Amphitryon (Amfitryon) je postava z řecké mytologie, syn krále Alkaia a jeho nástupce na tírynthském trůnu. Mýtus o Amfitryonovi posloužil jako námět několika spisovatelům a dramatikům, například Moliérovi, Plautovi nebo Kleistovi.
Amphitryon z tohoto mýtu byl ženatý s krásnou Alkménou, dcerou mykénského krále Élektryóna. Do vdané Alkmény se však zamiloval sám nejvyšší bůh Zeus a když byl Amfitryon mimo dům kdesi ve válce, převtělil se Zeus do jeho podoby a vyspal se s Alkménou. Ta pak porodila Hérakla, tedy syna Diova, leč byla přesvědčena, že nikdy nebyla svému manželovi nevěrná. Tato historka se občas používá jako metafora pro definici věrnosti. Zvláště u nevěrných žen, jež jsou přesvědčeny o své nevinnosti.
Amphitryon byl tedy nechtě „hostitelem“. Zajímavé je, že Francouzi používají název Amphitryon také jako označení hostitele, potažmo hostitele nabízejícího jídlo návštěvám. Tento hostitel může být i samotným kuchařem, avšak není to podmínka. Slavný aristolog Grimod de la Reynière dokonce napsal pojednání, v němž popisuje, jak se má chovat správný Amphitryon. Má prý nejen zvát své hosty k ochutnání skvělého jídla, ale také je u stolu náležitě bavit. Jako správné Amphitryony označuje Grimod mnohé známé osobnosti své doby, například prince de Condé, maršála Richelieu nebo prince Talleyranda, dokonce i Napoleona. Mezi Amphitryony řadí Grimod také Brillat-Savarina a Alexandra Dumase staršího, avšak jen jedinou ženu, Madame de Baumarchais. Jde zřejmě o manželku autora Figarovy svatby. V této souvislosti Grimod podotýká, že ženy nedovedou o jídle hovořit s patřičným vtipem a poezií, což by měl správný hostitel umět. Aristolog je toho názoru, že u jídla se mluvit smí, ba dokonce musí, avšak pouze o jídle. Tento názor jistě stojí za zaznamenání zvláště dnes.
O Talleyrandovi bychom se možná mohli zmínit trošku detailnějši. Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754–1838), princ de Bénévent, později princ de Talleyrand, byl významný francouzský diplomat, patrně nejznámější a nejúspěšnější státník z období Francouzské revoluce a napoleonských válek. Proslul také jako vynikající řečník a vtipný glosátor. Některé jeho výroky se citují dodnes, například: „Řekne-li diplomat ano, myslí snad, řekne-li snad, má na mysli ne, řekne-li ne, pak to není žádný diplomat. Zcela opačně je tomu u ženy. Řekne-li dáma ne, myslí snad, řekne-li snad, jakoby souhlasila, řekne-li ano, pak to není žádná dáma.“
Talleyrand byl však také velký labužník a mimořádný znalec vína. Životopisec Philip Ziegler ho popisuje jako „vzor jemnosti“ a „symbol vznešenosti a lsti“. Talleyrand vlastnil v letech 1801-1804 zámek Château Haut-Brion v Bordeaux, kde zaměstnal renomovaného francouzského kuchaře Antonina Carême, tehdy zřejmě nejkvalitnějšího muže v branži. Talleyrand s ním prý trávil celou hodinu každý den. Diskutovali o jídle. V roce 1804 koupil Talleyrand zámek Château de Valençay nedaleko Paříže. I tam s ním Carême odešel a spolupráce pokračovala. Po Napoleonově porážce odjel Carême s Talleyrandem do Londýna, kde se stal chef de cuisine u Prince Regenta, později krále George IV.
Další známý Talleyrandův výrok se týká gastronomie: „Angličané mají tři omáčky a třistašedesát náboženství. Francouzi mají tři náboženství a třistašedesát omáček.“
Ale vraťme se zpět k původnímu Amphitryonovi. V antické literatuře se o jídle téměř vůbec nepíše, historici vypátrali, že například Homér se v žádném svém díle nezmiňuje o vařeném mase. A udivuje je to. Homéra ovšem asi jídlo příliš nezajímalo, takže jestliže o jídle vůbec píše, pak se to týká spíše charakteru toho jídla než způsobu úpravy. Pod heslem „jídlo“ lze například v Iliadě najít i příběh lidojeda. Některé zmínky o jídle jsou vskutku bizarní: například plod lotosu, o němž píše Homér v Odysee, prý každému, kdo ho ochutnal, vzal paměť. Homér sice napsal něco o kebabu, dokonce prý jako vůbec první spisovatel se zabýval tímto pokrmem, avšak zase jen jako součástí příběhu, bez podrobností. Píše-li o jídle, pak pouze obecně, bez bližšího popisu, natož pak receptů. Homér prý opěvoval ve svých eposech lahodný řecký sýr feta, ale já jsem to místo nikde nenašel. Na internetu se jméno Homér v souvislosti s jídlem objevuje nejčastěji u seriálu o Simpsonových. Také jako název čaje. Ale to je asi o něčem jiném.
V Bibli je jediná zmínka o jídle, týká se mísy šošovice, za kterou Jakub koupil od svého dvojčete Ezaua jeho prvorozenské právo. Dalších zmínek je velmi málo a jsou pouze obecné, nepopisují (podobně jako Homér) druh ani kvalitu jídla.
V Bibli je jediná zmínka o jídle, týká se mísy šošovice, za kterou Jakub koupil od svého dvojčete Ezaua jeho prvorozenské právo. Dalších zmínek je velmi málo a jsou pouze obecné, nepopisují (podobně jako Homér) druh ani kvalitu jídla.
Kultura ovšem už od nepaměti velmi úzce souvisela s jídlem. A to zcela zásadně: Víte například, jaké povolání měl Knedos, tedy muž, který přinesl do Athén (někdy kolem roku 1580) písmo? Tím se bezesporu stal důležitým kulturním činitelem! A byl to kuchař ve službách sidonského krále!
A co v Čechách? Málokdo například ví, že legendární básník Karel Hynek Mácha, autor Máje, vyrůstal v rodině kuchaře! Jeho otec dokonce v této pozici prošel napoleonskými válkami. Přesto však bohužel se v Máji neobjevuje jediná zmínka o jídle.