Kamarád si mi postěžoval, že si v jedné nóbl londýnské restauraci objednal lanýže, ale přinesli mu nějaký dort. „Řekl jsem přece jasně, že chci trifl. Bylo to na lístku.“ Vysvětlil jsem mu, že lanýž se anglicky jmenuje Truffle (a čte se trafl), kdežto dort, který dostal, se jmenuje Trifle (a čte se trifl). Kamarád žil dlouho v Německu, kde se opravdu lanýžům říká Trüffel, čte se trifl. Vyslovil to slovo po německu, proto došlo k omylu.
Anglický Trifle (v překladu to znamená něco jako hříčka, drobnost, maličkost, trošička...) je tradiční dezert, jehož recept byl poprvé publikován už v roce 1596, v knize s názvem The Good Huswife´s Jewell (Klenoty dobré hospodyňky), kterou napsal Thomas Dawson. Tam šlo o hustou smetanu ochucenou zázvorem, cukrem a růžovou vodou. O šedesát let později se do směsi začala přidávat ušlehaná vejce a korpus se dělal z bílého chleba nasáklého alkoholem. Dnes je základem triflu piškot namočený v sherry. Dalšími složkami jsou obvykle pudink, ovoce, ovocné želé a šlehačka. Ve formě se jednotlivé ingredience kladou do vrstev, nakonec se vyklopí na talíř, ale dezert se může podávat i v poháru. Trifl vznikl pravděpodobně jako varianta dezertu známého jako Fool (nebo Foole) a velmi často byly tyto dva dezerty zaměňovány. V některých anglických rodinách se trifl podává o Vánocích jako varianta vánočního pudinku.
Tento klasický anglický dezert má velmi zajímavou a složitou historii. Například ovocné želé se stalo jeho součástí až v roce 1747, kdy upravený recept ve své kuchařské knize uvedla Hannah Glasse. Popsala také přípravu želatiny z telecích kostí. Oliver Wendell Holmes, ve své době dosti uznávaný anglický básník, napsal dokonce v roce 1861 o triflech obsahujících ovocné želé pompézní báseň.
Některé trifly mohou obsahovat menší nebo větší množství alkoholu - většinou portské, madeiru nebo sladké sherry. Některé nealkoholické verze obsahují sladké šťávy nebo třeba Ginger Ale (v doslovném překladu „zázvorové pivo“, ve skutečnosti jde o limonádu). Jedna populární varianta triflu má jako základ piškot namočený v rosolu a ponechaný v chladu, aby náležitě ztuhl. Potom se korpus rozkrájí na pláty a ty se kombinují s ostatními přísadami.
Anglickým triflem byli evidentně inspirováni i cukráři v jiných zemích. Skotové vyrábějí „opilý trifl“Tipsy Laird, když korpus namáčejí do whisky. Kreolský trifl (Creole Trifle - někdy se mu říká „ruský“) vznikne, když se korpus namočí v rumu nebo v červeném víně. Tyto trifly jsou oblíbené v USA, hlavně v okolí New Orleansu. V Německu a Rakousku se podobnému dezertu říká Punschtorte. V Itálii se podobný dezert jmenuje Zuppa Inglese (Anglická polévka).
Tento klasický anglický dezert má velmi zajímavou a složitou historii. Například ovocné želé se stalo jeho součástí až v roce 1747, kdy upravený recept ve své kuchařské knize uvedla Hannah Glasse. Popsala také přípravu želatiny z telecích kostí. Oliver Wendell Holmes, ve své době dosti uznávaný anglický básník, napsal dokonce v roce 1861 o triflech obsahujících ovocné želé pompézní báseň.
Některé trifly mohou obsahovat menší nebo větší množství alkoholu - většinou portské, madeiru nebo sladké sherry. Některé nealkoholické verze obsahují sladké šťávy nebo třeba Ginger Ale (v doslovném překladu „zázvorové pivo“, ve skutečnosti jde o limonádu). Jedna populární varianta triflu má jako základ piškot namočený v rosolu a ponechaný v chladu, aby náležitě ztuhl. Potom se korpus rozkrájí na pláty a ty se kombinují s ostatními přísadami.
Anglickým triflem byli evidentně inspirováni i cukráři v jiných zemích. Skotové vyrábějí „opilý trifl“Tipsy Laird, když korpus namáčejí do whisky. Kreolský trifl (Creole Trifle - někdy se mu říká „ruský“) vznikne, když se korpus namočí v rumu nebo v červeném víně. Tyto trifly jsou oblíbené v USA, hlavně v okolí New Orleansu. V Německu a Rakousku se podobnému dezertu říká Punschtorte. V Itálii se podobný dezert jmenuje Zuppa Inglese (Anglická polévka).
Ostatně i u nás se často setkáváme s cukrovím, jemuž se říká „lanýžky“. Je to vlastně čokoládové pečivo, kuličky připomínající skutečné lanýže. Mohou mít různé příchutě, například mandlovou, fíkovou, oříškovou nebo karamelovou. Mohou být obaleny v kakau. Někdy se čokoláda vyztužuje perníkem. K nám se tento recept dostal pravděpodobně z Belgie, je to vlastně kopie tamějších Belgian Fancy Truffles, které jsme převzali i s názvem.
Přečetl jsem si v jakémsi anglickém časopisu zajímavý článek o historii těchto pochoutek. Autorka tvrdí, že čokoládové lanýže se velmi často zaměňují s pralinkami nebo italským cukrovím nazvývaným Gianduja. Původní recept na pralinky z roku 1636 prý neobsahoval žádnou čokoládu. Byly to jen mandle obalené cukrovým sirupem. Italský protějšek francouzské pralinky se nazývá Gianduja a vyrábí se rozemletím pražených lískových oříšků a posléze smícháním tohoto prášku s kakaovým máslem, kakaovým práškem a cukrem. Nepřidává se mléko ani smetana. Bonbony vymyslel jakýsi cukrář v Turíně a ty pravé mají italský certifikát IGP.
Podle legendy, která se traduje mezi aristology, byl čokoládový lanýž poprvé vyroben v kuchyni legendárního francouzského šéfkuchaře Auguste Escoffiera v roce 1920. Prý to byla náhoda, když jeden z Escoffierových učedníků nalil omylem horkou smetanu do mísy s kousky čokolády. Když pak tato směs ztuhla, zjistil Escoffier, že se dá ručně tvarovat a udělal z ní černé kuličky, které mu připomínaly lanýže. Ovšem už předtím, v roce 1895, prý italský cukrář Petruccelli ve francouzském městě Chambery prodával něco podobného.
Podle legendy, která se traduje mezi aristology, byl čokoládový lanýž poprvé vyroben v kuchyni legendárního francouzského šéfkuchaře Auguste Escoffiera v roce 1920. Prý to byla náhoda, když jeden z Escoffierových učedníků nalil omylem horkou smetanu do mísy s kousky čokolády. Když pak tato směs ztuhla, zjistil Escoffier, že se dá ručně tvarovat a udělal z ní černé kuličky, které mu připomínaly lanýže. Ovšem už předtím, v roce 1895, prý italský cukrář Petruccelli ve francouzském městě Chambery prodával něco podobného.
Skutečnou historii vzniku čokoládových lanýžků (a jejich zdomácnění v Belgii) už asi nikdy nezjistíme. Je však dobré vědět, čím se od sebe tyto jednotlivé lahůdky liší. A také je třeba vědět pokud možno co nejvíce o houbách-lanýžích, které rostou pod zemí a patří mezi nejdražší potraviny. Za ty nejcennější, piemontské Tuber magnatum, se platí kolem sta tisíce korun za kilogram! Podvodníci ovšem vydávají za „ty pravé“ spoustu méně ceněných lanýžů, jež je na první pohled dosti obtížné rozeznat. Ty levné mohou stát až stokrát méně! Zanedlouho začne sezona podzimních a zimních lanýžů, tedy těch drahých. Nekupujte je nikdy jinde než v ověřené prodejně. A v restauraci žádejte, aby vám lanýže napřed ukázali.