Mnoho let mi trvalo, než jsem pochopil, že všechno, co mi na české kuchyni vadí, do ní přišlo z Ruska. Pozor - ne ze Sovětského svazu a ne až po roce 1948! Ruské vlivy (a my si to neradi přiznáváme) jsme nadšeně vstřebávali už dávno předtím, než začal být oficiálně Sovětský svaz náš vzor. Například názvy ryb (úhoř,kambala) nebo ten příšerný zvyk zdobit maso na talíři „oblohou" ze syrového zelí a mrkve... To zaváděli slavjanofilové u nás už v osmnáctém století. Češi ovšem nebyli sami, kdo se zamiloval do ruských jídel.
Například i ve Španělsku se stal národním pokrmem bramborový salát s majonézou. Jenže mu říkají poctivě „ruský", kdežto my bůhvíproč „vlašský". Při té příležitosti bych rád vysvětlil, čím se od sebe liší ruské polévky: okroška a cholodnik jsou letní, studené, ta první má základ z chlebového kvasu, ta druhá se podobá bulharskému taratoru. Ucha byl původně jen vývar z malých rybek, později se začal dělat i kuřecí. V rassolniku nesmí chybět lák z kyselých okurek, kdežto soljanka by měla obsahovat okurky solené. Šči je polévka z kyselého zelí. A boršč bez červené řepy není boršč. To jsou samozřejmě jen základní znaky, variant je mnoho. Zajímavé je, že to ruské jídlo, které mám nejraději, se u nás nikdy moc neujalo. Jsou to pelmeně neboli „sibiřské ravioli". Kdysi mi Jiří Sovák vyprávěl, jak je jedl v moskevské restauraci spolu s několika herci a herečkami Národního divadla, což byli tehdy do jednoho členové KSČ. A všichni tihle uvědomělí soudruzi před vstupem do restaurace halasně vykřikovali, jak milují ruskou kuchyni.
Ale pak, když přišla ta lahůdka na stůl, nějak jim to nechutnalo. „To víš," pravil Jiří, „ono když to rozřízneš, vypadá to trošku jako mrtvý děti. Ale já sněd plný talíř." A potom spokojeně prohlásil: „To je zajímavý, mně jedinýmu to chutná, a přitom vůbec nejsem ve straně!"
