V České republice je údajně 468 registrovaných rybníků, převážně v Jihočeském kraji. Některé rybníky mají zajímavé názvy: Vražda, Brloh, Strašil, Betlém, Nadýmač, Jejkal, Zlý, Bídník, Řiťovíz, Nesejd nebo Zatáčka. Většina z uvedených rybníků už letos byla vylovena, chybí jich jen pár. Ten náš, ukrytý v malé jihočeské vesničce, na onom seznamu chybí. Ostatně, pokud vím, zatím ani žádný název nemá. Nepatří žádnému Rybníkářství ani podobné firmě, stará se o něj místní Klub hasičů. Nedávno jsme i ten náš rybníček vypustili a vylovili. Měl jsem tam dva candáty, vylovili jsme však jen jednoho. Druhý někam zmizel, možná ho někdo upytlačil. Možná ho ukradla volavka. Najali jsme vodnici Janu, aby rybník hlídala.
Ten vylovený candát (plaval tam dva roky) měl tři kila a když jsme ho upekli, chutnal výborně. Nebylo nutno s ním kouzlit, stačilo jen opéct ho na másle a trošku osolit. Rád jím candáta s obyčejným vařeným bramborem. Kůži ponechám, jen pečlivě zbavím šupin. Ale přece jen jednu rozmazlenost přiznám: dávám si k pečenému candátovi francouzskou „bílomáslovou“ omáčku. Beurre Blanc Sauce. Francouzi ji milují například ke štice na modro nebo k lehce opečeným Coquilles Saint-Jacques (jimž Češi nesmyslně říkají hřebenatky). U nás ta omáčka není moc známá, lidé spíš dávají přednost holandské nebo majonéze. Bílomáslová se dělá z dobrého domácího másla, které se zvolna rozpustí na pánvi, potom se přidá pár jemně nasekaných šalotek, troška suchého bílého vína (nejvhodnější prý je Muscadet), bílého vinného octa a citronové šťávy. To je vše, zbývá jen okořenit čerstvě mletým pepřem a můžete ochutnat. Otázkou je, zda solit nebo nesolit. V tom nejsou Francouzi jednotni. Prý když je dobře osolená ryba, omáčku už solit netřeba. Já tedy přece jen špetku krystalické Fleur de sel do omáčky vmíchávám.
Omáčka pochází z údolí řeky Loiry: traduje se, že poprvé ji namíchala jistá dáma jménem Clémence Lefeuvreová (rozená Prauová), která vařila ve své restauraci ve vesnici Saint-Julien-de-Concelles poblíž Nantes. Bylo to někdy na začátku 20. století. Klementýnina hospůdka se jmenovala La Buvette de la Marine, tedy Námořnická kantýna. Legenda praví, že Klementýna chtěla původně dělat Béarnskou omáčku, ale v roztržitosti zapoměla na estragon a vaječné žloutky. Jiné zdroje však tvrdí, že Klementýna poprvé omáčku připravila úmyslně právě takto pro markýze de Goulaine na jeho zámku, kam byla pozvána na sklonku života jako kuchařka a kde se proslavila tak, že Aristide Briand (francouzský ministerský předseda a laureát Nobelovy ceny) po její smrti prohlásil, že Klementýnu bude oplakávat celý národ.
Tolik tedy k bílomáslové omáčce. Vraťme se však k výlovům. Zdá se už několik let, že popularita kaprů v době mimovánoční u nás rapidně klesá. Musím bohužel konstatovat, že podle mého názoru klesá i kvalita českých kaprů. Rybníkáři je nechávají dorůstat do velikosti, kdy už maso není tak chutné a má poněkud blátivou konzistenci. Kapřík je podle mého názoru chutný tak do tří kil. Potom už ne. Dalším problémem jsou rybníky, často silně bahnité. Rybí maso má potom patřičnou pachuť. Snad už se konečně něco změní. Ministerstvo zemědělství sice pořádá nákladné popularizační akce, ale místo toho by mělo podpořit dotacemi rybníkáře, kteří se chtějí věnovat spíše candátům, okounům, línům a štikám – než kaprům, amurům a tolstolobikům.