Na konci šedesátých let jsem občas chodil do útulné vinárny v Panské ulici. Jmenovala se U Piaristů a na ten název měla právo: sídlila totiž ve starém domě, jehož majitelem byli kdysi piaristé, zakladatelé Řádu zbožných škol (Scholarum Piarum). Z toho druhého slova vznikl český název řádu, který se z původního sídla v Celetné ulici přestěhoval do Panské. Dnes je v místnostech, kde bývala vinárna, luxusní starožitnictví. Pokaždé, když jdu kolem, musím se usmát. Protože v současných poměrech má slovo „píáristi“ poněkud jiný význam: říká se tak zaměstnancům agentur, kteří za úplatu chválí i toho, kdo si to nezaslouží. Public Relations, tedy ve zkratce PR, anglicky vyslov Pí Ár. Dostávám téměř každý den maily se zprávami píáristů. Vychvalují nějakou restauraci a předpokládají, že jejich chválu okopíruju do svých článků. Mnoho líných novinářů to zřejmě dělá. Proto se pak dočtu, že ta a ta restaurace má „věhlasného, světově uznávaného“ šéfkuchaře, o němž jsem nikdy neslyšel a jehož jméno v michelinských restauracích, kde údajně pracoval, vůbec neznají (telefonoval jsem tam). O jiném muži se dozvím, že „vedl prestižní restaurace“, ale já vím pouze o jediné, která nebyla příliš prestižní. Nedávno jsem byl zase zván na souboj „dvou mistrů české gastronomie“, později popisovaných dokonce jako „dva mistři kulinářského světa“. Znal jsem jednoho z nich, no dobře, budiž, i když to, co předváděl na svém působišti, mi moc mistrovské nepřipadalo. Ale když jsem zadal na Google jméno toho druhého, naskočili mi tam zvukaři, matematici, lyžaři a bikeři, fotografové a psychoterapeuti, ale žádný kuchař. Tak nevím. Je to prostě jako s těmi mužíky v livrejích, kteří stojí před vchodem prázdné restaurace a halasně lákají cizince dovnitř. Kdo se vyzná, právě takovému podniku se zdaleka vyhne. Někde jsem četl, že reklama musí být nenápadná, nesmí být vlezlá. Něco na tom bude. Znám dokonce člověka, který zásadně kupuje pouze ty jogurty, které nemají reklamu v televizi.
