Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

1. listopadu 2013



Moje maminka dělala vdolky – obvykle jako dezert k nedělnímu obědu. Říkala jim však „lívance“ a já jsem dodnes zmítán pochybnostmi, co vlastně jsou správné vdolky a co jsou správné lívance. Nemluvě o koblihách, které se také velmi často do tohoto pytlíku házejí. A nemluvě o tom, že někdy mi v restauraci pod názvem lívance nebo vdolky přinesou malé palačinky. Ostatně i Němci, konkrétně Bavoráci, v tom mají zmatek. Říkají Dalken vdolkům i lívancům. V čem tedy tkví rozdíl mezi lívanci a vdolky? Marie Úlehlová-Tilschová, kterou mnozí berou jako arbitra, píše: „Vdolky mají vždy tvar okrouhlých placek, buď malých a vyšších, nebo častěji velkých a plochých.“ Já tedy za vdolky považuji pouze ty malé a vyšší, hodně podobné koblihám.

Pátral jsem o tomto problému ve všech dostupných zdrojích a došel jsem k závěru, o který se chci podělit: zásadním rozdílem je způsob přípravy těsta. Lívance by měly být z těsta nekynutého, vdolky naopak. Maminčiny vdolky byly jako bublina, nafouknuté, na povrchu křupavé, ale lehoučké. Když moje maminka dělala vdolky, připravila si nejprve kvásek z droždí – nechala ho přes noc na okraji plotny. Potom do kvásku přidala cukr, vlažné mléko a trošku prosáté polohrubé mouky.  Řídké „kváskové těstíčko“ potom nechala na teplém místě patřičně vykynout. Takže jen předběžná příprava trvala téměř dva dny. Teprve potom dělala těsto: do prosáté mouky přidala vejce, cukr, nastrouhanou citronovou kůru, sůl, rozpuštěné (ale ne už teplé) máslo a vlažné mléko. Nakonec přidala i vykynuté „kváskové těstíčko“ a  dobře prohnětené těsto nechala opět kynout, aspoň čtyři hodiny. Nakonec těsto vyválela na placku silnou asi 1,5 centimetru. Z ní vykrajovala hrníčkem kulaté vdolky. Obrovské prkno posypala moukou a každý vdolek v ní pečlivě obalila. A nechala opět ještě chvilku kynout, na tom prkně, jemuž říkala „vál“. Před smažením (pokud se dobře pamatuji) ještě každý vdolek vidličkou několikrát propíchla. Potom je smažila ve spoustě oleje. Nebo šmalcu, to už si nepamatuju. Jak jsem ji znal, spíš používala šmalc, přepuštěné máslo. Osmažila každý vdolek do zlatova, až se nafoukl. Potom ho posypala moučkovým cukrem.


Vdolky mnohdy ovlivnily i historii. V kronice města Jihlavy se píše, že v roce 1523 vypukl požár, který zničil takřka celé město. A jak ten požár vznikl? Inu, několik městských paniček si uspořádalo mejdan, opily se a potom začaly péct vdolky a koblihy. Použily příliš mnoho tuku, ten se vylil na podlahu, vzplál a bylo to.

A ještě něco trošku z jiného soudku:
Americká publicistka Sally Tisdaleová u nás zatím vydala jen jednu knihu. Jmenuje se Povídej mi prasečinky a je o vztahu člověka k pornu. Teď se mi však dostala do ruky její nová kniha, vydaná zatím jen v Americe. Jmenuje se To nejlepší, co jsem ochutnala aneb Tajemství jídla. Kniha mě velmi zaujala a dovolím si z ní citovat jeden odstavec:

„V současném moderním životě najdeme jen málo hybných sil, jež mohou tak účinně formovat naše životy. Jídlo (strava) je rozhodně takovou silou. Ovládá nás jako spotřebitele, jako sociální živočichy, kteří se provinili chutí k jídlu. I když rádi tvrdíme, že máme jídlo pod kontrolou a že se k němu stavíme racionálně, přistihneme sami sebe velmi často při činu: potraviny diktují nám, ne my jim. Důležitá je ovšem výchova, základ v rodinném životě, etnické identifikace a každodenní rituály stravování. Inzerenti nutí publikum kupovat produkty, které lidé ani nepotřebují, ani vlastně nechtějí. Nemají však čas přemýšlet o alternativách. Kdo přijde dřív a křičí hlasitěji, ten vítězí. Pro většinu lidí je lhostejné, odkud pochází jídlo, které budou jíst. Kde suroviny rostou nebo žijí, jak jsou vybírány nebo jak jsou loveny. A co dál? Sníme i tu poslední rybu z oceánu? Víme, že zde existuje jisté nebezpečí, ale nechceme to slyšet. Žijeme z kompromisu. Hrajeme o čas.“

Jak se zdá, mezi pornem a jídlem není až tak nepřekonatelná vzdálenost. To, o čem píše paní Tisdaleová, souvisí velmi úzce s hnutím, které se nyní začíná aktivovat i u nás. Jmenuje se Faitrade a myslím, že by se s názory těchto lidí mělo seznámit co nejvíce Čechů a Češek. Máte-li zájem, podívejte se na www.fairtrade.cz.