vladimír poštulka

Kunsthistorik Zdenek Primus se v alamanachu Cibulkovy Literární kavárny Řetězová zamyslel nad velikostí porcí v českých krajích. Tradiční abnormální velikost českých porcí připisuje obavě, že pohostinnost nebude považována za dostatečnou. A považuje to za zvyk vzniklý po válce, kdy konečně mohli lidé jíst dosyta. Chápu majitele restaurací, kteří velikými porcemi chtějí dát najevo, že na hostu nešetří. Ale proč se totéž děje v domácnostech? Vždyť si každý může bez obav přidat! Primus srovnává velikost porcí v sousedním Německu, kde existuje obrovský rozdíl mezi severem a jihem: zatímco v Bavorsku se dává na talíř téměř tolik jídla jako v Čechách, v Hamburku jsou porce minimální. V zemích na jihu Evropy se při hostinách dávají na stůl mísy a každý si bere podle potřeby, třeba i desetkrát. A Primus pak uvažuje o způsobu, jak požádat o nášup, aniž bychom vzbudili dojem, že jsme se přišli na návštěvu najíst do foroty. Připomnělo mi to situaci z šedesátých let, kdy jsem chodil na obědy do studentské mensy Jednota. Někteří studenti, kteří propili své kupony, přicházeli za mnou s prosbou, abych jim půjčil talíř s kousíčkem masa. Šli si pak k pultu nechat přidat omáčku i knedlíky. Najedli se dosyta. Když jdu na návštěvu, kde se podává jídlo, prosím pokaždé, aby mi dali malou porci, že si přidám, budu-li mít pocit nenasycenosti. Téměř pokaždé tím hostitele udivím a zdá se, že to považuje ode mne za neslušné. Nechápu proč. K něčemu se vám přiznám: nesnáším vrchovaté talíře! Na dovolených u moře jsem v hotelích, kde praktikovali bufetový systém, občas vídal krajany, ale i Němce nebo Angličany, jak si pyšně nesou od stolu Kilimandžáro složené ze všech druhů jídla, jež bylo k dispozici. Rybu vedle guláše, řízek vedle kalamárů. Prázdných talířů bylo přitom všude habaděj a mohli si jít přidat stokrát. Ne. Vrchovatý talíř zřejmě přináší pocit bohatství. Komfortu. A nášup je pravděpodobně považován za něco jako žebrání.