete také ochutnat tofu vařené se slaným vývarem. Po usmažení a uvaření už není pach této speciality tak intenzivní, chutí připomíná dobře vyzrálý sýr.
V Grónsku mají Kiviak, páchnoucí lahůdku z malých mořských ptáků Alka podobných rackům. Vykuchaní a oškubaní ptáci se dávají kvasit do vaku z tulení kůže. A opět jako u Hákarlu pod zem na několik měsíců.
V jižní Koreji mají Kimchi, fermentovanou zeleninu, především jde o zelí a okurky. O této lahůdce, která je-li správně upravena, rovněž vydatně páchne, se vedou dlouhosáhlé spory. A v Orientu najdete na všech trzích ovoce zvané Durian, jež se vyznačuje lahodnou chutí, avšak nesnesitelným pachem. Jde zejména o plod Durianu cibetkového (Durio zibethinus). Ostatní druhy jsou méně vídané. Durian je v jihovýchodní Asii považován za největší pochoutku a „krále ovoce“. Má tlustou slupku pokrytou pyramidovitými trny. Plod může dorůst délky až 30 cm a průměru 15 cm a má obvykle hmotnost 1–3 kg. Jedlá dužina vydává charakteristický silný a pronikavý zápach, a to i když je slupka neporušená. Její pach je přirovnáván například ke shnilým cibulím, terpentýnu nebo žumpě. Britský přírodovědec 19. století Alfréd Russel Wallace popsal jeho chuť jako „bohatý vanilkový krém s výraznou chutí mandlí“.
Francouzi milují klobásky zvané Andouillette, plněné vnitřnostmi. Tyto nepravidelné válečky o váze okolo 150 gramů, vyráběné z vepřových vniřností (střeva, dršťky), vína, cibule a koření se vyznačují pecifickým aromatem a chutí. Podávají se nejčastěji grilované, s dijonskou hořčicí, smaženými bramborami a vínem. Svými andouillettes je vyhlášené město Troyes. Pochvalně o nich psal Alexandre dumas starší ve svém Velkém kuchařském slovníku. O kvalitu tohoto pokrmu dbá sdružení kulinářských odborníků Association amicale des amateurs d'andouillette authentique, založené v roce 1970. Když si dá cizinec v pařížském bistru „andujetky“, personál reaguje velmi pochvalně. Pro jistotu se však takového hosta zeptá, jestli už to někdy jedl.
V Austrálii mají Marmite. Rodištěm této pomazánky vyráběné z kvasnicového extraktu (který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva), je sice Anglie, avšak v Austrálii si ji labužníci přivlastnili. Někdy jí říkají Vegemite. Podobně jako pivo je tato lepkavá a páchnoucí lahůdka bohatá na vitamín B. Má tmavě hnědou barvu a velmi výraznou chuť. Australané říkají: „Buď to miluješ, nebo nenávidíš!“ Marmite se vyrábí i na Novém Zélandu.
Nejznámějšími smradlavými lahůdkami jsou však sýry. Kromě olomouckých tvarůžků a jejich obdoby, německých syrečků z Harzu (Harzer), jsou nejznámější Romadur (pocházející z Belgie) a jeho německá sestra Limburger. Českou verzi Romaduru začali vyrábět bratři Jan a Ladislav Brunnerovi v Jarošově nad Nežárkou u před 115 lety. Několik let se prodával pod názvem Jihočeský zrající.
Raritou je anglický „modrý“ sýr Stilton, jehož pach mnozí přirovnávají ke starým ponožkám. Nedávno začala jedna britská továrna na parfémy vyrábět pod stejným názvem také parfém, který prý má dosti podobnou „vůni“ jako oblíbený sýr. Stilton pojídají labužníci s portským vínem.
Tak například Švédové milují nade vše pochoutku zvanou Surströmming. Jsou to malí sledi (tedy mořské ryby), kteří se po ulovení vykostí, zbaví hlav a ploutví a nechají se kvasit. Kvašení je tradiční skandinávský způsob konzervování potravin. S rybami to Švédové dělají už od počátku 15. století, zvláště na severu, na ostrově Ulvön. Surströmming smrdí opravdu výrazně, ten zápach připomíná shnilá vejce máčená v kanalizačním odpadu. Na severu Švédska má však tato pochoutka své věrné, až militantní milovníky – a ti se tradičně každý rok (třetí čtvrtek v srpnu) scházejí, aby oslavili zpěvem a tancem pod širým nebem svou milovanou lahůdku. Slavnost je samozřejmě spojena s hromadnou konzumací páchnoucích rybiček, které se servírují s mandlovými bramborami, jemně nakrájenou cibulkou a chlebovými plackami Tunnbröd. Ty mají nasládlou, mírně slanou chuť. Vše se zapíjí pivem a kořalkou Snaps.
Nedaleko na Islandu mají národní jídlo zvané Hákarl. Dělá se z grónského žraloka, který je (bez hlavy a vnitřností) zakopán na několik měsíců (!) do země. Lahůdka má hnilobnou chuť a také páchne po čpavku. Zakopání pod zem je tradiční vikingská metoda (podobně se dělal tradičně losos Gravlax), dnes se často nařezané pláty masa suší zavěšené venku, ale to je možné jen od podzimu do jara, protože v létě by maso sežraly mouchy.
Podobnou lahůdkou je také oblíbená snídaně Japonců - Natto. Jedná se o zkvašené sojové boby. Natto se připravuje tak, že se uvařená soja fermentuje bakteriemi. Podobně se dělá také tofu, které potom velmi páchne, což ovšem labužníkům nevadí. Na Tchaj-wanu se zapáchající tofu připravuje na mnoho způsobů. Dušené, grilované, s ostrou nebo sójovou omáčkou či s pikantní husí krví. Plní se jím taštičky a k dostání je dokonce i jako zmrzlina. Smrduté tofu se také smaží a vaří v páře. Jako příloha se k němu podává lehce pikantní salát z naloženého zelí a mrkve. Můžete také ochutnat tofu vařené se slaným vývarem. Po usmažení a uvaření už není pach této speciality tak intenzivní, chutí připomíná dobře vyzrálý sýr.
V Grónsku mají Kiviak, páchnoucí lahůdku z malých mořských ptáků Alka podobných rackům. Vykuchaní a oškubaní ptáci se dávají kvasit do vaku z tulení kůže. A opět jako u Hákarlu pod zem na několik měsíců.
V jižní Koreji mají Kimchi, fermentovanou zeleninu, především jde o zelí a okurky. O této lahůdce, která je-li správně upravena, rovněž vydatně páchne, se vedou dlouhosáhlé spory. A v Orientu najdete na všech trzích ovoce zvané Durian, jež se vyznačuje lahodnou chutí, avšak nesnesitelným pachem. Jde zejména o plod Durianu cibetkového (Durio zibethinus). Ostatní druhy jsou méně vídané. Durian je v jihovýchodní Asii považován za největší pochoutku a „krále ovoce“. Má tlustou slupku pokrytou pyramidovitými trny. Plod může dorůst délky až 30 cm a průměru 15 cm a má obvykle hmotnost 1–3 kg. Jedlá dužina vydává charakteristický silný a pronikavý zápach, a to i když je slupka neporušená. Její pach je přirovnáván například ke shnilým cibulím, terpentýnu nebo žumpě. Britský přírodovědec 19. století Alfréd Russel Wallace popsal jeho chuť jako „bohatý vanilkový krém s výraznou chutí mandlí“.
Francouzi milují klobásky zvané Andouillette, plněné vnitřnostmi. Tyto nepravidelné válečky o váze okolo 150 gramů, vyráběné z vepřových vniřností (střeva, dršťky), vína, cibule a koření se vyznačují pecifickým aromatem a chutí. Podávají se nejčastěji grilované, s dijonskou hořčicí, smaženými bramborami a vínem. Svými andouillettes je vyhlášené město Troyes. Pochvalně o nich psal Alexandre dumas starší ve svém Velkém kuchařském slovníku. O kvalitu tohoto pokrmu dbá sdružení kulinářských odborníků Association amicale des amateurs d'andouillette authentique, založené v roce 1970. Když si dá cizinec v pařížském bistru „andujetky“, personál reaguje velmi pochvalně. Pro jistotu se však takového hosta zeptá, jestli už to někdy jedl.
V Austrálii mají Marmite. Rodištěm této pomazánky vyráběné z kvasnicového extraktu (který vzniká jako vedlejší produkt při vaření piva), je sice Anglie, avšak v Austrálii si ji labužníci přivlastnili. Někdy jí říkají Vegemite. Podobně jako pivo je tato lepkavá a páchnoucí lahůdka bohatá na vitamín B. Má tmavě hnědou barvu a velmi výraznou chuť. Australané říkají: „Buď to miluješ, nebo nenávidíš!“ Marmite se vyrábí i na Novém Zélandu.
Nejznámějšími smradlavými lahůdkami jsou však sýry. Kromě olomouckých tvarůžků a jejich obdoby, německých syrečků z Harzu (Harzer), jsou nejznámější Romadur (pocházející z Belgie) a jeho německá sestra Limburger. Českou verzi Romaduru začali vyrábět bratři Jan a Ladislav Brunnerovi v Jarošově nad Nežárkou u před 115 lety. Několik let se prodával pod názvem Jihočeský zrající.
Raritou je anglický „modrý“ sýr Stilton, jehož pach mnozí přirovnávají ke starým ponožkám. Nedávno začala jedna britská továrna na parfémy vyrábět pod stejným názvem také parfém, který prý má dosti podobnou „vůni“ jako oblíbený sýr. Stilton pojídají labužníci s portským vínem.