V poslední době, kdy kulinářské blogy zažívají neuvěřitelný rozmach, můžeme spatřit v restauracích jev předtím nevídaný: hosté, kterým přinesou číšníci objednané jídlo, nepustí se do něj ihned. Nejprve si jídlo dlouho prohlížejí, očichávají – a pak vytáhnou fotoaparát a pokrm vyfotí. Na sociálních sítích se potom objevují komentáře doplněné fotkou. Německý deník Süddeutsche Zeitung si všiml této nové módy a ve svém článku se pokusil o vysvětlení doplněné názory psychologů a právníků. Reakce čtenářů byla zajímavá: jeden majitel restaurace v Berlíně vyvěsil na dveřích svého podniku žádost, aby hosté pokrmy nefotografovali. Svou žádost odůvodnil nutností zachovávat autorské právo. Na internetu se potom rozhořela diskuse. Podléhá jídlo autorskému zákonu? Může být autorství receptů chráněno? Jakýsi právník prohlásil, že ve výjimečných případech (tehdy, kdy šéfkuchař, který recept vymyslel a realizoval, může být považován za umělce) lze použít zákona podobného, jaký se používá při ochraně uměleckých děl. V tom případě by se pokrm stal dílem stejně chápaným jako obraz, hudební skladba nebo literární či filmové dílo.
Navštívil jsem mnoho restaurací, jejichž šéfkuchaři jsou považováni za vynálezce svého druhu. Například carpaccio, které vymyslel (o tom není pochyb, je známo dokonce přesné datum) Giuseppe Cipriani ve své restauraci Harry´s Bar v Benátkách, je zcela určitě takovým originálem. Název carpaccio ostatně vychází z jména renesančního malíře, jehož obrazy mají stejné barvy, jako zmíněný pokrm v Harry´s Baru. Dnes už se ovšem carpaccio objevuje na jídelních lístcích celého světa – a většinou nemá s tím původním pokrmem (které Cipriani nejen vyrobil, ale i nazval) téměř nic společného. Měl by jeho syn Arrigo zakázat kuchařům, aby používali otcův název? Původní carpaccio bylo například pouze pocákáno bešamelovou omáčkou, nebylo posypáno parmezánem, natož pak rukolou!
Němečtí věhlasní profesoři práv, Artur-Axel Wandtke a Winfried Bullinger, prohlásili, že "většina jídel jednoduchých, běžných, každodenních, beze stopy individuality, nesplňuje nároky na právní ochranu". Takové pokrmy lze prý fotografovat bez jakéhokoli omezení. Má-li však kuchař pocit, že jeho dílo je unikátní, může je nechat ohodnotit odbornou komisí a požádat o právní ochranu.
Berlínský majitel restaurace vlastně svou cedulí požádal hosty, aby jeho šéfkuchaře považovali za umělce. Tím však riskuje, že publikum bude reagovat tak, jak je zvyklé na koncertu nebo v divadle: pískat a házet rajčata, jestliže se mu předvedený výkon nelíbí.