Když Federico Fellini natáčel film Satyricon (1969) podle starého Petroniova románu, najal si osobního trenéra, bývalého boxera Ettore Bevilacqu. Ten s režisérem každý den cvičil a dohlížel také na jeho dietu. K obědu mu například povoloval pouze libové maso na roštu, zeleninový salát a ovoce. Během dne si Fellini nesměl dát ani jednou pastu, tedy těstovinové jídlo. Ani nejprostší spaghetti aglio olio peperoncino! Ani rizoto! A už vůbec ne Vitello tonnato, nejoblíbenější režisérovo jídlo.
Když vezmeme v úvahu, že hlavní scénou filmu byla scéna zvaná Hostina u Trimalchiona, tedy dlouhé hodiny pojídání obskurních lahůdek a popíjení nápojů, musel Fellini během natáčení asi prožívat muka. Mimochodem: Trimalchiona měl hrát původně obrovitý německý herec Gert Froebe, jehož proslavila bondovka Goldfinger (v níž hrál titulní zápornou roli), potom však byl z nouze do této role obsazen italský náhradník Mario Romagnoli. Škoda. Froebe by byl určitě skvělý. Ale i obsazení Romagnoliho má svou zajímavost. Nebyl to totiž herec, nýbrž majitel restaurace. Vážně! Patřila mu římská restaurace Il Moro v uličce delle Bollette. V tom podniku byl Fellini štamgastem. Restaurace ležela mezi dvěma body felliniovského světa: galerií Colonna a Fontánou di Trevi. A funguje dodnes, i když pan Romagnoli už nežije. Jeho velká fotka v roli Trimalchiona však pořád ještě visí na zdi. Dobře se tam najíte. Dělají si tam svoje vlastní čerstvé těstoviny, mají tam skvělé ravioli plněné směsí sýra a špenátu (nebo kachními játry), taky úžasné kuře na ančovičkách. Dodnes mám na jazyku chuť báječných artyčoků alla romana, které jsem si tam kdysi dal. Je to vlastně trattorie založená v roce 1929 a ceny tam dnes sice nejsou zrovna nízké, avšak dá se to vydržet. Například husí játra Foie gras jako předkrm stojí 22 euro. A když si představíte, že u stejného stolu jako vy seděli například Marcelo Mastroianni, Richard Gere nebo Robert De Niro, hned vám líp chutná. Dnes restauraci vlastní Mariův syn Franco a zdá se, že je tam pořád plno.
Málokdo ví, že ve stejné době jako Fellini natočil film Satyricon podle Petroniova románu také režisér Gian Luigi Polidor. Tam hrál Trimalchiona slavný herec Ugo Tognazzi, mimo jiné obrovský labužník a kuchař. Známe ho z nejlepšího labužnického filmu Velká žranice, kde hrál hlavní roli. Polidorův Satyricon se promítal dokonce už o pár týdnů dřív než Felliniho (a ten musel být, aby se odlišil, nazván Fellini Satyricon), ale nakonec byl italskou cenzurou zakázán pro údajnou obscénnost. Já sám jsem ho bohužel ještě nikdy neviděl, i když po něm (kvůli Tognazzimu, ne kvůli obscénnosti) prahnu už delší dobu.
Sophia Loren ve svých memoárech přiznává, že svému kamarádovi a dlouholetému hereckému partnerovi Mastroiannimu pokaždé, když ho chtěla potěšit a zlepšit mu náladu, vařila pokrm zvaný Fagioli con le cotiche. Jsou to dušené fazole s cibulí, strouhaným sýrem a rajčaty. A cotiche? To jsou kůže z parmské šunky! Musíte je samozřejmě nechat povařit až úplně do měkka. Jedl jsem tu pochoutku už i s obyčejnými vepřovými kůžemi, ale ty z parmské šunky jsou lepší. Já osobně schovávám kůže ze slaniny v ledničce, až jich mám několik. Potom je uvařím a přidám do fazolové polévky. Chuť uzené kůže přidává polévce originalitu a záhadnost.
Když už jsem se zmínil o Fellinim, musím vzpomenout na jedinečnou scénu z jednoho jeho filmu, tedy o scéně, kterou mám nejraději – a která také souvisí s jídlem. Je to scéna z filmu Roma (1972) a zachycuje režisérovu osobní vzpomínku na lidovou římskou restauraci ve via Albalonga, jak fungovala ve dvacátých letech. Tato scéna musela být kompletně postavena v ateliéru číslo 5 v Cinecittà, protože skutečná restaurace (ani skutečná ulice) už v době natáčení neexistovaly. Oč jde? Inu, restaurace je z větší části rozšířena na chodník, do ulice, přesněji řečeno do zatáčky úzké ulice, kterou však neprojíždějí automobily, nýbrž staré hranaté tramvaje. A protože restaurace je velice oblíbená a navštěvuje ji spousta lidí, nezbylo majitelům nic jiného, než stoly s židlemi postavit i vedle kolejí. Takže každou chvíli mezi hodujícími hosty projíždí se zvoněním tramvaj. Římané klidně navinují špagety na vidličky, nadšeně polykají lahodná sousta a zapíjejí je vínem, žárlivě sledováni cestujícími za okny tramvaje.
Před nějakými patnácti lety jsem se během návštěvy Říma zajel podívat na Via Appia Antica, starou cestu obklopenou cypřiši, olivovníky a borovicemi a pokrytou hladkými balvany. Římští otroci ji stavěli dávno před začátkem našeho letopočtu. Obchodní cesta tehdy spojovala Řím s přístavem v Brindisi. Dnes je to malebné místo vhodné pro procházky zamilovaných. Nebyl jsem tam bohužel s dámským doprovodem, zavezl mě tam kamarád Ital. Potom jsme jeli do centra po ulici zvané Via Appia Nuova. Tam jsme zastavili a zašli na kávu. A najednou koukám: Via Albalonga! Shodou okolností jsme byli nedaleko toho místa, kudy kdysi jezdila tramvaj! Seděli jsme ovšem zřejmě v jiné hospůdce. Její majitel byl Florenťan. A nabídl nám Gnudi. Nevěděl jsem, oč jde, ale kamarád mi to vysvětlil.
Gnudi jsou moc dobré sýrové knedlíčky, které můžete ochutnat především v hospůdkách staré Florencie. Česky bychom tuto lahůdku přeložili asi jako „naháčky“. Vysvětlení je prosté: jsou to vlastně ravioli, jenže bez těstového obalu, tedy „nahé ravioli“. Klasická náplň do raviol se vytvaruje do kuliček a ty se zapečou spolu s rajčatovou omáčkou. Základem je sýr ricotta, pokud možno co nejhutnější, nejsušší. Dále se do těstíčka dá strouhaný parmezán, olivový olej, trošku hladké mouky, trošku jemně nakrájeného špenátu, vejce (především žloutek), na prášek roztlučené peperoncino a mořská sůl. Rajčatová omáčka se připravuje z rajčat, česneku, petrželky a šalotky. Knedlíčky se zapečou v troubě na této omáčce, posypou se ještě plátky rajčat a strouhaným parmezánem. Můj kamarád Ital si na ně prý dává ještě opraženou slaninu. Variantou je houbová omáčka z lesních hříbků.
Přestože kolem nás neprojížděla hranatá tramvaj, cítil jsem se jako ve Felliniho filmu.