Nedávno jsem jásal, že Česká republika přestane podporovat výrobu biopaliv z řepky a kukuřice. Nestalo se. Zákon parlamentní sněmovnou neprošel. Avšak nejrůznější média (jejichž majitelé mají na tom byznysu podíl) neustále přinášejí argumenty, proč se vlastně nic nestalo. Stalo se. O tom základním problému se totiž nemluví a nepíše.
Česká republika sráží emise skleníkových plynů pouze pomocí bipaliv první generace – tedy těch, vyráběných z řepky a kukuřice. A to je slepá ulička, to je hlavní svinstvo. Evropská unie už dnes otevřeně přiznává, že potravinová biopaliva – tedy tzv. biopaliva první generace - dělají víc škody než užitku: zabírají cennou zemědělskou půdu a zvyšují cenu potravin!!! Navíc při jejich výrobě a dopravě tak jako tak vznikají skleníkové emise, takže přínos je nulový. Evropský parlament proto letos rozhodl, že první generace biopaliv smí tvořit nejvýš 7 procent z desetiprocentního limitu na užití obnovitelných zdrojů v dopravě do roku 2020. Česko zatím v nasazení biopaliv 1. generace v dopravě nedosahuje Evropským parlamentem doporučeného sedmiprocentního limitu, zatím se pohybujeme kolem pěti procent.
Výroba biopaliv druhé generace (tedy ze dřeva, odpadní biomasy či odpadních tuků), na kterou by se Česká republika měla zaměřit, nemá však zatím u zákonodárců žádnou podporu. U nás se o výrobu těchto biopaliv pokouší továrna Oleo Chemical, její produkce ale není certifikovaná pro český trh a zatím se u nás nepoužívá. V Evropě se výroba biopaliv 2. generace rozjíždí za cenu nových dotačních a podpůrných programů. Ale v České republice tato výroba není dotována!
Česko sice zatím smí podporovat biopaliva 1. generace, Evropská komise český program podpory zkoumá, jenže dřív nebo později to stejně nebude smět dělat. Alternativní cesta, jak dosáhnout úspor, k nimž se Česko v roce 2008 zavázalo, zatím není známa. Už teď bychom měli vědět, koho budeme v příštích volbách volit.