Když Karel Čapek napsal knihu fejetonů Jak se co dělá a v ní (v roce 1936) kapitolu nazvanou Jak se dělají noviny, nezmínil se ani jediným slovem o gastronomii neboli „vaření“ nebo „receptech“. V té době totiž žádné české (a zřejmě ani žádné zahraniční) noviny o vaření prostě pravidelně nepsaly. A v žádné redakci tehdy tedy neexistoval redaktor či redaktorka, jehož (jejímž) jediným úkolem bylo řídit gastronomickou rubriku a naplňovat ji téměř denně recepty a podobnými víceméně kuchařskými texty, jak je to dnes nejen u nás. V současné době ovšem není v této zemi jediné médium (včetně novin, tedy deníků), které by nemělo gastronomickou rubriku, hojně zaplňovanou články svých redaktorů či externistů.
A zde je ten problém.
Kdo jsou ti lidé? Jaké mají vzdělání? Co je opravňuje psát o jídle, o vaření, o všech těch vysoce odborných věcech?
Prozradím vám to. Jediným vzděláním těchto redaktorů je obvykle žurnalistika, tedy vysoká škola vzdělávající lidi píšící. A na těchto školách se o vaření a jídle nepřednáší. Až na výjimky, k nimž dojdeme. Jednou z těchto výjimek je katedra aristologie, tedy vědy o gastronomii.
S tou aristologií je to složité.
Americký spisovatel Rex Stout nazval jeden ze svých detektivních románů, v nichž hlavním hrdinou je tlustý detektiv Nero Wolfe, Poison à la carte (Jed na jídelním lístku). Příběh začíná takto:
Jednou v únoru řekl Wolfovi Lewis Hewitt (milionář a pěstitel orchidejí, jehož Nero Wolfe jednou zbavil zapeklitého problému), že Deset aristologů by si přálo, aby pro ně Fritz Brenner připravil každoroční večeři, která bude jako obvykle podávána prvního dubna, na Brillat-Savarinovy narozeniny. Na to Wolfe řekl, že o Deseti aristolozích v životě neslyšel. Hewitt mu vysvětlil, že to je skupina deseti mužů, kteří sledují ideál dokonalosti v jídle a pití, a on je jedním z nich. Wolfe se otočil jako na obrtlíku a sáhl po slovníku, který ležel na svém místě v rohu jeho psacího stolu. Poté, co se do něj podíval, prohlásil, že „aristologie“ znamená vědu o gastronomii. Řekl, že proto považuje těch Deset za deset nedouků, protože gastronomie není věda, nýbrž umění.
Těch deset mužů, kteří sami sebe nazývali aristology, bylo zajisté dosti obeznalých ve věcech gastronomie, leč při vší úctě byli to amatéři. Byli to amatérští teoretici, nebyli profesionálními kuchaři ani profesionálními vědci, byli jen milovníky tohoto tématu a přemýšleli o něm. Jeden z nich, Benjamin Schriver, lodařský magnát, každoročně prvního září posílal do Timesů dopis, v němž veřejně odsuzoval používání křenu jako přísady k ústřicím. To samo o sobě už naznačuje, jak na tom ti lidé byli a oč jim šlo.
Tak tedy Nero Wolfe se domníval, že gastronomie není věda, nýbrž umění. Leč věda o gastronomii (i kdybychom ji pokládali za umění) může existovat a existuje. Rex Stout zřejmě nevěděl, že už v roce 1835 se tento termín objevil ve velmi respektovaném slovníku Oxford English Dictionary jako označení vědy o gastronomii. Slovo vzniklo z řeckého άριστον (ariston), které znamená „snídani“ nebo „oběd“. Za prvního aristologa se prohlásil australský vědec Edward Abbot, když publikoval v roce 1864 knihu Cooking for the Many. My dnes za nejslavnější aristology považujeme dva Francouze: jedním je Jean-Anthelme Brillat-Savarin (1755-1826), autor knihy Fyziologie chuti, a druhým Alexandre-Laurent Grimod de La Reynière (1758-1837).
V současné době se aristologie učí na několika univerzitách ve světě, kateder je asi osmnáct, ta devatenáctá vznikla před třemi lety i u nás, a sice na Univerzitě Humanitas ve Vsetíně. Měl jsem tu čest stát u zrodu této katedry a pyšně oznamují, že v pondělí 11. září tohoto roku bylo slavnostně promováno prvních sedm aristologů, absolventů studia s bakalářským titulem. Tři jsou ze Slovenska, čtyři z Čech. Tento čin, ať chcete nebo nechcete, vstoupí do historie české gastronomie a nikdy už ho odtamtud nikdo nevymaže.
Dovoluji si tedy uvést na tomto místě jména prvních sedmi bakalářů aristologie, o nichž (doufám) v budoucnu ještě uslyšíme: jsou to Adriana Ihringová, Bea Karelová, Renáta Andrlíková, Věra Riedelová, Simona Václavíková, Karel Tomek a Robert Ihring.
Máme zde tedy prvních sedm odborně vzdělaných lidí, kteří mohou se vší zodpovědností učit na středních školách „hotelového“ typu, ale také mohou být odbornými novináři, specialisty na gastronomickou rubriku. Mezi povinnými předměty tohoto studia byly jak přednášky z pedagogiky, tak přednášky z žurnalistiky.
Kromě samotné aristologie ve Vsetíně se ovšem v poslední době – a to na Metropolitní univerzitě v Praze, konkrétně přímo na fakultě žurnalistiky, přednáší rovněž předmět nazvaný Gastronomická žurnalistika. Ten by měl budoucí novináře poučit o všem, co se týká té tajemné aristologie. Shodou okolností tento (zatím nepovinný) předmět vyučuji také já osobně.