Řecký filozof Epikúros ze Samu prohlásil v roce 306 před naším letopočtem, že nejvyšší hodnotou, kterou může člověk získat, je pocit slasti. A slast definoval jako okamžik, kdy tělo necítí žádnou bolest a duše žádný neklid. Později se začali stoupenci této myšlenky nazývat epikurejci nebo hédonisty. Nepraktikovali však bohužel touhu po slasti tak, jak byla vyslovena filozofem. Například: přejídali se a tím si způsobovali tělesné bolesti. Pili příliš mnoho alkoholu a tím přivolávali kocovinu. Slast by měla být trvalá a neměla by být vykoupena trápením. Slast není prostopášnost. Jinými slovy: jezme pouze to, co neobsahuje prvky nečisté a nepřirozené. A jezme jen tolik, kolik postačí k zahnání hladu. Tuto zajímavou epizodku z dějepisu jsem se dočetl ve vynikající knize Karla Holuba Umění a gastronomie, která konečně vyšla. Je to unikátní dílo i ve světovém měřítku a věřím, že se brzy objeví i ve vydáních anglických, německých a francouzských. Nestává se často, že v něčem předběhneme svět. Skláním se před obdivuhodným úsilím, s jakým Holub dokázal svou knihu přivést na svět a dokážu si představit, kolik času, trpělivosti a námahy to stálo. Dokonalé reprodukce výtvarných děl jsou lahůdkou nejen pro labužníky, ale i pro milovníky umění jako takového. Souvislost gastronomie s uměním literárním a výtvarným byla často přetřásána v kuloárech, avšak zde je popsána odborně zcela vyčerpávajícím způsobem a soustředěna do jednoho svazku, ovšemže velice objemného. Není to kniha, kterou by si chtěl a mohl koupit každý, ale aspoň půjčit by si ji měl ten, kdo se chce dozvědět něco o kulinárních zvycích a způsobech stravování našich předků. Mimochodem: kronikář Kosmas napsal, že pražský kněz Šebíř se stal biskupem především proto, že knížete Oldřicha pohostil vlastnoručně upečeným a skvěle chutnajícím kančím ocáskem.