Alexandre Dumas starší píše ve své vynikající knize Mon dictionnaire de cuisine (Můj kuchařský slovník), která bohužel bůhvíproč nebyla zatím vydána v češtině, mimo jiné také o muži jménem Denis-Joseph Vuillemot (1811-1876), jenž prý patřil k významným gastronomům své doby, byl žákem a přítelem velkého Carêma a jehož předkové vařili králi Ludvíkovi XVI. Patřil mu hotel de la Cloche v Compiègne, v němž v září 1869, po Dumasově návratu z Ruska (konkrétně z Tiflisu) uspořádali oba přátelé velkolepou večeři pro několik spřízněných členů tamní společnosti. Jídelní lístek této hostiny je velmi zajímavý – i z dnešního pohledu. Už polévka à la Buckingham (nevíme přesně, o jakou polévku šlo, protože názvy pokrmů byly dávány namátkou podle postav z Dumasových románů), kterou hosté zapíjeli koktejlem Mohican, smíchaným z bourbonské whisky, suchého vermutu, šlehačky a kakaa. Následovali pstruzi à la Henri III., humr à la Porthos, biftek à la Monte-Cristo, klobásky à la královna Margot, koláč à la Gorenflot, raci à la Artagnan a tak dále. Na stole byli pečení bažanti, koroptve, křepelky a sluky. A také salát à la Dumas.
Čtenáři mého Zápisníku vědí, že se rád zabývám vztahem mezi gastronomií a literaturou. Nedávno jsem objevil zajímavou souvislost.
Málokdo totiž ví, že slavný anglický spisovatel George Orwell (1903-1950) začínal svou kariéru psaním o gastronomii. Tehdy se ještě jmenoval Eric Arthur Blair a bylo mu šestadvacet. Snažil se uplatnit jako novinář, ale neměl velký úspěch. Žil v Paříži a protloukal se, jak se dalo. Mimo jiné se živil také jako pomocný kuchař a umývač nádobí v restauraci Auberge de Jehan Cottin. Své zážitky z tohoto prostředí potom popsal v knížce Down and Out in Paris and London (Na dně v Paříži a Londýně), která vzbudila velký ohlas a také mnohé protesty od kuchařů a číšníků. Orwell totiž popisoval, jak zaměstnanci pracující v kuchyních restaurací naprosto nedodržují základy hygieny, jak strkají do jídla své nemyté prsty a často do jídla i plivnou, když se jim host nelíbí. Řekl bych dokonce, že Anthony Bourdain při psaní svého bestselleru Kitchen Confidential: Adventures in the Culinary Underbelly (česky jako Důvěrnosti z kuchyně) v roce 2000 vycházel hodně z této Orwellovy knížky.
Orwell ve své první knize ještě nestaví politické bariéry jako ve svém nejslavnějším románu 1984, i když několikrát opakoval, že je třeba zkoumat práci lidí v gastronomii, aby bylo možno reformovat její podmínky. Ale jeho pohled je schopen vnést světlo do mnohých problémů. Orwell například prozrazuje, jaká hierarchie panovala v pařížských restauracích: číšníci nesměli nosit knírek, to bylo výsadou pouze kuchařů.
Americký spisovatel E.L.Doctorow píše ve svém románu Ragtime, že po roce 1909 patřila v USA k svátostem mužského úspěchu schopnost hodně jíst. Ten, kdo si nesl před sebou mohutný pupek, byl pro ostatní symbolem blahobytu a rozkvětu. Tehdy se stal americkým prezidentem William Howard Taft a ten vážil 150 kilogramů. Muži chtěli vypadat jako on, pili denně obrovské množství piva a chleba jedli po bochnících. Na pultě každého baru prý byly k dispozici prejtové klobásy, kterými se muži ládovali jen tak, bez chleba, prostě je brali do ruky a postupně s gustem ukusovali. Doctorow píše o bankéři Pierpontu Morganovi, tehdy zřejmě nejslavnějším boháčovi. Ten prý snídal horu bifteků a kotlet, talíř vajíček natvrdo, lívance, ryby pečené na roštu, rohlíky s máslem a čerstvé ovoce se šlehačkou. Jeho večeře mívaly sedm až osm chodů. A Doctorow s ironií sobě vlastní podotýká, že za několik let se móda obrátila: bohatí se snažili být štíhlí a obezitou trpěli pouze chudí.
Avšak nejen v literatuře můžeme najít spojitosti s gastronomií. Takové souvislosti můžeme dokonce najít i v hudbě!
Slavný Francouz Jacques Offenbach složil v roce 1865 komickou operu Les Bergers (Pastýři), libreto napsali Hector Crémieux a Philippe Gille. Nevěřili byste asi, jaká árie v té opeře zazněla! Jmenuje se Zuppa di cavolo – a to znamená Zelná polévka! Domnívám se, že v české verzi se tato opera nikdy nehrála. Mám text v italštině a ten se pokusím pro vás přeložit:
Zelná polévka / ve všední den i ve svátek / aby byla trošku sladká / můžeš do ní dát jednu kedlubnu / trošku karotky, trošku pórku / skvělá je taky cibule / aby byla mírně kyselá, aby tě rozdováděla / dej pro barvu trošku hrášku mladičkého / aby měla tu správnou chuť / a taky mladé brambůrky / v ní být musí... / Ať žije zelná polévka, zelná polévka!
Ve vážných operách se, pokud vím, o jídle moc nezpívá. Ještě tak o víně nebo (jako v Prodance) o pivu. V prvním dějství Rossiniho opery Tancredi je však slavná milostná árie Di tanti polpiti (Ach, jaký srdce tluk), které se přezdívá „rýžová“. Gioacchino Rossini byl totiž vyhlášený labužník a kuchař (vymyslel například slavný pokrm Tournedos Rossini, který se objevuje na jídelních lístcích dodnes) a zmíněná árie prý vznikla tak, že skladatel musel dvacet minut čekat, než se mu uvaří rýže. Aby se nenudil, komponoval.