Dovolená v Chorvatsku má pro mnoho Čechů určité komplikace, pokud jde o názvy jídel a nápojů. Často dostávám dotazy tohoto typu od lidí, kteří vědí, že do Chorvatska jezdím mnoho let. A protože jsem se zrovna vrátil, přináším několik rad pro ty, kteří teprve pojedou.

Největší zmatek můžete mít u nápojů. Složení míchaných nápojů někdy není uvedeno. Mohlo by vás vyděsit. Takže: Miš-Maš je směs limonády Fanta a červeného vína. Bambus je směs červeného vína a coca-coly. Špeci je směs coca-coly a limonády Fanta (je dražší než alkoholové směsi, dražší je rovněž voda bez bublinek, s bublinkami stojí méně). Gemišt je vinný střik (bílé víno a minerálka). Radla je směs limonády Sprite a piva. Diesel je směs coca-coly a piva. Zábavné, že?
Chorvatské portské se jmenuje Prošek, Dioklecián je lepší než Hectorovich.
A teď jídlo: blitva je mangold, výborná je směs mangoldu a brambor, je to příloha podobná naší lepenici. Ale pozor, neplést si s lepenjou. Chorvatská lepenja je výborný domácí chléb v podobě placky.
Chorvati dělí ryby na dvě kategorie. První kategorie je kvalitnější a dražší než druhá. Do první kategorie patří například pražma (orada), mořčák (brancin), zubatec (zubatac), mořan (šargo), mořský ďas (rošpo) a mořský jazyk (list). V druhé kategorii jsou makrely, hejci a sardinky. Zajímavé jsou rybičky zvané girice, česky se jim říká pikarelka, oficiální název je modrák skvrnitý. Tyto rybičky se smaží bez kuchání vcelku jako u nás grundle. Lepší jsou, když se trošku připraží a křupou.
Jestliže vám čísník přinese girice málo upražené, neváhejte ho požádat, aby je ještě chvíli pražil. Smažené (pržene) sardinky nebo sardelky (sardina, srdela) se na jídelních lístcích objevují častěji, u nich však už musí být rybka vykuchaná a hlavička a páteř nejsou obvykle tak křehké, aby se daly rozkousat a polknout. Nakonec si dovolím doporučit plněné kalamáry (punene lignje), to je pochoutka, pokud kuchař je dostatečně šikovný a surovina naprosto čerstvá.

„Jak teda mám nazvat salát Caesar, když do něho dávám kousky kuřecího masa?" zeptal se mě jeden šéfkuchař, když jsem ho upozorňoval na chybu v jeho jídelním lístku. Obsahujeli salát kousky kuřecího masa, nemůže být nazván Caesarem. 
Caesar obsahuje pouze listy římského hlávkového salátu, kousíčky sardelek, česnek, parmazán, natvrdo vařená vejce, olivový olej, worcesterskou omáčku, citronovou šťávu a osmažené kousíčky bílého chleba. Takový recept vymyslel 4. července 1924 jistý Caesar Cardini v mexickém městě Tijuana. 
A od té doby by se na jídelních lístcích měl objevovat pouze salát tohoto složení, tedy žádné kousky kuřecího masa, žádná rajčata nebo dokonce majonéza. Tázající se šéfkuchař měl ve svém salátu ze správných ingrediencí jen natvrdo vařené vejce, strouhaný parmazán, worcesterskou omáčku a olivový olej. Místo římského salátu použil obyčejný hlávkový, místo citronové šťávy vinný ocet, chyběl tam česnek a sardelky. 
Zato tam byla pažitka a kousky osmaženého kuřecího masa. A jakýsi dresink. 
Řekl jsem mu, že by mohl svůj výtvor nazvat Cobb salát, kdyby přidal ještě rajčata a kousky šunky, kostičky avokáda a rokfóru. Tento recept vymyslel v roce 1937 ve své restauraci Brown Derby v Los Angeles její majitel, Robert H. Cobb zvaný Bob, prý pro Sida Graumana, majitele legendárního Čínského divadla. Můj rozpačitý tazatel však prohlásil, že se mu název Caesar líbí a že salát pod tímto názvem se lépe prodává. Zvláště tehdy, když obsahuje kuřecí maso. Pokusil jsem se o kompromis: existuje recept zvaný Poulet Caesar, což jsou kousky kuřete pečeného na slanině, cibuli a žampionech. Už několikrát jsem viděl na jídelních lístcích (zvláště ve Francii) tuto fintu: kuře Caesar se salátem. 
Byl to prostě hlávkový salát s vařeným vejcem, dresinkem a kousky kuřecího masa. Něco podobného měl dokonce i McDonald. Kuchař opět nesouhlasil. A co nazvat onen salát pouze „šéfovým"? Bez Caesara to prý nejde. Ale nakonec jsme došli ke smíru. Výsledkem je název „Chef salát a' la Caesar".

Dostal se ke mně dotaz, jaký je rozdíl mezi obyčejnou kachnou a kachnou barbarie. A další chce vysvětlit, co je to „husokachna".
Zodpovím tedy oba dotazy najednou. Pod názvem barbarie by se měly prodávat pouze kachny, jež byly vyšlechtěny ve Francii v roce 1871 (Canard Barbarie neboli „barbarská kachna") z divokých létavých kachen pocházejících z Indie a Afriky. Tyto divoké kachny hnízdily na stromech, měly maso silné kořenné chuti s agresivní vůní (pachem) pižma. Chovaným létavým kachnám se říkalo „pižmovky" nebo „kachny bradavičnaté". Koncem 20. století šlo šlechtění ve Francii ještě dál: cílem bylo zbavit maso barberie příliš agresivní pižmové vůně. Vznikla „kachna z Nantes" (Canard de Nantes), což je vlastně dnešní podobaCanard Barbarie.
Tyto kachny jsou sice dražší, ale jejich maso je kvalitnější. Je jemnější, méně tučné, má tmavší barvu a výraznější chuť. Nejde však o divoké kachny, jak se mnozí domnívají.
„Husokachna" je nesprávný název jednak pro barbarii, především však pro křížence kachny pižmové a kachny bílé neboli „mularda", což je obvykle kříženec kačera pižmovky a rouenské kachny. Tato drůbež není moc sádelnatá, kachny mají okolo tří kil, kačeři přes čtyři. Proto se kačerům, kteří jsou větší, říká „husokachna".
Někteří chovatelé kříží barbarii s kachnou pekingskou (která má žlutý zobák). Vznikají kříženci, kterým se rovněž nesprávně říká „husokachna". S husou žádný tento druh nemá nic společného.
Ale vraťme se k barbarii. Velký labužník a můj kulinářský oblíbenec Gérard Depardieu má ve své knize velmi dobrý recept na barbarii pečenou na tymiánu. Místo oleje používá přepuštěné máslo, do základu dává bobkový list, šalotky a česnek, obojí vcelku. Toť vše. Dovnitř kachny dává nádivku z uvařených a rozemletých vnitřností (včetně vykostěných křidýlek), tymiánu, másla a pepře. Používá výhradně mořskou sůl. Kupuje ovšem kachnu i s nožičkami, které jen přiváže k sobě, k nim vykostěný krk. Na dvojité kůži pak kachna na pekáči leží.

Pozoruju s potěšením, kolik se v poslední době v Praze vyrojilo nových kaváren - tím samozřejmě nemyslím všelijaké ty Starbucky apod. - mám na mysli opravdové kavárny se skutečnou kávou. Bylo načase. Vždyť Praha patřila tradičně mezi kavárenská města, stejně jako Vídeň, Budapešť nebo Berlín. Již v roce 1708 prý dodal truhlář K. Lumpe pro jakousi malostranskou kavárnu čtyři malé stolky. Která to byla? Nenávratně ztraceny jsou už Tůmovka, Hlavovka, Unionka, Edisonka, Continental... Starou slávu se nepodařilo obnovit v Kafkově Arcu. Na své někdejší místo se naopak před lety bohudík vrátila kavárna Louvre na Národní třídě a také Národní kavárna o kousek dál, i když její interiér je poněkud studený a tradicí opovrhuje. Své věrné publikum už si získaly kavárny založené v nedávných letech: Cafe Cafe v Rytířské, Cafe Orient v Celetné, Kafíčko v Míšenské, dvě kavárny v Platýzu (jedna je spojená s hercem Mirkem Donutilem), Cafe Chef v Mahlerových sadech a Kaaba v Mánesově. Mezi zbrusu nové patří Amandine na Moráni, Colore v Jungmannově, Krásné ztráty v Betlémské, Rozmar v Trojické, Friends Coffee House v Palackého, kavárna Café B. Braun v prostorách Lékařského domu (jejíž interiér navrhla světoznámá architektka Eva Jiřičná), nedávno byla otevřena Café Jungmann na stejnojmenném náměstí. Úplně nejnovějším přírůstkem je kavárna Victoria na Malostranském náměstí, která by mohla nahradit tradiční Malostranskou kavárnu naproti, kterou už asi bohužel nic nevzkřísí.Ovšem pro úplnost musím konstatovat, že maličká Malostranská je nyní v budově Malostranské besedy. Aspoň to. Nová kavárna s krásným výhledem má být otevřena na Vítkově, na tu se docela těším. Prý se dokonce chystá znovuotevření půvabné kavárničky Mocca v Žitné. A nakonec ještě něco: k sloupku o prodejnách lahůdek mi přišlo několik připomínek, rád je publikuju. Baltazarova sýrárna není v Dejvicích, nýbrž v Břevnově, v Bělohorské ulici. A za zmínku stojí také dvě prodejny lahůdek, které jsem opominul: Pâté du Chef Delicatessen na Karlově náměstí a Gourmet Gornitzki ve Spálené.