Většina lidí se domnívá, že to, o čem se dnes hovoří jako o „sexuální revoluci“, vzniklo v šedesátých letech v Americe a skončilo tamtéž o patnáct let později s příchodem nemoci AIDS. Avšak poprvé byl termín sexual revolution použit už v roce 1946, když německo-americký psycholog Wilhelm Reich přeložil tímto způsobem německý termín Die Sexualität im Kulturkampf, tedy „sexualitu v kulturním boji“. Už v roce 1948 vyšla první Kinseyho zpráva o sexualitě, která otevřela dveře pravdivějšímu pohledu na lidskou činnost zvanou sex. V roce 1953 vyšlo první číslo časopisu Playboy. První antikoncepční pilulka byla schválena roku 1960 v USA. První plavky nahoře bez (monokiny) navrhl v roce 1964 v USA módní návrhář rakouského původu Rudi Gernreich. V téže době už existovaly v USA první bary s dámskou obsluhou nahoře bez. A už v roce 1970 zařadil nejserióznější slovník Oxford Dictionary do svého vydání heslo fuck. A v roce 1972 byla premiéra prvního celovečerního pornofilmu, legendárního Deep Throat. Proč o tom píšu v Zápisníku věnovaném gastronomii?
Protože do přibližně stejného období je gastronomickými historiky zařazována také Culinary Revolution, tedy kulinářská nebo chcete-li labužnická revoluce, kdy společenské změny začaly hluboce ovlivňovat způsob, jakým lidé (především Američané) jedli. Často se v této souvislosti píše o paní Alici Waters, majitelce restaurace Chez Panisse v Berkeley v Kalifornii. Ta totiž tento termín používala jako první a nejčastěji. Avšak do labužnické revoluce nesmíme zařazovat pouze dění v USA (tedy například new american cooking), nýbrž také dění v Evropě, například vznik nouvelle-cuisine, molekulární kuchyně a podobné radikální změny. Ve španělském Baskicku (oblasti kolem San Sebastiánu) tehdy šéfkuchaři Juan Mari Arzak a Pedro Subijana použili nových myšlenek ke vzniku nueva cocina vasca (nové baskické kuchyně). K nim se potom přidal Ferran Adria a další.
A ještě jeden důvod mám, proč o tomto tématu psát. Opět mi totiž jeden čtenář napsal, že považuje jídlo za rovnocenné sexu. A položil mi otázku, zda slast labužnická a slast sexuální je totéž.
Jeden z nejslavnějších spisovatelů všech dob, Alexandre Dumas starší, zastával názor Aristotelova současníka, matematika jménem Eudoxos z Knidu, který tvrdil, že slast je nejvyšší dobro. Aristoteles jeho slova vysvětloval takto: „Slast je nejvyšší dobro pro toho, kdo ví, že všechno rozumné i nerozumné k ní směřuje. Ve všem, co je předmětem volby, musí být dobro, a čím více je to žádoucí, tím lépe, a proto skutečnost, kdy všichni jsou přitahováni ke stejné věci, dokazuje, že tato věc je nejlepší pro všechny; neboť každý poznává, že co je dobré samo o sobě, jako třeba vhodná strava (a co je tedy dobré pro všechny a je cílem snažení všech), to je pro ně nejvyšším dobrem.“ Této filozofii se říkalo hédonismus. Dumas byl tedy hédonista, ale také epikurejec (smyslný požitkář) a bonviván - a jeho labužnictví se projevovalo nejen ve slovech. Byl také výtečným kuchařem a na své kuchařské pověsti si velice zakládal.
Spojení dvou slastí v jednom okamžiku bylo dokonce kdysi velmi oblíbené: viz Hostina u Trimalchia v Petroniově Satyrikonu nebo hostiny řeckých velmožů, kteří servírovali lahůdky na bříšku krásných nahých dívek. Podobně se potom chovali i někteří umělci, například Francois Rabelais (Gargantua a Pantagruel), Salvator Dalí, Hieronymus Bosch nebo italský futurista Marinetti. A mnozí literární a výtvarní vědci to spojení dokonce vysvětlují logikou: jedním z argumentů je například fakt, že v obou případech, jak u jídla, tak u sexu, hraje významnou roli jazyk. A mnoho pokrmů má falický tvar (chřest, mrkev, salám, okurka, cuketa, kukuřice, ryby atd.). Nejsmyslnějším ovocem byla podle Bosche jahoda.
Už jednou jsem v Zápisníku psal o knize s názvem The Joy of Sex (Radost jménem sex), jež měla podtitul Cordon bleu Guide to lovemaking (Cordon bleu průvodce milováním) a která nesporně patří jak do dějin sexuální revoluce, tak také do dějin gastronomie. V roce 1972 napsal tuto knihu anglický vědec, lékař a anarchista dr. Alex Comfort (1920-2000). Majitelé slavné kuchařské školy Le Cordon Bleu protestovali proti zneužití své značky a tak musela být kniha v podtitulu přejmenována na Gourmet Guide to lovemaking. Jednotlivé kapitoly měly gastronomické názvy: Předkrmy, Hlavní chody, Omáčky a marinády, Dezerty a podobně. Kniha byla napsána opravdu ve formě kuchařky plné receptů, pro jednotlivé sexuální lahůdky si dokonce ten mazaný vědec Comfort vymýšlel francouzské názvy, jež zněly jako autentické kulinářské výrazy: flanquette, cuissade, pattes d´araignée, postillionage... Comfortovi tato kniha vydělala tři miliony dolarů. Ale nebyl to pouze pan Comfort, kdo házel dvě tělesné rozkoše – jídlo a sex – do jednoho pytle.
Americká spisovatelka Erica Jong kdysi vtipně prohlásila, že knihy o dietě jsou podobné knihám o sexu: „Nikdo nikdy nedokázal, že sexualita v literatuře způsobuje sexualitu v životě, stejně jako knihy o dietě nezpůsobují úbytky na váze. Lidé rozhodně raději o sexu čtou, než aby ho praktikovali, stejně jako tíhnou ke čtení knih o dietách více, než k jejich dodržování.“
A nedávno jsem narazil na internetu na (zřejmě záměrně) provokativní článek americké lesbičky. Prohlašovala, že prý okamžitě pozná, jestli je žena, která se jí líbí, schopná lesbické lásky. Zeptá se totiž té ženy s nevinnou tváří, jestli někdy ochutnala ústřice. Jestliže je odpověď záporná, není šance na vztah. Přirovnávat ústřice k orálnímu sexu je sice zajímavé, avšak domnívám se, že ne zcela domyšlené.
A ještě jedna podobnost mezi zmíněnými tématy. Tentokrát se jedná o pornofilmy a kuchařské pořady. V obou těchto typech pořadů je používána stejná metoda. Říká se tomu POV, což je zkratka z Point of view. Jde o pohled ruční kamery ve výšce očí jednoho z účastníků děje. Divák vidí přesně to, co vidí hrdina. V gastronomických televizních pořadech se tato metoda používá sice jen minimálně, avšak dala by se aplikovat na způsob, jakým posuzují restaurace takzvaní blogeři.