Ve středu jsme pokřtili moji novou knihu. Jmenuje se Příběhy a recepty nejslavnějších televizních kuchařů světa. Jak tedy z názvu patrno, kniha obsahuje i recepty, i když nejsou zdaleka tím nejdůležitějším. Běžných kuchařek - tady sbírek všelijakých receptů - vychází každý měsíc spousta. Tohle je však kniha, jaká ještě v češtině nevyšla. Dalo by se říct kniha unikátní. Nabízí galerii představitelů mediálního fenomenu, který v posledním desetiletí neuvěřitelně zesílil. Často mi lidé říkají, že v televizi se pořád jenom vaří. To je sice pravda, avšak má to jeden háček: kdo vaří a jak vaří! V českých televizích vaří příliš mnoho amatérů a patlalů – a příliš málo mistrů kuchařů! Proto jsem se rozhodl přiblížit čtenáři ty, jež považuju za nejlepší. Z českých kuchařů se mi tam vešel pouze Zdeněk Pohlreich. Je mezi světovými mistry bezesporu právem. Ale takových mistrů bychom měli vidět na obrazovkách daleko víc! Je to bezesporu důležitá součást osvěty. Protože gastronomie je nedílnou součástí kultury, podle její úrovně se leckde ve světě hodnotí i kulturní úroveň toho kterého národa.
V tomto směru pořád ještě za světem zaostáváme. Zkuste se trochu rozhlédnout za hranice, třeba i do nejbližšího okolí.
Jestliže aspoň trošku rozumíte německy, pak vám doporučuju naladit si německé televizní stanice: od veřejnoprávních (ARD, ZDF, 3SAT, WDR, BR, MDR, SWR, HR, RBB, NDR) až po „komerční“ (například VOX) zde najdete spoustu vynikajících mistrů kuchařů. Jen namátkou jmenuju některé: Vincenta Klinka, Johanna Lafera, Alfonse Schuhbecka, Alexandra Herrmanna, Ralfa Zacherla, Eckharta Witzigmanna, Tima Melzera, Leu Linsterovou... Většina z nich drží ve svých restauracích hvězdičku Michelin. A naši držitelé? Teď se na obrazovky dere Roman Paulus, bohužel však spíše jako reklamní panáček supermarketu. Oldřich Sahajdák ještě nedostal příležitost, stejně jako Jan Punčochář, jeden z největších mistrů české současnosti. Místo toho sledujeme podivné vaření „jako doma“, spojené s propagací konveniencí, jež jsou plné éček.
Neříkám, že se ti hoši a dívky, které vídáme na českých obrazovkách vařit, nesnaží. Oni se snaží, někdy až příliš. Ale výsledek, má-li mít nějakou váhu, musí být podepřen profesionalitou, zkušeností a šarmem. Zatím je Zdeněk opravdu asi jediný, kdo má silné charisma, výraznou osobitost – a kromě toho i bohaté zkušenosti. Vždycky ví, proč a jak. V tom se mu snad může přiblížit jenom Emanuel Ridi. Ale to není Čech, i když se usilovně snaží, aby jako Čech vypadal.
Několik novinářů se mě na křtu zeptalo, proč já sám v televizi nevařím. Udělal jsem to zatím jen jednou: v pořadu Jiřiny Bohdalové jsem předvedl, jak se správně dělají Escargots de Bourgogne neboli šneci po burgundsku. To už je dávno. Od té doby jsem všechny nabídky na vaření před kamerou odmítal. Zaprvé nejsem profesionál – a v televizi mají podle mého názoru vařit pouze profesionálové. A za druhé: raději bych před kamery přivedl špičkové kuchaře a byl jejich moderátorem. O to usiluju už nějakou dobu s projektem nazvaným Labužníkův lexikon, který vychází z mé knihy vydané před deseti lety ve vydavatelství Paseka. Ta kniha se pořád ještě prodává. Kdybyste si ji chtěli koupit, najdete ji například v prodejně Muzea gastronomie. Ve stejnojmenném pořadu bych (vždy společně s jedním špičkovým kuchařem) rád vysvětlil cizojazyčné názvy, které se v poslední době objevují na jídelních lístcích v celé České republice. Češi těm názvům většinou nerozumějí a tak jsou snadno oklamatelní. Měli by vědět, co je co.