V srpnu 1859 se uskutečnil sňatek mezi hudebním skladatelem Giuseppem Verdim a krásnou (i když už čtyřiačtyřicetiletou) zpěvačkou jménem Giuseppina Strepponi – a rok poté přišel na svět recept, jemuž se dnes říká Poulet Verdi. Vymyslela ho Giuseppina. Je to kuře dušené na madeiře s husími játry a bílými piemontskými lanýži. V roce 1860 se však zrodil ještě slavnější recept: Tournedos Rossini. A měl rovněž hudební zázemí. Vymyslel ho totiž slavný skladatel, Verdiho konkurent Gioacchino Rossini. Základem jsou řezy z hovězí svíčkové, husí játra, madeira a černé lanýže z Perigordu. Obě tyto lahůdky žijí dodnes na jídelních lístcích celého světa. Rok 1860 byl tedy v tomto směru velmi úrodný.
Jak vlastně tehdy žil svět a jak žili naši předkové v Čechách a na Moravě? Ve Francii vládl Napoleon III., už třicet let uplynulo od pádu Bourbonů, osm let od pádu Druhé Francouzské republiky, končila válka mezi Rakušany na jedné straně a Francouzi a Sardinií na straně druhé. Rakousko bylo poraženo a padl i Bachův absolutismus. Čechy a Morava patřily pod Rakousko-Uherskou říši, vládl nám císař František Josef I. (bylo mu teprve třicet), který zrovna vydal Říjnový diplom, což bylo prohlášení, v němž se císař provždy zřekl absolutismu. Zavázal se, že se podělí o zákonodárnou pravomoc se zemskými sněmy. Tehdy už byl upřesněn (zásluhou maršála Radeckého a jeho italských zkušeností) recept na Wiener Schnitzel, právě se zrodil recept na Kaiserschmarrn.
V Americe začala válka Severu proti Jihu, mladý Mark Twain pracoval tehdy ještě jako kormidelník na lodi brázdící řeku Mississippi a literatuře se věnoval zatím jen po večerech. Ve Francii ještě žil Alexandre Dumas st. (v následujících deseti letech napíše například Velký gastronomický slovník!), ještě žili Victor Hugo a Charles Baudelaire, v plné síle byl Gustave Flaubert (jeho román o paní Bovaryové byl právě přetřásán jako skandální), psát začínal mladičký Paul Verlaine, Anatole France měl šestnáct let, Emile Zolovi bylo dvacet. Rimbaud byl šestileté batole. Kniha Physiologie du goût (Fyziologie chuti), kterou napsal Brillat-Savarin, však už byla 35 let na světě a už tehdy byla považována za klasické dílo a napodobována mnohými. Jen o pouhý rok mladší (!) byla Domácí kuchařka Dobromily Magdaleny Rettigové a pilně se podle ní vařilo.
25 let uplynulo od chvíle, kdy vycházel v Anglii časopis Original, v němž byly na pokračování otiskovány jednotlivé kapitoly z knihy Thomase Walkera, tehdy ještě pod názvemThe Art of Dining and of attaining High Health (Umění kuchařské k dosažení vysokého zdraví). Později tato kniha vyšla pod názvem Aristology, or The Art of Dining (Aristologie neboli Umění gastronomie). Od stejného roku už je v Oxfordském slovníku uváděn pojem Aristology jako „věda o gastronomii“. A od stejného roku už je v oficiálním slovníku francouzské Akademie heslo Gastronomie. Od roku 1852 mohli Němci číst knihu, kterou napsal baron Eugen van Vaerst a nazval ji Gastrosofie aneb Výuka požitků stolování. Od roku 1856 existuje kniha, kterou napsal Australan Edward Abbot a sám sebe v ní nazval „aristologistou“.
A co se dělo roku 1860 v nejlepších kuchyních? Čtrnáctiletý Auguste Escoffier se sice teprve začal učit kuchařem, avšak Adolphe Dugléré už vařil v nové restauraci Les Frères Provençaux, jež sídlila přímo v Palais Royal – a chystal se přejít do Café Anglais a vymyslet tam několik nesmrtelných receptů, jako například Sauce Dugléré nebo Pommes Anna. Dvaačtyřicetiletý Urbain Dubois v té době přestal v Paříži vařit pro ruského prince Alexeje Orlova, vyslance cara Nikolaje I., a přešel v Berlíně do služeb Viléma Pruského, nyní ještě Prince Regenta, ale za rok už německého krále. V té době už byl Dubois (společně s Emile Bernardem) autorem významné kuchařské knihy s předlouhým názvem La Cuisine classique, études pratiques, raisonnées et démonstratives de l'école française appliquée au service à la Russe (Klasická kuchyně, praktické etudy, uváženě a výrazně aplikované na ruský způsob). Další Francouz jménem Charles Ranhofer zrovna vařil na královském dvoře pro Napoleona III., ale vzápětí už odjel do Ameriky, aby v restauraci Delmonico´s předvedl Novému světu, jak má vypadat „vysoké vaření“. Tam potom vymyslel dva nesmrtelné recepty: Lobster Newberg a Baked Alaska. Alexandre Étienne Choron byl tehdy třiadvacetiletý a vařil ještě v malé restauraci v Caen. Za deset let otevře svou restauraci Voisin v pařížské rue Saint Honoré, kde se proslaví štědrovečerní hostinou v době obležení Paříže Prusy. Jelikož nebylo z čeho vařit, rozhodl se Choron koupit zvířata z pařížské zoologické zahrady a upravit z nich zvěřinové menu. A tak mohla pařížská smetánka poprvé ochutnat maso medvědů, antilop, velbloudů a klokanů.
A co se zatím dělo v českých zemích? U Pinkasů už se 17 let čepovalo plzeňské pivo. Božena Němcová už byla pět let autorkou románu Babička. V roce 1860 jí bylo čtyřicet a měla před sebou už jen dva roky života. Před třemi lety byl vytištěn nejstarší dodnes zachovaný jídelní lístek pražské restaurace: je psán německy a obsahuje celkem 28 chodů vařených, 14 pečených, 6 zvěřinových, 6 rybích, 8 studených zákusků a čtyři saláty. Polévka je zde pouze jedna, rybí. Majitelem oné restaurace v Jindřišské ulici byl jistý Matyáš Přibík. Šestadvacetiletý Jan Neruda byl tehdy nešťastně zamilovaný do Karoliny Světlé a zrovna začínal chodit do hospůdky U Ježíška ve Spálené ulici (dnes je na tom místě Quadrio) na polévku (která „musela být tak hustá, aby po ní mohly kočky chodit“), na hovězí roštěnou s knedlíkem a halušky s uzeninou. A na plzeňské pivo. Za rohem v Lazarské ulici na jatkách se celou noc prodávala vynikající drštková polévka.