Stalo se mi jednou v Německu, že jsem chtěl jít do restaurace, kde byly všechny stoly obsazeny nebo rezervovány. Zeptal jsem se číšníka, jestli by se to přece jen nedalo nějak vyřešit, jsem v městě jen jeden den a opravdu bych velmi rád ochutnal, jak vaří místní kuchař, o němž jsem slyšel a četl jen samou chválu. Číšník se zamyslel a pak se mě zeptal, jestli mi nebude vadit, když mě posadí ke “kočičímu stolu”. Katzentisch, řekl doslova. Nevěděl jsem sice, co to slovo znamená, avšak souhlasil jsem, co jiného mi zbývalo. Byl jsem potom usazen u stolku pro dva, který se lišil od těch obsazených jen snad tím, že stál nedaleko toalet. Nebyl však připraven pro hosty, nebyly na něm příbory, jen ubrus a vázička. Číšník mi během chvilky prostřel. Když jsem se vrátil do Prahy, začal jsem pátrat, co znamená Katzentisch. A dozvěděl jsem se, že šlo původně o dětské stoly, menší a nižší, které byly v některých domácnostech (a také v restauracích) určeny dětskému publiku. Takové stoly byly prý k vidění už od starověku. Hodně si na ně potrpěla šlechta. Dokládají to zobrazení na některých výtvarných dílech. Později se tímto názvem začaly označovat v restauracích stoly, které měly sice normální velikost, nebyly však běžně nabízeny hostům. Šlo například o stoly, u kterých sedávali šoféři, sluhové a podobný personál. Mohlo jít také o stoly nepoužívané proto, že stály v průvanu nebo u toalet. Kdo seděl u kočičího stolu, byl přece jen považován za poněkud méně významného. Stávalo se však, že se z kočičího stolu postupně stal Stammtisch, stůl rezervovaný pro stálé hosty (štamgasty). Pak mohl host, jenž u stolu seděl, být naopak považován za důležitého a někdy měl (a dodnes leckde mívá) dokonce u stolu cedulku s nápisem „rezervováno pro...“. Takové cedulky míval například u restauračních stolů po celé Paříži jistý Curnonsky, nejznámější a nejobávanější gurmet-kritik počátku 20. století.
