Čeština má smůlu: stejným slovem označuje dvě (někdy méně či více rozdílné) věci. Například salát hlávkový (listový) a salát míchaný. Významů slova salát je hodně (může to být například i špatný fotbalista) a to ještě necháme stranou nesprávně umístěnou čárku (sálat). V podstatě jde vždy o dva základní významy: je to rostlina (Lactuca sativa) nebo druh pokrmu? Němčina na tom ovšem není lépe, používá v obou případech stejné slovo jako my (Salat) a k rozlišení musí používat přídomky. Zřejmě jsme ten problém okopírovali od ní. Většina světových jazyků si s ním dovedla poradit lépe: francouzština používá slovo salade pouze pro pokrm, rostliny jsou laitue nebo frisée nebo chicorée. Angličané mají také slovo salad rezervováno pouze pro pokrm: rostlina je lettuce. Španělé říkají ensalada pokrmům, kdežto rostlině lechuga. Italové to mají o fous: pokrm je insalata, ale rostlina je insalata lattuga. Může se však používat pouze slovo lattuga. Rusové jsou světoví: rostlina je latuk, kdežto pokrm je salat. Proč ale naši puristé slavjanofilové dali výjimečně přednost Němcům před Rusy? To je vskutku záhada. Tentokrát jsme asi měli být více rusofily. Ono ostatně v češtině existuje hezké použitelné slovo: locika. Nikdo jím však hlávkový či listový salát nenazývá. Nechápu proč. Vždyť hlávkový salát se česky oficiálně jmenuje Locika setá neboli Locika salátová (Lactuca sativa var. capitata)!
Já budu ode dneška všem druhům hlávkového či listového salátu (kromě těch, jež mají svůj český název jako čekanka, polníček, mangold, potočnice, špenát, pampeliška, slanorožec, barborka, řeřicha a roketa) říkat zásadně jen „locika“.
Mnozí kuchaři si na míchaných salátech udělali rychlou slávu: je to bezesporu nejsnadnější kuchařská disciplína. Smíchat lze totiž prakticky všechno, cokoliv. Jistý Cesare Cardini, Ital z mexické Tijuany, vešel do historie svým vynálezem (Salad Caesar), který se dnes míchá na celém světě. O amerických salátech pojednává celá jedna kapitola mé knihy Labužníkovy historky, nebudu se tedy opakovat.
Také Jamie Oliver si rychlou popularitu získal především svými saláty, které po něm dokázaly opakovat i jeho třináctileté obdivovatelky. Prostě jen cosi nakrájíte a s čímsi smícháte, přidáte zálivku čili dresink. Dresinky jsou dnes vyráběny průmyslově a je jich tisíce. Někteří kuchaři vynalézají stále nové a nové, dávají jim své jméno a bohatnou na nich. Také herec Paul Newman jeden dresink vynalezl, dodnes se v USA pod jeho jménem prodává. Z čeho se dresinky nejčastěji míchají? Majonéza už přece jen vyšla trošku z módy (stejně jako smetana), naopak v plné slávě je olivový olej a aceto balsamico. Dále pak jogurt, hořčice, sojová omáčka, worchesterská omáčka, citronová či pomerančová šťáva, víno a alkohol. Bohužel někdy také kečup. Na první pohled se zdá, že smíchat lze prakticky vše, ale tak snadné to samozřejmě není. Hodí se všechno ke všemu? Ve kterých případech určitá chuť náležitě vynikne, není potlačena jinou chutí a sama jiné chutě neničí?
A z čeho se salát míchá? Když ponecháme stranou veškerou hlávkovou a listovou zeleninu, zbývá několik základních surovin: vařené brambory, cukety, lilky, rajčata, cibule, česnek, paprikové lusky, okurky, chřest, mrkev, křen, kedlubny, ředkvičky, hrášek, fazolky a fazole, fenykl, řapíkatý celer a olivy. Kombinace těchto surovin tvoří základ většiny míchaných salátů. Pojďte se projet salátovým světem: Češi milují bramborový salát s majonézou a neradi slyší, že se mu ve světě říká „ruský“. V německy mluvících krajích se bramborový salát dělá trošku jinak, bez majonézy, zato s hovězím vývarem. Maďaři mají svůj Gundel-saláta (směs okurek, rajčat, paprikových lusků, fazolkových lusků, chřestu a žampionů) hodně oslazený. Na Balkáně musíte ochutnat okurkové saláty s jogurtem (tarator, tzatziki) nebo zeleninové se sýrem feta (říká se mu u nás „balkánský“ nebo istanbul). Do této skupiny patří bulharská šopska nebo řecký horiátiki (jednodušší forma tohoto selského salátu se obejde bez rajčat a feferonek, obsahuje jen syrovou okurku, cibuli, olivy, kostičky sýra feta, čerstvý tymián a oregano, samozřejmě olivový olej a vinný ocet). V Itálii je oblíbený salát caprese (rajčata a sýr mozzarela) stejně jako panzanella, toskánský „chlebový“ salát, v němž kromě domácího chleba jsou i rajčata, olivový olej, cibule a okurky. Na Azurovém pobřeží se několik druhů listových salátů smíchá, tak vznikne mesclun - a z toho se pak dělá salát Niçoise se sardelkami, tuňákem a natvrdo vařeným vejcem. Dá se říci, že každý italský kraj má svůj zajímavý míchaný salát, například v Ligurii mají condijun (zelenina se sardelkami a vařenými vejci), na Sicílii míchají kousky pomerančů s fenyklem, cibulí a hořčicí. Ve Skandinávii labužníci milují salát z červené řepy.
Přichází však móda sladkých míchaných salátů z ovoce, jakéhokoli ovoce a pouze z ovoce, někdy však v zajímavých kombinacích. Například pomerančové plátky se dají podávat naslano, s olivovým olejem a pepřem. Jablka a hroznové víno nebo pomeranče a banány se však objevují i v salátech slaných (třeba ve Waldorfu).
Existuje však spousta salátů takříkajíc „bez salátu“. Tedy bez lociky. Oblíbenými surovinami k přípravě míchaných salátů jsou také houby, sýry, vejce a garnáti. A samozřejmě maso rybí, drůbeží či jakékoli jiné, včetně uzenin. V Mexiku je populární salpicon, salát z vařeného hovězího masa a zeleniny. Pozor, pálí! Nebo guacamole z avokáda a krevet. Ve Francii se dělá vynikající salát z telecího mozečku a cibule, ale také (jako i jinde ve Středomoří) z vařených chobotnic. Na britských ostrovech mají skvělé saláty z ryb a mořských plodů. Američané si dávají například Crab Louie, salát z krabího masa, vařených vajec a rajčat, to vše zalité hustou ostrou omáčkou. Nebo humrový salát s majonézou. Současným nešvarem je míchat kousky kuřecího masa nebo krevet do zeleninových salátů, kam nepatří (velmi často třeba do Caesara). To by mělo být na jídelním lístku vždy výrazně uvedeno.