Žhavou novinkou tohoto týdne, bohužel velice smutnou, je zpráva o úmrtí Jaroslava Holoubka, básníka a novináře, který se v posledních deseti letech zabýval velmi intenzívně také gastronomií, přednášel dokonce dějiny gastronomie na Vysoké škole hotelové a napsal velmi zajímavou studii o tom, co jedla ve středověku česká šlechta. Poprvé jsem si s Jardou popovídal kdysi dávno v šedesátých letech, bylo to ve vinármě U Piaristů v Panské ulici, nádherném podniku s úžasnou atmosférou (dnes je tam starožitnictví), kde byl Jarda denním štamgastem, protože pracoval naproti v redakci Mladé fronty. Pamatuju si na ten rozhovor velmi přesně, protože byla řeč i o lahůdkách, které Holoubek krátce předtím ochutnal kdesi v Řecku nebo v Itálii. Byli jsme kamarádi. Jak šla léta, potkávali jsme se občas i častěji, mnohokrát u sklenky vína. Jeden rok jsme byli dokonce kolegy v redakci jednoho bulvárního časopisu (to už v devadesátých letech) a potom, když se opravdu začal vážně zajímat o gastronomii, pomáhal mi založit v časopisu Gastro&Hotel anketu odborníků nazvanou Zlatý kuchař, v níž patřil k nejspolehlivějším hlasujícím. Velmi smutný je fakt, že on a další spolehlivý hlasující, Libor Ševčík, už letos hlasovat nebudou. A na sedmdesátých narozeninách Libora jsme si s Jardou vlastně naposled přiťukli. Jemu pak bylo taky sedmdesát, ale to už ležel po těžkém úrazu na jednotce intenzívní péče. Takže ani nemohl bohužel přistoupit na moji nabídku, aby se přidal k pedagogickému týmu, který na Univerzitě Humanitas ve Vsetíně založil katedru aristologie.
Před nějakými dvěma lety jsme na literárním večeru společně předčítali publiku úryvky z našich nových knih. Ta moje se jmenovala Hřbitovní kvítí na smetaně, ta Holoubkova se jmenovala Veselý hřbitov.