Už dlouho mě nic tak nepotěšilo, jako zpráva ve čtvrtek sedmnáctého listopadu těsně před půlnocí: restaurace Il Palagio ve Florencii získala hvězdičku Michelin. Přesně na tuto zprávu jsem se těšil už tři roky. Českým čtenářům to asi moc neřekne – a tak musím trošku podrobněji a zeširoka. Když jsem poprvé potkal muže jménem Vito Mollica, měl jsem úžasný pocit v duchu Rollandova románu: Dobrý člověk ještě žije. Vito přišel do Prahy, aby šéfoval restauraci Allegro v nově postaveném hotelu Four Seasons. Jen co restauraci rozjel, zalila restauraci katastrofální povodeň. Bylo nutno se vším začít znovu. Povedlo se, restaurace konečně zahájila provoz. Dostala se okamžitě na čelo všech českých restaurací, především díky nebývalé kvalitě jídla. V kuchyni, které velel Vito, se formovala nová generace vynikajících českých kuchařů. Vito jim dával potřebný elán, vědomosti i kontakty. Mnohé posílal na zkušenou do zahraničí. Do Prahy zval své přátele, vynikající kuchaře z Itálie i odjinud. Dodnes cítím na jazyku tu úžasnou chuť branzina v solné krustě, kterého pekl společně se svým guru, Cesarem Giacconem z Albaretto Torre. Těšili jsme se, že pražské Allegro bude první českou (a ostatně i první v zemích bývalého východního bloku) restaurací, která získá hvězdičku Michelin. Byla, ale bohužel až později, už bez Vita. Na jeho místo přišel Andrea Accordi, ověnčený hvězdičkou ze svého bývalého působiště, a michelinskou hvězdu do Prahy přinesl. Někomu se možná mohlo zdát, že slízl smetanu, na které si měl pochutnávat Vito. Vito přešel do Florencie, do nového hotelu Four Seasons, a převzal velení v nádherné restauraci Il Palagio, umístěné do historických prostor bývalého kláštera. Vsadil jsem se, že tam dostane hvězdu Michelin okamžitě. Prohrál jsem. Trvalo to tři roky. Konečně ji dostal. Touto korunovací byl Vito Mollica konečně oficiálně pasován na rytíře nejvyšší třídy, mistra svého řemesla. Pražští labužníci, kteří kdysi tak nadšeně tleskali jeho umění, mu nyní svorně připíjejí a blahopřejí. Stýská se nám po Vitovi.