O Keltech toho bylo napsáno už opravdu hodně. Dodnes však přesto zůstávají záhadou. Neví se vlastně úplně přesně, odkud přišli, kde byla jejich rodná země. Usuzujeme-li podle jazykových stop, které Keltové zanechali, pak se nejčastěji hovoří o území dnešního Walesu, Irska, Skotska a Bretaně. Někteří historici se domnívají, že Keltové postavili Stonehenge, komplex menhirů a kamenných kruhů, který se nachází na Salisburské pláni v jižní Anglii. Avšak jiní tvrdí, že Stonehedge vznikl dávno předtím, než byly zaznamenány první zmínky o Keltech. A Keltové byli silnými kmeny už předtím, než přišli na tato území. Nuže tedy – byli zde a jsou vlastně dodnes, jejich stopy nesou nejen evropské jazyky, ale i evropská kuchyně. Dokonce i kuchyně česká, neboť součástí keltské pravlasti byly v pátém až šestém století před naším letopočtem vedle severních Alp a horního Dunaje i dnešní západní a jižní Čechy. Žily tam keltské kmeny, které později vstoupily do historie pod jménem Bójové. Český knihtiskař David z Veleslavína napsal v 16. století ve své „kronice Silviově a Kutherově“, že prvními historicky zjištěnými obyvateli Čech byli Galští Bójové, tedy keltský kmen, kteří dal zemi jméno Boiohemum (Bohemia).
Ve staré keltské kuchyni nalezneme několik jídel, jež nám připomínají tradiční pokrmy české. Například Boxty, bramborové placky, jsou hodně podobné českým bramborákům. Rozdíl je nepatrný: Keltové je dělali spíše nasladko a nepřidávali česnek ani vejce. Ještě podobnější je keltský tradiční Colcannon, tedy příloha, které se u nás říká „lepenice“. Jsou to vlastně vařené brambory smíchané s vařeným zelím. Do lepenice se přidává už jen osmažená cibule nebo šalotka, máslo a pepř se solí. Keltové do svého Colcannonu ovšem během svátku Samhain (dnes Haloween) přidávali ještě i balíček z pergamenového papíru, v němž byl ukryt vždy nějaký „věštecký“ předmět: prstýnek, mince nebo hůlka. Kdo ve své porci takový balíček našel, mohl se radovat z hezké věštby. Například prstýnek znamenal svatbu a mince bohatství, hůlka dalekou cestu.
Za jeden z nejtypičtějších keltských receptů je považován Welsh Rabbit (nebo Rarebit) neboli „welšský králík“. Dnes se ve většině encyklopedií a kuchařských knih tento pokrm popisuje jako plátek chleba pomazaný sýrovou pomazánkou a zapečený v troubě. Gastronomičtí historikové se domnívají, že recept pochází z 18. století a vznikl na území Walesu. Název je prý odvozen z faktu, že Welšané byli tak chudí, že neměli ani na králičí maso, které bylo tehdy ze všech mas nejlevnější. Keltové však tento pokrm dělali už mnohem dříve a říkali mu různě, podle regionu. Jedli ho zejména během svátku bohyně Eostre (Ostara), která měla totem nazývaný Moon Rabbit („měsíční králík“). Totem měl podobu králíka. Pověst tvrdila, že tento králík snáší vejce, jež jsou určeny pouze hodným dětem. Z tohoto svátku vznikly později Velikonoce a tradice malovaných vajíček. Avšak nejen ve Walesu, nýbrž i v jiných částech světa obývaných Kelty, byl tento recept znám už od 10. století. Jeho základem je strouhaný sýr, jaký se tehdy ve Walesu, v Irsku a ve Skotsku vyráběl, tedy předchůdce dnešního čedaru. Cheddar pochází ze stejnojmenného městečka v hrabství Somerset, ležícího v jihozápadní Anglii. A pozor! Nedaleko Cheddaru je městečko Wells, známé svou nádhernou katedrálou! Možná tedy nejsou daleko od pravdy aristologové, kteří usuzují, že Welsh Rabbit nebyl nazván podle Walesu, nýbrž podle městečka v Somersetu – a že to byl původně Wells Rabbit. Vždyť katedrála je od jeskyní, v nichž čedar zrál, vzdálena necelých 50 kilometrů! A místní lidé tedy logicky při přípravě keltského „sýrového chleba“ používali strouhaný čedar. Sýr smíchali s mlékem, rozšlehaným vejcem a sušenou hořčicí. Později začali přidávat i koření, například kajenský pepř. Tuto směs vařili na mírném ohni, dokud nevznikla hustá omáčka, do které namáčeli plátky chleba. Dnes se chléb potřený sýrovou směsí dává zapéct pod gril. Někdy je výsledný produkt ozdoben plátkem rajčete, někdy se dokonce navrch ještě položí sázené vejce.
A jak souvisí Welšský králík s českou kuchyní? Inu – Keltové někdy místo mléka dávali do husté omáčky své pivo. Vařili už tehdy skvělé pivo, předchůdce typu „ale“ nebo ležáku. A na Šumavě se dodnes dělá „smažený chlebíček“, jehož princip je hodně podobný: ze strouhaného sýra a piva se uvaří hustá omáčka, která se potom namaže na topinku.
Mimochodem: v Praze existuje dokonce i Keltská restaurace, její jídlení lístek však příliš nevzbuzuje moji důvěru, mají tam dokonce i smažený sýr.
Chtěl bych však upozornit ještě na jedno tradiční keltské jídlo, které se v Čechách od nepaměti dělá a které jsem shodou okolností jedl zrovna včera. Je to houbová omáčka neboli houby na smetaně. Keltové jim říkali Madarch a Hufen. My je máme rádi s houskovým knedlíkem, ale Keltové je jedli s chlebem a pečeným masem, případně s těstovinami. Keltský recept (který jsem opsal z knihy Joanne Asalové) je hodně podobný našemu: houby se nakrájejí na plátky a osolené dusí na másle, potom se zalijí smetanou a vaří na mírném ohni tak, aby neprošly varem. Jiná varianta volí přípravu v troubě. Houby na smetaně se pak ochucují tymiánem a čerstvou hladkou petrželkou, přidává se i čerstvě mletý pepř. Někdy použili Keltové i koriandr, případně estragon, rozmarýn, oregano nebo majoránku. My však dáváme do houbové omáčky i cibuli, kmín a bobkový list, někdy dokonce i bílé víno nebo pár kapek octa. Někteří čeští labužníci dávají přednost zakysané smetaně před sladkou. V tomto případě pak nemusejí přidávat víno nebo ocet. Ideální ovšem je použít oba druhy smetany. Omáčku zahušťujeme hladkou moukou. Místo houskového knedlíku se dají jako příloha použít i vařené brambory.
Za zmínku asi stojí, že zatímco Vikingové si občas přidávali do jídla červené muchomůrky, díky nimž prý získávali svou bojovou zuřivost (berserk), Keltové se jim vyhýbali jako ostatně všemu červenému.