Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

18. října 2013














Do věčných lovišť odešel kamarád Zdeněk Rytíř. Znal jsem ho od jeho sedmnácti let, tehdy zrovna začal studovat japonštinu. Dojalo mne, když jsem pár dnů po jeho smrti objevil na této stránce jeho fotku. Poslal mi zprávu, že se mu Zápisník labužníka líbí. Musel to udělat jen dva tři dny předtím, než odešel. Budu vzpomínat na Zdeňka i kvůli několika labužnickým historkám, které jsme spolu prožili. Například budu vzpomínat na vynikající medovník jeho babičky. Vždycky měla pro mne schovaný aspoň kousek, když jsem k nim přišel na návštěvu. Hezkou chvilku jsme se Zdeňkem prožili kdysi na chalupě u malíře Radka Pilaře. Našli jsme v lese spoustu krásných velkých pýchavek, udělal jsem z nich báječné houbové škvarky, ale Zdeněk se bál je jíst. Nakonec přece jen zvědavost zvítězila, on ochutnal – a my s Radkem už jsme si ani nezobli. Třetí vzpomínka je z Polska, kde jsme byli pracovně s Petrem Spáleným a jeho muzikanty. Našel jsem hospodu, kde dělali skvělý bigos a nutil jsem Zdeňka, aby šel se mnou ochutnat toto tradiční polské jídlo, které neznal. Nadšeně souhlasil, ale když nám přinesli talíř vrchovatě plný poněkud nevzhledné krmě, ztratil odvahu. Připoměl jsem mu pýchavky a on se do bigose přece jen pustil. Potom všude vyprávěl, jaká to byla dobrota a blahosklonně poučoval, když někdo nevěděl, co je to bigos. Později ho labužnickými stezkami prováděla jeho žena Helena, která napsala a vyfotografovala několik hezkých knih receptů.
          
A teď trošku něco veselejšího. Už potřetí jsem byl členem poroty na Mistrovství republiky v míchání tataráku. Třetí ročník této úctyhodné akce se konal opět v Soběsukách u Nepomuka, na farmě Václava Silovského, který zde chová stáda dobytka Black Angus a ve své hospůdce Angusfarm nabízí výtečná jídla z jejich masa. V porotě byli se mnou například Pavel Maurer, biokuchařka Hanka Zemanová, pralinkářka Lucie Gleister, šéfredaktor časopisu Wine Degustation Michal Šetka a propagátorka hnutí Slowfood Blanka Turturro. Tentokrát se soutěže nezúčastnili profesionálové, pouze amatéři. Z téměř dvaceti soutěžících byli tři zřetelně nejlepší, mezi nimi se tedy rozhodovalo - a vítězství si potom odnesl Zdeněk Kverka z nedalekého Vlčí u Přeštic. Porotce poněkud překvapilo, že nikdo ze soutěžících nepoužil ani kapku z láhve jakostního koňaku, která byla mezi ingrediencemi volně k dispozici. Opět se ukázalo, že pokud jde o tatarák, nejlépe chutnají směsi, jež co nejvíc podporují původní chuť masa. Někteří soutěžící to s kořením opravdu nesmyslně přeháněli. Ve srovnání s prvními dvěma ročníky však je nesporné, že kečupu a hořčice už se letos zdaleka nespotřebovalo tolik jako dříve.