Jestliže se v našich médiích píše o asijské kuchyni, míní se tím obvykle především kuchyně čínská. Avšak do této velké gastronomické skupiny patří také Indie s Pakistánem, Srí Lanka, Indonésie s Malajsií (a Singapurem), Barma, Thajsko, Kambodža a Laos, Vietnam, Filipíny, Korea a v neposlední řadě Japonsko!
Japonci ovlivnili světovou gastronomii v mnoha směrech mnoha svými vynálezy. Dnes už například stěží najdete na zeměkouli oblast, kde by neznali japonské suši. O suši se není třeba příliš šířit, jen snad podotknu, že zásadní podmínkou jsou kvalitní a čerstvé suroviny, což se mimo Japonsko stává jen zřídkakdy. Totéž platí u sašimi, to je prakticky jen syrové maso, chuťově upravené.
V Japonsku se však zrodila (i když Portugalci tvrdí, že ji v 16. století do Japonska přivezli oni) úprava pokrmů zvaná Tempura, tedy obalování kousků zeleniny, hub, ryb nebo krevet v řídkém těstíčku z žloutků a mouky a následně fritování ve spoustě oleje. Před konzumací se kousky tempury namáčejí v různých omáčkách. Určitou obdobou tempury je Šabu-šabu, založené na principu švýcarského Fondue. Kousky tempury si ve vroucím oleji namáčí každý jedlík sám.
Pouze v Japonsku si můžete dát s klidným svědomím rybu Fugu (Lagocephalus lunaris). Tato ryba z rodu čtverzubců (přesně japonsky Takifugu neboli „říční prase“) je nebezpečná svým konzumentům, jestliže nezkušený kuchař neodstraní ty její části, jež obsahují jed zvaný tetrodotoxin. Tento jed je smrtelný. Troška jedu však v mase této ryby vždycky zůstává a právě ta troška dodává masu zvláštní pikantní chuť. Proto mohou Fugu připravovat pouze certifikovaní kuchaři s patřičnou licencí.
Důležitým přínosem pro světovou gastronomii je také vynikající maso Kobe, které dává japonský skot plemene Wagyu. Tento skot je chován ve zvláštních podmínkách, má vysokou kvalitu a úžasnou chuť.
Velmi důležitou součástí japonské kuchyně jsou řasy, houby a lišejníky. Například lišejník Iwa-take (Cynophore esculenta), který roste na skalách vysoko v horách, se přidává do mnoha pokrmů včetně polévek a salátů. Mořské řasy Nori nebo řasy Wasabi, Wakame, Kombu, Hajiki či Aonoriko jsou dnes v sušené podobě prodávány ve specializovaných obchodech na celém světě. V této souvislosti je třeba připomenout rovněž mořskou řasu Laminaria japonica, která obsahuje velké množství glutamanu sodného, který se ve výrobcích nazývaných Wei-se nebo Vetsin se dostal do celého světa jako náhražka soli. Jenže nyní se tyto přípravky vyrábějí z jiných než přírodních materiálů a mají často neblahé účinky na zdraví. V USA jim říkají MSG a na obalech potravin obsahujících tuto složku musí být výrazné upozornění s varováním.
Zajímavé jsou japonské houby. Říká se jim Take a nejznámější je Šii-take (Houževnatec jedlý) nebo Enoki-take (Penízovka sametonohá), které se mnohde v Evropě už i pěstují uměle. Ale i Matsu-take (Čirůvka krokodýlí) nebo Mai-take (Trstnatec lupenitý) se mimo Japonsko občas objevují.
Důležitým prvkem japonské kuchyně, který byl rovněž přenesen do světa, je Tofu, něco jako sýr nebo tvaroh, ovšem vyráběné ze sojového mléka. Za zmínku stojí také speciální pšeničné bezvaječné nudle Udon.
Jelikož hlavní japonskou surovinou je rýže, má mnoho potravinových výrobků rýžový základ. Například Mirin je něco jako rýžový ocet nebo rýžové víno, Saké je něco jako rýžová kořalka. Také tato ochucovadla se zabydlela ve světě, podobně jako Kanten (Agar-Agar), Ajowan nebo Sansho (japonský pepř).
Do Evropy i do Česka se už dávno dostala japonská velká bílá ředkev Daikon (Raphanus sativus var. Longipinnatus), která má mnoho použití nejen v japonské kuchyni.
Pokud jde o další odlišné způsoby kuchyňských úprav, pak za zmínku stojí ještě Teriyaki, což zjednodušeně řečeno znamená nejprve marinování (většinou hlavně v sojové omáčce) a potom grilování, často na špízu. Občas se na evropských jídelních lístcích objevuje i název Sukiyaki, což ovšem není nic originálně japonského, jde prostě o variantu německého Eintopfu: v jednom velkém hrnci (Nabemono) se vaří maso, zelenina a další ingredience. Podobnou variantou evropského jídla je Oboro, něco jako rizoto s houbami a kuřecím masem. Teppanyaki je zase pečení na horkém železném plátu.
A nedávno jsem se dozvěděli o další převratné novince, o dalším japonském gastronomickém vynálezu. Recept zvaný Condom Push Sushi vymyslel (a ve své knize uvedl) japonský kuchař a autor kuchařských knih Kyosuke Kagami. Sám sice tvrdí, že recept vymyslel proto, aby zpopularizoval používání kondomů v Japonsku, kde prý mají dodnes nedostatečnou oblibu, ale jak se zdá, jeho nápad se ujal a už několik japonských restaurací má tento nový druh suši na svém jídelním lístku. Princip je jednoduchý: to, co se u běžného suši balí do plátků mořských řas, je zde natěsnáno do kondomu. Prezervativ je pochopitelně použit jen pro přípravu jídla a jeho vaření. Před konzumací je odložen stranou.