 |
| Carottes á la Vichy (Vichyské mrkvičky) |
Baví mě pozorovat Čechy a Češky v restauracích, kde
se nevaří zrovna tradiční česká jídla. Při pohledu na jídelní lístek ztrácejí
suverenitu i ti nejotrlejší snobové, kteří si jinak hrají na světáky. V
televizním pořadu Prostřeno mě šokovali lidé, kteří se přihlásili do labužnické
soutěže a potom s hrdostí prohlašovali, že zásadně nejedí ryby, mořské
živočichy, syrové maso, králičí maso, artyčoky, ba dokonce ani květák! Když
přišlo na stůl cokoli cizokrajného, pohlíželi na to s nedůvěrou.
Není to ostatně žádná novinka. Již ve 14. století
brojil farář a spisovatel Přibík Pulkava z Radenína proti cizokrajným dobrotám:
„Své země činy máš zvěděti, neptaje se na noviny jiných zemí
všelikerých...“
Přestože se u nás bezesporu zvyšuje poměr mezi zahraničními a českými
surovinami, které nabízí současný trh (v
posledních letech se výrazně zvyšuje dovoz potravin, a to i těch základních,
jako jsou vepřové a drůbeží maso, sýry a další mléčné výrobky, ovoce a
zelenina), pořád ještě zřetelně vedou typické české ingredience: tavené
sýry (v jejich konzumaci bohužel vedeme světový žebříček), brambory (67,3 kg na občana ročně), vepřové maso,
cukr (36 kg na občana ročně). Jedinou výjimkou, pokud jde o zahraniční produkty,
jsou těstoviny, jejichž spotřeba roste. Zde je ovšam nutno dodat, že Češi mají
rádi těstoviny převařené, které by například Ital nevzal do úst. Je zajímavé, že
spotřeba chleba podle údajů z roku 2010 (ČSÚ) klesla na 40,9 kilogramu na občana
ročně oproti minulému roku. Tedy o 4,5 kg! Je důvodem špatná kvalita českého
chleba?
Proč nakupujeme nekvalitní potraviny? Nejde pouze o problém cen, jak se
mnozí domnívají.
Některé české rodiny (zvláště příjmově slabší rodiny a rodiny
penzistů) sice nakupují levné („obyčejné“) potraviny (které rozhodně nepatří
mezi nejzdravější), avšak v mnoha případech nakupují i zboží poměrně drahé,
rovněž nezdravé (například cukrovinky). A tučného masa nakupují opravdu více,
než je zdrávo
Na trhu jsou samozřejmě i levné a
zároveň zdravé suroviny, typicky české. Třeba zelenina zaznamenala zvýšení
spotřeby na 79,7 kg na občana ročně. Přitom i typicky česká zelenina
(cibule,
česnek, hlávkové i kysané zelí nebo mrkev) se až donedávna dovážela z ciziny).
Labužníci vědí, že tato zelenina není drahá a chutná skvěle, je-li správně
upravena. Například brambory s dušenou mrkví považuji za jednu z největších
lahůdek, jenže na jídelních lístcích českých restaurací ji vídám jen velmi
výjimečně. Před několika lety jsem ji jedl v Paříži, v jednom vynikajícím
bistru: ten pokrm se jmenuje Carottes á la
Vichy
(Vichyské mrkvičky). Kromě mladých mrkviček, podušených na másle (a mírně
oslazených) je ovšem součástí této pochoutky také sklenka dobrého koňaku. Dušené
mrkvičky se nakonec na chvilku zapékají v troubě. Skvělé jsou také
Carottes
glacées,
recept je podobný, ale bez koňaku. Mrkvičky se musí vařit a dusit na cukru tak
dlouho, až se pokryjí karamelem.
V
posledních letech se úroveň české zeleniny bezesporu výrazně zlepšila, především
zásluhou farmářských trhů. Češi už vědí, že český česnek je lepší než čínský.
Velkou zásluhu na této změně má také Roman Vaněk, jehož internetový pořad
Peklo na
talíři
dokonale ukazuje rozdíly mezi kvalitou a
póvlem.