Zdeněk byl akademický malíř, ale v této profesi příliš nevynikl, i když ho slušně živila. Blahosklonně přiznával, že maluje kýče, aby se prodaly. Zemřel před dvaceti lety. Proč o něm píšu: byl vynikající houbař a kuchař. Několikrát mě přinutil, abych vstal před šestou a šel s ním do chuchelského lesíka na houby. Tam pod kostelíkem nacházel nejrůznější druhy hub, které jsem ani neznal jménem a které vypadaly velmi jedovatě. Vytvářel z nich potom úžasné pochoutky. Pamatuju si například na mahagonově zabarveného choroše, který vypadal (a také posléze chutnal) jako telecí játra.
Když Zdeněk pozval do svého ateliéru kamarády, vždycky něco uvařil. Nejčastěji to bylo „cédédéčko“. Nemělo to nic společného s gramofonovými deskami (tenkrát se jim ještě ani tak neříkalo) a bylo to pokaždé trochu jiné. Až po mnoha letech jsem zjistil původ toho názvu: bylo to prostě CDD neboli „co dům dal“. Lahůdka byla stvořena z toho, co momentálně našel Zdeněk ve špajzu a v ledničce. Ono tam ovšem vždycky něco zajímavého bylo. Vždycky se tam našel kus domácího špeku, který si Zdeněk vozil odněkud od Kladna, vždycky tam byly sušené houby, nějaké dobré domácí nudle (možná od maminky), různé nakládané dobroty, domácí klobásky a samozřejmě domácí vajíčka. Když byla houbová sezona, míval Zdeněk ve špajzu spousty hub, na které chodil jen tak na hodinku do pražské Stromovky. Měl tam svoje místa, kde zaručeně něco našel. U něj jsem jedl poprvé růžovky, české kačenky, pýchavky, penízovky, václavky, hřib nachovýtrusný nebo kotrč.
Vzpomněl jsem si na Zdeňka, když jsem nedávno u jednoho kamaráda v Bratislavě ochutnal pokrm nazývaný Petanča. Znělo (i chutnalo) to trošku mexicky, trošku španělsky, trošku italsky. Byl to však ryze slovenský recept, jehož základem byla cibule, česnek, sádlo, dunajská klobása, houby, paprikový lusk a brambory. Ochuceno všemožnými čerstvými bylinkami. Kamarád mi zpočátku nechtěl prozradit, kde k receptu přišel, ale potom ho jiný kamarád práskl a tak jsem se dozvěděl, že tento pokrm vznikl kdysi ve dvacátých letech minulého století v jedné hospodě v Petržalce. Tu hospodu vlastnili manželé, jmenovali se Peter a Anna. Vařila se tam klasická tradiční jídla, ale výběr nebyl nijak rozsáhlý. Když normální pokrmy, uvedené na jídelním lístku, došly, přišel Peter z kuchyně a řekl, že jediné, co by mohl nabídnout, je Petanča. Byl to jeho recept a název vznikl ze spojení slov Peter (případně Petržalka) a Anča (tedy familiérní podoba jména Peterovy manželky). Podoba tohoto pokrmu, který byl typickým „cédédéčkem“, se ovšem měnila podle toho, co zbylo v ledničce a ve špajzu. Někdy Peter použil kousek uzeného bůčku, někdy rajče, špek nebo párek.
A mám zde ještě jednu vzpomínku, která se k tématu víže: v šedesátých letech byla na Malostranském náměstí vinárna, které se říkalo Makarská. Dnes je prostor sice pořád ještě restaurací, avšak někdejší útulné kouzlo zmizelo se starým nábytkem a nový moderní design je studený a už bych tam nikdy nevkročil. Kdysi jsem tam trávil dlouhé večery ve velmi dobré společnosti. Jednoho večera se stalo, že se u našeho stolu sešli dva muži, kteří se celý večer bavili jenom o vaření. Jeden z nich byl profesionální kuchař, dokonce jeden z nejlepších, jaké jsme tenkrát měli, jmenoval se Jaromír Treybal a vařil před válkou ve Francii a za války byl osobním kuchařem Vlasty Buriana. Ten druhý muž se jmenoval Achille Gregor a byl to spisovatel, přesněji humorista. Byl však také vášnivým amatérským kuchařem a napsal brzy po této příhodě knihu, která se jmenovala Muž v zástěře a stala se legendou. Tito dva kamarádi byli ve při. Gregor tvrdil, že profesionálové ztratí okamžitě své kouzlo, jakmile musí improvizovat. Jsou prostě dobří, jen když mají k ruce veškeré kuchyňské vybavení a veškeré potřebné suroviny. Jakmile něco z toho chybí, nedovedou stvořit kloudnou lahůdku. Treybal se bránil, že musel mnohokrát improvizovat, ale nesnáší nahrazování něčeho důležitého něčím jiným. Nakonec Gregor vyprovokoval sázku. V kuchyni už nikdo nebyl, kuchaři odešli. Ale byl přítomen vedoucí podniku a ten se dal přemluvit. Sázka zněla takto: Gregor a Treybal vstoupí do kuchyně a každý z nich uvaří cokoli z toho, co v kuchyni najde. My ostatní (bylo nás asi osm) potom jejich díla ochutnáme a určíme vítěze.
Inu, opravdu zvítězil Gregor, i když velmi těsně. Na Treybalovu omluvu nutno říci, že v kuchyni toho mnoho nebylo. Pokud si vzpomínám, udělal něco jako spaghetti carbonara, ale místo špeku musel použít moravský nářez a místo parmezánu eidam. Nebylo to ono. Gregor udělal buřtguláš ze čtyř špekáčků, několika brambor a láhve černého piva.
Mimochodem: neví někdo z vás, kde vznikl (a kdy) první recept na buřtguláš? Já jsem přesvědčen, že to muselo být někde v českých krajích, že je to recept výrazně český.