Bloudíte-li uličkami starého města v italském Torinu, můžete znenadání narazit na výlohu s nápisem Caffe Confetteria Al Bicerin. Je to na náměstíčku Piazza della Consolata, naproti stejnojmennému chrámu. Neváhejte a vejděte. Stojí to opravdu za to, čeká vás úžasný zážitek. Kavárnička spojená s cukrárnou byla založena v roce 1763, pan Giuseppe Dentis tu prodával citronovou limonádu a dortíky. Dodnes jsou zde původní stolky z mramoru i jiné původní zařízení. Jen pár stolečků. Vždycky plno. A co si dáte? Inu, přece bicerin! Tady je vlastně rodiště tohoto typického turínského nápoje! Bicerin milovali Alexandre Dumas starší, Giacomo Puccini i Friedrich Nietzche. Ti tři sem, kromě mnoha dalších slavných osobností, na bicerin chodili. A taky jistý hrabě Cavour, jeden ze sjednotitelů Itálie a její první premiér, nejváženější piemontský hrdina. Prý právě v téhle kavárničce se kuly ty pikle, tady se rodilo nad sklenicí bicerinu sjednocující hnutí. A jsem si jist, že pravý bicerin jinde než v Turíně neochutnáte. Co to vlastně je? Kulatá sklenice na nožičce naplněná černou tekutinou a ozdobená šlehačkovou čepicí. Na pohled recept velmi jednoduchý, ale příprava je složitější. Do sklenice se nalije nejprve směs horké čokolády a mléka. Potom se přidá překapávaná káva, perfektní espresso. Vrstvy musí být vidět. Nakonec se sklenice doplní šlehačkovým krémem. Záleží ovšem na kvalitě všech tří komponentů a na jejich přesném množství. Lahoda! Jenže už jsem zažil, že za bicerin vydávali jakýsi likér. Kdepak! Je to nealkoholický nápoj, dejte na mě! A v té prastaré kavárničce vám, jste-li Pražák, přijde líto podobných pražských kavárniček, které v posledních letech nenávratně zmizely. Vzpomenu aspoň jednu: v Žitné ulici byla Mocca. Na galérii se u stolků pro dva báječně randilo. Teď když jedu kolem, bolí mě u srdce. Už skoro dvacet let tam vidím ruinu. Skrz zašpiněné sklo výlohy není ani vidět dovnitř. Mocca samozřejmě nebyla tak historická jako Al Bicerin, ale měla půvab a útulnost starých časů. Škoda.
Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.
Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.