V Los Angeles na rušné Fairfax Avenue je přízemní blok celou noc vydatně osvětlený barevnými neony. Nápis Canter´s Deli znají nejen místní labužníci, ale i turisté přijíždějící do Kalifornie z celého světa. Tato prostá jídelna patří mezi nejvyhlášenější místa v Americe, kde můžete ochutnat svéráznou židovskou krmi. Podnik je otevřen nepřetržitě a po celou noc je zaplněn hosty. Nekouřilo se tam ani v dobách, kdy se ještě ve většině amerických restaurací smělo kouřit. A jsou zde dvě zvláštnosti: platí se zásadně pouze hotově a servírky musí být starší než šedesát let. Ochutnal jsem například zdejší sendvič s pastrami (hovězí šunkou) a byl jsem spokojen. Masa však bylo na můj vkus příliš mnoho, sendvič byl tak tlustý, že se mi nevešel do úst.
Kdysi na začátku devadesátých let jsem do Canter´s Deli přišel asi ve tři v noci. A když jsem se posadil, všiml jsem si osamělého muže v koutě. Byl to Leonard Cohen. Protože jsem už tenkrát přeložil do češtiny několik jeho písniček (například pro Pavla Bobka), měl jsem tisíc chutí ho oslovit. Ale nakonec jsem zůstal sedět na svém místě. Viděl jsem totiž, jak je šťastný, že si ho nikdo nevšímá. Žil tehdy se svou dcerou Lorcou v dvojdomku v nedaleké židovské čtvrti, ale docela možné je, že si odskočil z natáčení v nedalekém studiu.
Mimochodem: když v tomto studiu Cohen v roce 1978 natáčel desku Dead of the Ladies´s Man, seděli v Canter´s Deli na večeři dva jeho kamarádi: Bob Dylan a Allen Ginsberg. A někdo jim řekl, že Cohen je ve studiu, kde natáčí. Dylan s Ginsbergem se rozhodli, že se tam podívají. A bláznivý producent Phil Spector je přinutil, aby se podíleli na zpěvu sboru. Ta píseň je (mezi námi) hodně pikantní: jmenuje se Don´t Go Home With You Hard-On (Nechoď domů, když ti stojí).
Dnešní Los Angeles (a zejména Hollywood) ovšem nelze po gastronomické stránce srovnat s tím, co zde fungovalo v minulém století, zvláště v období třicátých let. Ani v hollywoodských kantýnách to nebylo „jen tak pro každého“. Jak píše Francis Scott Fitzgerald v povídkách o scénáristovi Patu Hobbym, „kdyby si komparsista sedl ke stolu hvězd a producentů, bylo by to stejné, jako kdybyste přimalovali Mickeyho Mouse na Michelangelovu Poslední večeři páně“.
V dnešním LA existují sice dnes čtyři restaurace označené dvěma michelinskými hvězdami (Mélisse, Providence, Spago a Urasawa) a ještě dalších šestnáct jednohvězdičkových (z nichž mezi labužníky má nejryzejší lesk Patina, Valentino, Sona, Ortolan a Bastide), avšak s dobami, kdy zde hvězdy chodily do podniků jako byly Chasen´s, Perrino´s nebo legendární Brown Derby (ve tvaru klobouku „bouřky“) se to nedá srovnat. V noci žily ještě bary Mocambo, Ciro nebo Trocadero.
Také Spago už není tam, kde bylo dřív. Na staré slavné adrese mělo vždy obsazeno na měsíc dopředu. Prominenti nechtěli sedět v zadním traktu, jemuž se říkalo Siberia (byl to vlastně jakýsi stan z umělé hmoty a v nevlídném počasí tam bylo chladno), ale do předních místností se mohli dostat jen s velkou protekcí. V knize o legendární hollywoodské kuplířce Madam Alex popisuje autor Wiliam Stadiem, jak obrovskou měla tato dáma moc: když její bohatý zákazník toužil vzít Alexinu slečnu na večeři do Spaga, bylo mu v recepci řečeno, že není nic volného na celý příští měsíc, volná místa jsou jen na šestou nebo desátou hodinu a pouze v Siberii. Alex však zařídila jediným telefonátem stůl v přední místnosti! S výhledem na zářivá světla Tower Records a obrovské reklamní tabule s Clintem Eastwoodem! A hned na příští večer! To bylo považováno v hollywoodské společnosti za zhola nemožné. Alex měla opravdu dlouhé prsty.
Legendární Restaurace Romanoff´s pod vedením Mika Romanoffa fungovala až do Silvestra 1962. Potom byla uzavřena. Důvodů bylo několik. Především ubývající klientela. Chodilo sem prostě už jen velmi málo zajímavých hostů. Tato legendární restaurace prožila dobu své největší slávy v Beverly Hills na adrese 326 North Rodeo Drive. Původní Romanoff´s byl založen v roce 1940 hollywoodským podřadným hercem, který si nechal říkat Michael (Mike) Romanoff. Byl to dobrodruh, hochštapler a podvodník: předstíral, že pochází z ruského carského rodu, ale ve skutečnosti se narodil v jedné židovské obci v Litvě v roce 1890 jako Herschel Geguzin, nejmladší syn chudého židovského obchodníka. Francouzští kuchaři v restauraci Romanoff´s však byli v dobách války bezesporu nejlepší ve městě, takže všichni bohatí labužníci si nemohli nechat ujít návštěvu. Humphrey Bogart sem chodil na obědy každý den, když zrovna netočil. Na jeho židli byla umístěna mosazná cedulka s jménem. Podobně měli místa rezervována i producenti Zanuck, Louis B. Mayer a Harry Cohn. Štamgasty byli Clark Gable, Gary Cooper, Frank Sinatra, Lana Turner, Groucho Marx, Cole Porter, Alfred Hitchcock, Billy Wilder a Otto Preminger. Ve slavném filmu Sunset Boulevard z roku 1950, který režíroval Billie Wilder, říká agent svému svěřenci: „Takoví talenti jako vy by měli chodit k Romanoffovi, aby je bylo vidět!“ Ve slavném románu Raymonda Chandlera The Long Goodbye (Čekání na Lennoxe) z roku 1953 si dává Phil Marlowe schůzku s jedním spřízněncem právě zde, u Romanova. Aby se vůbec mohl do podniku dostat a získat židli, musí se vydávat za přítele jednoho vlivného boháče, který zde má vždy rezervé. Tak to asi u Romanova chodilo v padesátých letech, v době největší slávy. Pět let po uzavření restaurace Romanoff´s se ve slavném filmu A Guide for the Married Man (Průvodce ženatého muže) odehrávala scéna situovaná do tohoto prostředí a sám Michael Romanoff zde vystoupil v roli vrchního číšníka. Interiér byl ovšem postaven v ateliéru. Romanoff pak zemřel v roce 1971. V současné době existuje v Los Angeles podnik jménem Romanov Restaurant, který napodobuje někdejší slavný lokál včetně zlacených stropů, masívních lustrů a mahagonových křesel. Adresa je však jiná, na bulváru Ventura poblíž Laurel Canyon.
Podobný příběh má restaurace Musso&Frank, kterou musíte trošku hledat, je totiž zastrčená ve vedlejší uličce. Chodily sem hvězdy už ve třicátých letech, potom v devadesátých třeba Bruce Springsteen nebo Madonna či Quentin Tarantino. Jsou zde dodnes červené kožené sedačky a na zdech fotky herců a hereček.
Kdysi na začátku devadesátých let jsem do Canter´s Deli přišel asi ve tři v noci. A když jsem se posadil, všiml jsem si osamělého muže v koutě. Byl to Leonard Cohen. Protože jsem už tenkrát přeložil do češtiny několik jeho písniček (například pro Pavla Bobka), měl jsem tisíc chutí ho oslovit. Ale nakonec jsem zůstal sedět na svém místě. Viděl jsem totiž, jak je šťastný, že si ho nikdo nevšímá. Žil tehdy se svou dcerou Lorcou v dvojdomku v nedaleké židovské čtvrti, ale docela možné je, že si odskočil z natáčení v nedalekém studiu.
Mimochodem: když v tomto studiu Cohen v roce 1978 natáčel desku Dead of the Ladies´s Man, seděli v Canter´s Deli na večeři dva jeho kamarádi: Bob Dylan a Allen Ginsberg. A někdo jim řekl, že Cohen je ve studiu, kde natáčí. Dylan s Ginsbergem se rozhodli, že se tam podívají. A bláznivý producent Phil Spector je přinutil, aby se podíleli na zpěvu sboru. Ta píseň je (mezi námi) hodně pikantní: jmenuje se Don´t Go Home With You Hard-On (Nechoď domů, když ti stojí).
Dnešní Los Angeles (a zejména Hollywood) ovšem nelze po gastronomické stránce srovnat s tím, co zde fungovalo v minulém století, zvláště v období třicátých let. Ani v hollywoodských kantýnách to nebylo „jen tak pro každého“. Jak píše Francis Scott Fitzgerald v povídkách o scénáristovi Patu Hobbym, „kdyby si komparsista sedl ke stolu hvězd a producentů, bylo by to stejné, jako kdybyste přimalovali Mickeyho Mouse na Michelangelovu Poslední večeři páně“.
V dnešním LA existují sice dnes čtyři restaurace označené dvěma michelinskými hvězdami (Mélisse, Providence, Spago a Urasawa) a ještě dalších šestnáct jednohvězdičkových (z nichž mezi labužníky má nejryzejší lesk Patina, Valentino, Sona, Ortolan a Bastide), avšak s dobami, kdy zde hvězdy chodily do podniků jako byly Chasen´s, Perrino´s nebo legendární Brown Derby (ve tvaru klobouku „bouřky“) se to nedá srovnat. V noci žily ještě bary Mocambo, Ciro nebo Trocadero.
Také Spago už není tam, kde bylo dřív. Na staré slavné adrese mělo vždy obsazeno na měsíc dopředu. Prominenti nechtěli sedět v zadním traktu, jemuž se říkalo Siberia (byl to vlastně jakýsi stan z umělé hmoty a v nevlídném počasí tam bylo chladno), ale do předních místností se mohli dostat jen s velkou protekcí. V knize o legendární hollywoodské kuplířce Madam Alex popisuje autor Wiliam Stadiem, jak obrovskou měla tato dáma moc: když její bohatý zákazník toužil vzít Alexinu slečnu na večeři do Spaga, bylo mu v recepci řečeno, že není nic volného na celý příští měsíc, volná místa jsou jen na šestou nebo desátou hodinu a pouze v Siberii. Alex však zařídila jediným telefonátem stůl v přední místnosti! S výhledem na zářivá světla Tower Records a obrovské reklamní tabule s Clintem Eastwoodem! A hned na příští večer! To bylo považováno v hollywoodské společnosti za zhola nemožné. Alex měla opravdu dlouhé prsty.
Legendární Restaurace Romanoff´s pod vedením Mika Romanoffa fungovala až do Silvestra 1962. Potom byla uzavřena. Důvodů bylo několik. Především ubývající klientela. Chodilo sem prostě už jen velmi málo zajímavých hostů. Tato legendární restaurace prožila dobu své největší slávy v Beverly Hills na adrese 326 North Rodeo Drive. Původní Romanoff´s byl založen v roce 1940 hollywoodským podřadným hercem, který si nechal říkat Michael (Mike) Romanoff. Byl to dobrodruh, hochštapler a podvodník: předstíral, že pochází z ruského carského rodu, ale ve skutečnosti se narodil v jedné židovské obci v Litvě v roce 1890 jako Herschel Geguzin, nejmladší syn chudého židovského obchodníka. Francouzští kuchaři v restauraci Romanoff´s však byli v dobách války bezesporu nejlepší ve městě, takže všichni bohatí labužníci si nemohli nechat ujít návštěvu. Humphrey Bogart sem chodil na obědy každý den, když zrovna netočil. Na jeho židli byla umístěna mosazná cedulka s jménem. Podobně měli místa rezervována i producenti Zanuck, Louis B. Mayer a Harry Cohn. Štamgasty byli Clark Gable, Gary Cooper, Frank Sinatra, Lana Turner, Groucho Marx, Cole Porter, Alfred Hitchcock, Billy Wilder a Otto Preminger. Ve slavném filmu Sunset Boulevard z roku 1950, který režíroval Billie Wilder, říká agent svému svěřenci: „Takoví talenti jako vy by měli chodit k Romanoffovi, aby je bylo vidět!“ Ve slavném románu Raymonda Chandlera The Long Goodbye (Čekání na Lennoxe) z roku 1953 si dává Phil Marlowe schůzku s jedním spřízněncem právě zde, u Romanova. Aby se vůbec mohl do podniku dostat a získat židli, musí se vydávat za přítele jednoho vlivného boháče, který zde má vždy rezervé. Tak to asi u Romanova chodilo v padesátých letech, v době největší slávy. Pět let po uzavření restaurace Romanoff´s se ve slavném filmu A Guide for the Married Man (Průvodce ženatého muže) odehrávala scéna situovaná do tohoto prostředí a sám Michael Romanoff zde vystoupil v roli vrchního číšníka. Interiér byl ovšem postaven v ateliéru. Romanoff pak zemřel v roce 1971. V současné době existuje v Los Angeles podnik jménem Romanov Restaurant, který napodobuje někdejší slavný lokál včetně zlacených stropů, masívních lustrů a mahagonových křesel. Adresa je však jiná, na bulváru Ventura poblíž Laurel Canyon.
Podobný příběh má restaurace Musso&Frank, kterou musíte trošku hledat, je totiž zastrčená ve vedlejší uličce. Chodily sem hvězdy už ve třicátých letech, potom v devadesátých třeba Bruce Springsteen nebo Madonna či Quentin Tarantino. Jsou zde dodnes červené kožené sedačky a na zdech fotky herců a hereček.