Bloudíte-li uličkami starého města v italském Torinu, můžete znenadání narazit na výlohu s nápisem Caffe Confetteria Al Bicerin. Je to na náměstíčku Piazza della Consolata, naproti stejnojmennému chrámu. Neváhejte a vejděte. Stojí to opravdu za to, čeká vás úžasný zážitek. Kavárnička spojená s cukrárnou byla založena v roce 1763, pan Giuseppe Dentis tu prodával citronovou limonádu a dortíky. Dodnes jsou zde původní stolky z mramoru i jiné původní zařízení. Jen pár stolečků. Vždycky plno. A co si dáte? Inu, přece bicerin! Tady je vlastně rodiště tohoto typického turínského nápoje! Bicerin milovali Alexandre Dumas starší, Giacomo Puccini i Friedrich Nietzche. Ti tři sem, kromě mnoha dalších slavných osobností, na bicerin chodili. A taky jistý hrabě Cavour, jeden ze sjednotitelů Itálie a její první premiér, nejváženější piemontský hrdina. Prý právě v téhle kavárničce se kuly ty pikle, tady se rodilo nad sklenicí bicerinu sjednocující hnutí. A jsem si jist, že pravý bicerin jinde než v Turíně neochutnáte. Co to vlastně je? Kulatá sklenice na nožičce naplněná černou tekutinou a ozdobená šlehačkovou čepicí. Na pohled recept velmi jednoduchý, ale příprava je složitější. Do sklenice se nalije nejprve směs horké čokolády a mléka. Potom se přidá překapávaná káva, perfektní espresso. Vrstvy musí být vidět. Nakonec se sklenice doplní šlehačkovým krémem. Záleží ovšem na kvalitě všech tří komponentů a na jejich přesném množství. Lahoda! Jenže už jsem zažil, že za bicerin vydávali jakýsi likér. Kdepak! Je to nealkoholický nápoj, dejte na mě! A v té prastaré kavárničce vám, jste-li Pražák, přijde líto podobných pražských kavárniček, které v posledních letech nenávratně zmizely. Vzpomenu aspoň jednu: v Žitné ulici byla Mocca. Na galérii se u stolků pro dva báječně randilo. Teď když jedu kolem, bolí mě u srdce. Už skoro dvacet let tam vidím ruinu. Skrz zašpiněné sklo výlohy není ani vidět dovnitř. Mocca samozřejmě nebyla tak historická jako Al Bicerin, ale měla půvab a útulnost starých časů. Škoda.