Anglický spisovatel P.G.Wodehouse v jedné své knize popisuje olbřímí paní Waddingtonovou takto: „o žádném divadelním hledišti nebylo možno říci, že zeje prázdnotou, usedla-li v něm paní Waddingtonová...“
Podobná věta by se dala napsat také o Nero Wolfovi, legendárním detektivovi z knih Rexe Stouta. Nebo o muži jménem Maurice Edmond Sailland, známém pod pseudonymem Curnonsky. Tito dva muži (z nichž jeden byl vymyšlen a druhý skutečně existoval) jsou prototypy labužníků, jak je vidí veřejnost. Protože veřejnost vidí labužníka vždy a zásadně jako minimálně stokilového tlouštíka. Ostatně i symbolem Michelina je tlouštík Bib. Jsou opravdu labužníci vždycky tlustí?
To je samozřejmě omyl. Curnonsky sice labužníkem byl (dokonce „princem labužníků“), ale v tomto směru byl výjimkou. Věřte mi, znám nejméně dvacet věhlasných gurmet-kritiků, o jejichž labužnictví se nedá pochybovat – a všichni jsou štíhlí až hubení! Viz nejlepší (doslova legendární) německý gurmet-kritik Wolfram Siebeck. Dokud jsem byl silným kuřákem, byl jsem také velmi štíhlý až hubený. Už tehdy jsem psal o jídle, avšak nedůvěřovalo se mi tehdy. Asi právě proto, že jsem nebyl tlouštík. Teprve v posledních letech, kdy nekouřím a má postava se proto poněkud zaoblila, mám coby labužník daleko větší důvěru.
Před několika lety jsem napsal s doktorkou Kunovou knížku Jak hubne labužník. Měla jen průměrný úspěch – podle mého názoru proto, že český labužník zřejmě nechce hubnout. Nebo proto, že hubeného labužníka nikdo nebere vážně.
Tlouštíky prostě lidé bez výjimky považují za labužníky. Typickým příkladem byl italský režisér Federico Fellini. Kamkoli přišel, nabízeli mu jídlo. Mysleli si, že právě nabídkou jídla mu udělají největší radost. Ale on se bránil.
„Labužník rozhodně nejsem. Mám rád jídla jednoduchá, poctivě udělaná. Nemám rád vyumělkovanou kuchyni. Já sám jsem nikdy nevařil. Může se to zdát divné. Umělce totiž vaření přitahuje, jelikož má v jistém smyslu příbuzné rysy s tvorbou. Je to určitý druh manuální tvořivosti, jakou vidíme u renesančních řemeslníků,“ řekl Federico Fellini.
Režisérova manželka, herečka Giulietta Masina, pocházela z Bologne a vařila tedy po boloňsku, prostá jídla, především špagety. Také Cesarina, kuchařka ve Felliniho oblíbené římské restauraci na Via Sicilia 209, nedaleko Via Veneto, pocházela z Bologne. Fellini k ní chodil nejčastěji na tortellini, tagliatelle, passatelli, uměla také skvělou galantinu di pollo (plněné kuře), cotoletta alla bolognese nebo dezert crema fritta. Dnes sídlí Ristorante Cesarina o kousíček dál, na Via Piemonte 109.
V domácnosti u Federica Felliniho a Giulietty Masiny vařila paní Mariolina. Avšak pouze ve všední dny. Když měla přijít návštěva, vařila buďto paní domu, nebo si najali kuchaře z restaurace. Mariolina uměla prý jen velmi jednoduchá jídla.
Giulietta Masina v jednom rozhovoru prohlásila, že ze všech jídel nejvíc miloval Fellini crostatu, kterou ostatně jedli i na svém svatebním obědě. Crostata je ovocný koláč, nejčastěji jahodový.
„Já jsem uměla nejlíp asi polévky, rizota, těstoviny s omáčkami a osso buco, takže tradiční jídla podle jednoduchých receptů. Většinou jsem dělala jen primo, tedy první chod.“
V tomto případě si Giulietta trošku protiřečila. Osso buco (tedy pečené a dušené telecí koleno s morkovou kostí uprostřed) rozhodně nelze řadit mezi první chody. Těmi bývají téměř vždy pouze těstoviny nebo rizota.
Jak je to tedy s těmi tlouštíky? Má vůbec jejich objem nějaký vliv na množství jídla, které spořádají? Antonio Carluccio v jednom svém televizním pořadu vzpomínal na operního zpěváka Luciana Pavarottiho, který prý jednou po předstvení přišel do jeho restaurace a chtěl jen něco malého k snědku. Nakonec snědl tři chody těstovin, horu parmské šunky a nakonec ještě telecí s tuňákovou omáčkou.
Vzpomínám si však na jednu historku ze sedmdesátých let, kdy se chodilo v Praze do Čínské restaurace ve Vodičkově ulici. Bylo to nedaleko nahrávacího studia Mozarteum, kde tehdy vznikala velká většina nahrávek populárních písní. Takže do Číny chodili muzikanti běžně jako do kantýny. Nechávali si dokonce posílat pro jídlo do Číny mladého zvukaře Karla Hodra s třemi hliníkovými ešusy naskládanými nad sebou a sepjatými držákem. Ten pak nosil do studia čínské lahůdky jako mináž ze závodky. A jednou jsem byl svědkem sázky, kdy producent Hanuš Bunzel, vážící asi stopadesát kilo, se vsadil s muzikantem Oskarem Gottliebem, hubeným až vyzáblým, kdo sní v Číně více chodů. A Oskar vyhrál! Měl asi tasemnici.
Můj přítel režisér Vladimír Svitáček (zvaný Svíťa) byl také hubený. Přesto dokázal sníst k večeři i pět chodů. Paní Horníčková ho ráda zvala na večeře, protože mu vždycky moc chutnalo, pořád si dával repete a neustále jídlo květnatě a pateticky chválil. Jednou jsme byli společně ve slovenské vesnici Grob, proslavené svými pečenými husami. A tam jsem na vlastní oči viděl (poprvé a zřejmě naposled ve svém životě) jak jeden člověk dokázal sníst celou pečenou husu! A k ní ještě Svíťa s chutí přikusoval lokše, placky opékané na stěně pece a pak namáčené do horkého husího sádla!
Nakonec jedna historka Vladimíra Menšíka. Kdysi si mi stěžoval, že pořád tloustne, i když jí velmi málo. Tehdy byl opravdu dost zavalitý. Tvrdil, že jednou se zvážil na přesné váze a potom snědl jeden jediný špekáček, vážící asi pět dekagramů. A pak si znovu stoupl na váhu.
„Člověče, já nepřibral pět deka, ale celé kilo navíc!“