Kdysi jsem napsal s Karlem Zichem píseň nazvanou Bowery Street. Zich ji potom s Pavlem Bobkem nazpíval jako duet. Myslím, že se povedla.
Dotyčnou ulici v New Yorku jsem však v době, kdy jsem ten text psal, znal pouze z filmů a knížek. Měla pověst centra houmlesáků a pouličních muzikantů. Nedávno jsem se konečně ocitl pod cedulí Bowery a byl jsem všoku: nikde žádný muzikant, zato spousta obchodů a hospod, dokonce tam stojí i moderní budova banky.
Policajt na rohu mi vysvětlil, že ulici postupně pohltila čínská čtvrť Chinatown, která začala vytlačovat i italské hospůdky z Little Italy. Ale já chtěl ochutnat něco typicky newyorského! Číňani sice nabízeli chop suey a Italové spaghetti carbonara (bohužel se smetanou), ale přestože oba pokrmy mají svůj původ v Americe, přece jen jsem odolal. Odradili mě i nadháněči před restauracemi. Šel jsem dál až tam, kde se Bowery kříží s Houston Street. A objevil jsem židovskou jídelnu Katz´s Delicatessen (založeno 1888), kde jsem si koupil vynikající pastrami, hovězí šunku. Vznikla prý kdysi v Rumunsku (jako basturma) a přes Holandsko se dostala až do USA. Dnes je to nepochybně ryze americká lahůdka. Přidal jsem ještě dvě okurky nakládané v hořčičných semínkách a pár metrů vedle u židovského pekaře Yonaha Schimmela (založeno 1905, měl za výlohou fotku s Woody Allenem, svým nejmilejším zákazníkem) jsem si koupil knish, něco mezi knedlíkem a houskou. Tuto kombinaci jsem si přinesl domů a vychutnal do posledního sousta. Ale být v New Yorku a nejíst hamburger? To přece nelze! Hledal jsem ovšem hamburger „domácí", neprefabrikovaný. Našel jsem ho až v restauraci J. B. Melon na Třetí Avenue. Musel jsem sice čekat hodinu, než se pro mne našla židle, ale stálo to za to. Útulná hospůdka ozdobená obrazy melounů se mi líbila, hamburger byl z nejkvalitnějšího masa bez kečupu a hořčice - a byl moc dobrý. Není divu, že Michelin Melona dokonce ocenil Bibem!

Ochutnal jsem Tylžský sýr, novinku na trhu českých sýrů, vyráběnou Madetou v jihočeském Řípci. Ten název mi připadal poněkud krkolomný, a tak jsem začal pátrat, odkud se vzal. Zadal jsem slovo ,tylžský' do Googlu a objevilo se mi ihned vysvětlení: ovšem ne sýr, nýbrž mír. Kdo už si dnes vzpomene na mírovou smlouvu mezi Francií a Ruskem z roku 1807? Mě to však trklo: Tilsit! Tak se německy jmenovalo město, v němž byla smlouva podepsána.
A sýr je ovšem Tilsiter. A protože Tilsit je česky Tylže, máme tu i český název sýra. Chápu, že každá země má právo přeložit si kdeco po svém. Ostatně i Tilsiter se dnes jmenuje stokrát jinak, podle území, kde se vyrábí. Ve Švýcarsku Royalp, v Dánsku Havarti nebo Maribo, v Německu Tollenser nebo Stangenkäse nebo Wilstermarsch. Ve Finsku Kreiví nebo Kresti. V Norsku je to Edda, ve Švédsku Ambrosia. V Rakousku a jižním Tyrolsku je Tilsiter na trhu také pod názvy Schlandersen, Brunecker nebo Eisackthaler. A víte, jak se jmenuje Tilsiter ruský? Sovetski!
Vysvětlení je jednoduché. Město Tylže, kde ten sýr v polovině 19. století poprvé vyrobila rodina švýcarských přistěhovalců (nějací Westphalovi), se teď rusky jmenuje Sovetsk. Tou veselou pointou bych mohl končit, ale vy byste mi, milí labužníci, asi neodpustili, kdybych se nezmínil o tom, jak ten Tylžský sýr chutná. Tedy: je to polotvrdý zrající, vyráběný z pasterovaného kravského mléka (ve Švýcarsku mívá zelenou etiketu, zatímco sýry z nepasterovaného červenou), na řezu má spoustu drobných dírek (původně se snažil napodobit ementál) a na kůrce načervenalý maz. Chuť bývá pikantní, mírně sladkokyselá. Tilsiter bývá dosti tučný, takže se hodí například k zapékání s plátky brambor nebo do omáček. Švýcaři ho prý pojídají s žitným chlebem a zapíjejí tmavým pivem. Labužníkům doporučuji tento sýr neskladovat, sníst ho rychle, není to sýr příliš trvanlivý. Ostatně Tylžský mír trval jen pět let, pak ho porušil Napoleon tím, že vtrhl do Ruska.

Bloudíte-li uličkami starého města v italském Torinu, můžete znenadání narazit na výlohu s nápisem Caffe Confetteria Al Bicerin. Je to na náměstíčku Piazza della Consolata, naproti stejnojmennému chrámu. Neváhejte a vejděte. Stojí to opravdu za to, čeká vás úžasný zážitek. Kavárnička spojená s cukrárnou byla založena v roce 1763, pan Giuseppe Dentis tu prodával citronovou limonádu a dortíky. Dodnes jsou zde původní stolky z mramoru i jiné původní zařízení. Jen pár stolečků. Vždycky plno. A co si dáte? Inu, přece bicerin! Tady je vlastně rodiště tohoto typického turínského nápoje! Bicerin milovali Alexandre Dumas starší, Giacomo Puccini i Friedrich Nietzche. Ti tři sem, kromě mnoha dalších slavných osobností, na bicerin chodili. A taky jistý hrabě Cavour, jeden ze sjednotitelů Itálie a její první premiér, nejváženější piemontský hrdina. Prý právě v téhle kavárničce se kuly ty pikle, tady se rodilo nad sklenicí bicerinu sjednocující hnutí. A jsem si jist, že pravý bicerin jinde než v Turíně neochutnáte. Co to vlastně je? Kulatá sklenice na nožičce naplněná černou tekutinou a ozdobená šlehačkovou čepicí. Na pohled recept velmi jednoduchý, ale příprava je složitější. Do sklenice se nalije nejprve směs horké čokolády a mléka. Potom se přidá překapávaná káva, perfektní espresso. Vrstvy musí být vidět. Nakonec se sklenice doplní šlehačkovým krémem. Záleží ovšem na kvalitě všech tří komponentů a na jejich přesném množství. Lahoda! Jenže už jsem zažil, že za bicerin vydávali jakýsi likér. Kdepak! Je to nealkoholický nápoj, dejte na mě! A v té prastaré kavárničce vám, jste-li Pražák, přijde líto podobných pražských kavárniček, které v posledních letech nenávratně zmizely. Vzpomenu aspoň jednu: v Žitné ulici byla Mocca. Na galérii se u stolků pro dva báječně randilo. Teď když jedu kolem, bolí mě u srdce. Už skoro dvacet let tam vidím ruinu. Skrz zašpiněné sklo výlohy není ani vidět dovnitř. Mocca samozřejmě nebyla tak historická jako Al Bicerin, ale měla půvab a útulnost starých časů. Škoda.

Na konci šedesátých let jsem občas chodil do útulné vinárny v Panské ulici. Jmenovala se U Piaristů a na ten název měla právo: sídlila totiž ve starém domě, jehož majitelem byli kdysi piaristé, zakladatelé Řádu zbožných škol (Scholarum Piarum). Z toho druhého slova vznikl český název řádu, který se z původního sídla v Celetné ulici přestěhoval do Panské. Dnes je v místnostech, kde bývala vinárna, luxusní starožitnictví. Pokaždé, když jdu kolem, musím se usmát. Protože v současných poměrech má slovo „píáristi“ poněkud jiný význam: říká se tak zaměstnancům agentur, kteří za úplatu chválí i toho, kdo si to nezaslouží. Public Relations, tedy ve zkratce PR, anglicky vyslov Pí Ár. Dostávám téměř každý den maily se zprávami píáristů. Vychvalují nějakou restauraci a předpokládají, že jejich chválu okopíruju do svých článků. Mnoho líných novinářů to zřejmě dělá. Proto se pak dočtu, že ta a ta restaurace má „věhlasného, světově uznávaného“ šéfkuchaře, o němž jsem nikdy neslyšel a jehož jméno v michelinských restauracích, kde údajně pracoval, vůbec neznají (telefonoval jsem tam). O jiném muži se dozvím, že „vedl prestižní restaurace“, ale já vím pouze o jediné, která nebyla příliš prestižní. Nedávno jsem byl zase zván na souboj „dvou mistrů české gastronomie“, později popisovaných dokonce jako „dva mistři kulinářského světa“. Znal jsem jednoho z nich, no dobře, budiž, i když to, co předváděl na svém působišti, mi moc mistrovské nepřipadalo. Ale když jsem zadal na Google jméno toho druhého, naskočili mi tam zvukaři, matematici, lyžaři a bikeři, fotografové a psychoterapeuti, ale žádný kuchař. Tak nevím. Je to prostě jako s těmi mužíky v livrejích, kteří stojí před vchodem prázdné restaurace a halasně lákají cizince dovnitř. Kdo se vyzná, právě takovému podniku se zdaleka vyhne. Někde jsem četl, že reklama musí být nenápadná, nesmí být vlezlá. Něco na tom bude. Znám dokonce člověka, který zásadně kupuje pouze ty jogurty, které nemají reklamu v televizi.