Dočetl jsem se sice v jedné anglické knize, věnované životu a dílu Agathy Christie, o některých receptech jídel, zmiňovaných ve slavných detektivkách, ale věřte takovým knihám! Stojí tam například, že ve Vraždě v Orient Expresu jakási Ariadne Oliverová miluje jablka a dělá z nich úžasný kompot: jablka musí být McIntosh, oloupaná, zbavená jader a nakrájená na kostičky. Potom se uvaří v cideru a citronové šťávě, osladí se hnědým cukrem a ochutí mletou skořicí. Toť vše.
Zkusil jsem to. Nebylo to špatné. Ale mě by spíše zajímalo, jak to chutnalo Poirotovi.
Na spojitost mezi uměním a gastronomií už jsem upozorňoval několikrát. Někdy jsou ty vztahy opravdu zajímavé a leckdy i dosti složité. Například:
Zřejmě víte, čemu se říká Pastorála nebo také Pastorela. Toto označení (z latinského pastor, pastýř) se v hudbě nebo v literatuře používá pro označení díla, jež námětově čerpá z klidného venkovského (nejčastěji pastýřského) života. Někteří teoretici (a není jich málo) tvrdí, že pastorála je typickým příkladem díla, jež nečiní rozdíly mezi lidmi, tedy konkrétně mezi chudými a bohatými lidmi. V českých podmínkách šlo především o hudební útvar, kde „ideové“ či dokonce „politické“ zaměření nemuselo být patrné. Podle několika filozofů pastorála vytváří paralelu mezi „nízkými“ a „vznešenými“ lidmi. Prostě idyla.
Podle zažité konvence byla pastorála (společně s hrdinským eposem) využívána zvláště tehdy, když bylo nutno podpořit vlastenectví a „národní jednotu“. Jenže o pastorále se dá hovořit i v souvislosti s gastronomií. Několikrát už jsem se v aristologických úvahách (obvykle u anglicky píšících autorů) setkal s tématem „pastorálního jídelníčku“, který měl obsahovat pokrmy cenově dostupné, tedy „obyčejné“, avšak oblíbené i mezi labužníky z vyšších vrstev společnosti.
Já sám se velice často setkávám s názorem, že to, o čem píšu, „není pro nás obyčejné lidi“, že „to si můžou dovolit jenom bohatí“, případně že „normální člověk do těch vašich restaurací nikdy nevkročí, protože na to nemá“. Jakoby v gastronomii ještě pořád existoval „třídní boj“.
Takové názory mě vždycky nejen zarmoutí, ale i rozčílí. Když vidím „obyčejné lidi“ v supermarketech s plnými vozíky nesmyslných potravin, jež jsou „pro ně“ jen proto, že jsou o něco levnější než potraviny kvalitní, žasnu. Že vydají stejné množství nebo dokonce více peněz za horší kvalitu, to zřejmě nikomu nevadí. Jedna paní, která mě pozorovala, jak si beru z regálu kousek pravé parmské šunky, hlasitě se divila, že kupuju něco tak drahého. Přitom sama měla ve vozíku dvě balení kosteleckých párků plných separátu.
Jeden cizinec, který žil několik let v Praze, mi řekl, že u Čechů a Moravanů pozoroval zajímavou společnou vlastnost: přejídají se v poledne tak, že musí potom nutně v zaměstnání usnout. Tedy jinými slovy, že kvantita u českých strávníků téměř vždy vítězí nad kvalitou.
Abych se však vrátil k „pastorálnímu“ tématu, musím upozornit na některá levná a přitom velice kvalitní jídla, jež se v posledních desetiletích téměř ztratila z jídelních lístků. Například knedlíky s vejci, tedy houskové knedlíky opečené v kaši z rozšlehaných vajec - to je opravdová lahůdka, navíc velice levná. Knedlíky by ovšem měly být domácí, tedy vskutku houskové. Nebo buřtguláš, báječná lahůdka z kvalitních špekáčků, brambor a cibule. Musí samozřejmě jít o kvalitní uzeninu bez separátu a různých dalších, zejména sojových, náhražek. I tak půjde o pokrm levný. S čerstvým pečivem je to bezesporu pochoutka. Už jsem však buřtguláš, stejně jako knedlíky s vejci, na jídelních lístcích českých restaurací dlouho neviděl.
Další báječnou levnou pochoutkou je smažená kosmatice – neboli květ černého bezu obalený v těstíčku a osmažený na másle. Za pár dnů začne sezona této lahůdky. Dívejte se kolem sebe. Tučné květy černého bezu uvidíte všude. Kosmatice může být slaná nebo sladká. Já miluju tu slanou, dávám do těstíčka po vzoru Rakušanů trošku černého piva.
Jsem si naprosto jist, že smažená kosmatice by chutnala i Herculu Poirotovi.