O rybě zvané sumec mám odjakživa pochybnosti. Vlastně jsem nikdy žádného sumce neviděl živého. Jen na obrázku (vypadal vždycky jako plešatý Mussolini s cigárem v koutku široké tlamy) nebo na talíři, kdy už jsem nemohl rozeznat, z jaké ryby byl ten pokrm vyroben, jak ta ryba vypadala zaživa. Četl jsem o sumci spoustu zaručeně pravdivých historek, ale ani jedna mi nepřipadala hodnověrná. V románu Trumana Capoteho Luční harfa chytí dospívající chlapec Collin sumce bez prutu, jen tak holýma rukama. Capote v jednom rozhovoru tvrdil, že i on to uměl, když mu bylo čtrnáct. Jenže zrovna Capotemu se nikdy nedalo moc věřit. O velikosti chycených sumců se nezmiňuje. A to je podezřelé. Viděl jsem fotografie sumců větších než člověk.
Sumec velký (Silurus glanis) je prý největší sladkovodní rybou v Evropě, dožívá se běžně věku 20-40 let! Už jako mladá ryba měří přes půl metru! Cituji z Wikipedie: „V poslední době je pozorován jeho populační nárůst (pravděpodobně díky nárůstu teplot) a to začíná způsobovat problém, neboť sumec se stává škodnou, která dokáže naprosto zdecimovat ostatní populace ryb. Ke konzumaci se hodí sumci do 15 kg, nad tuto hodnotu bývá maso příliš tučné a ke konzumaci nevhodné. Jikry jsou jedovaté.“ Co mě dále zaujalo, je tvrzení, že „vysoká je u sumce jeho sportovně rybářská hodnota“! Co to znamená? Že trpíme sumce jen kvůli tomu, aby si mohli sportovní rybáři zarybařit? Podobná situace je prý i s bolenem.
Řeknu vám to na rovinu: jedl jsem údajného sumce několikrát, vždycky to bylo dosti odporně chutnající maso. Stejně jako u bolena. A ostatně stejně jako u amura nebo tolstolobika. Takže kdyby šlo o mne, tyhle ryby bych vůbec nepodporoval, neživil v českých vodách. Už jen proto, že užírají potravu rybám, jež mají maso chutné, jako například pstruhům, okounům, candátům a štikám.
Do nebe volajícím nesmyslem byla kampaň Ryba domácí, za kterou ministerstvo zemědělství v letech 2008-2011 zaplatilo 150 milionů korun. Kampaň připravila agentura Dorland a byla financována z Operačního programu Rybářství. Tři čtvrtiny utracených peněz prý pocházely z Evropského rybářského fondu, čtvrtina ze státního rozpočtu. Agentura tvrdila, že velká část peněz byla investována do „product placementu“ v televizních pořadech o vaření a zdraví, road shows, ochutnávek v hypermarketech, do expozic na výstavách a veletrzích, propagačních materiálů, publikací, inzercí v tisku, rozhlasových spotů, kurzů pro profesionální kuchaře, internetových reklam a mimo jiné také do „guerilla marketingu“. Jedné takové akce jsem se zúčastnil a musel jsem se smát. Nemělo to absolutně žádný smysl. Nebo ne, jeden smysl to mělo: několik firem (jakým způsobem asi vybraných?) si přišlo na slušné peníze. Obávám se, že část výdělku musely ty firmy někomu předat.
Ani jedna koruna nebyla utracena na výrobu televizního pořadu, v němž by špičkoví kuchaři předváděli, jak zajímavě připravit pokrm z masa sladkovodních ryb.
Už jen princip této kampaně byl směšný. Mezi „ryby domácí“ byli totiž vedle kaprů a pstruhů zařazeni také amuři a tolstolobici. Ne však okouni, candáti a štiky. Prodej českých sladkovodních ryb se samozřejmě nijak výrazně nezvýšil, kampaň měla téměř nulový výsledek. Není divu, že nový ministr zemědělství Marian Jurečka se ihned po svém nástupu do funkce rozhodl zastavit chystané pokračování této kampaně, nyní pro změnu (a zřejmě i pro jistotu) nazvané Ryba sladkovodní. Na tuto kampaň bylo přichystáno v rozpočtu 60 milionů korun.
„Uvedené finanční prostředky budou využity účelněji ve prospěch českého rybářství," zdůvodnil Jurečka toto rozhodnutí.
Doufám, že nový ministr si všimne nedostatku jakékoli podpory pro rozvoj chovu okounů, candátů a štik. Stačilo by, kdyby ministerstvo podpořilo úsilí Jihočeské univerzity, která se v tomto směru výrazně angažuje.
A teď ještě z jiného soudku: V Luhačovicích byla nedávno uspořádána zajímavá výstava: visely tu prastaré vyšívané „kuchařky“, tradiční nástěnné dekorace ušité vesměs z bílého plátna, na němž byly barevnými nitěmi vyšity obrázky a slova. Takové „kuchařky“ kdysi visívaly v každé kuchyni, ať už měšťanské či venkovské.
Cituji z jedné internetové úvahy: „Změnou vytápěcího zařízení, zvětšením oken a tím i zesvětlením kuchyně, vybílením stěn a zavedením bílých a světlých stěn kuchyňských nábytkových souprav, dostala na přelomu 19. a 20. století kuchyň novou podobu. Na zvětšená okna se začaly věšet drapérie, na kuchyňský nábytek prostírat textilní soupravy a ke sporákům, lavičkám a stolečkům s nádobami na vodu se začaly věšet textilní nástěnky, které měly především chránit stěnu a současně zpříjemnit prostředí. Do vesnického prostředí se textilní nástěnky dostaly později, což souviselo s vývojem a vznikem světlejších kuchyní na vesnicích. Bývaly předtištěny na tenčím bílém, v továrně vyrobeném bavlněném plátně. Obrázkové i textové náměty měly poměrně široký záběr. Zachycovaly rodinu, domov, interiér domácnosti, milostný motiv. Zobrazovaly náboženskou tematiku, práci, pracovitost, úsilí, ale také odpočinek, hru. Na pozdějších nástěnkách se objevovala zvířata a postavičky z různých pohádek. Velmi oblíbené byly rostlinné motivy, ale rovněž geometrické ornamenty. Nápisy na nástěnkách byly zasvěceny domácnosti, čistotě, práci, úsilí, víře, modlitbám, lásce, vdavkám. Objevovaly se na nich úryvky písniček, slova chvály mužům, kteří nepijí, různá zrnka pravdy a lidové moudrosti.“
Viděl jsem mnoho těchto „kuchařek“. Zajímaly mě hlavně nápisy na nich. Všiml jsem si, že většina textů se netýká přímo kuchyně. A když, tak jen obecně. Například „Česká žena česky vaří, přitom dobře hospodaří...“ nebo „Doma jez, co máš. Jinde, co ti dají!“ Obvyklá byla moudra typu „Střídmé jídlo, střídmé pití zaručuje dlouhé žití...“ nebo „Chceš-li dobrou hospodyní býti, musíš v kuchyni čisto míti“. Čistota byla častým tématem: „Čistá kuchyně, dobré jídlo je domácího štěstí zřídlo“. Výjimkou, která se týkala konkrétnější rady, bylo toto čtyřverší:
„Hospodyňky, když solíte,
pamatujte na muže!
Když má chudák potom žízeň,
že on za to nemůže...“
Obecně však se dá konstatovat, že nejmoudřejší dobovou pravdou byla výšivka tvrdící, že „Do kuchyně patří žena, muž tam co dělati nemá!“
Malíř Josef Lada ve svých pamětech vzpomíná, jak bydlel ve společném bytě s Jaroslavem Haškem. Pořídili si také do kuchyňky na zeď vyšívanou kuchařku. Nebo ji od někoho dostali. Byl na ní text „Dej kuchařce do kuchyně, chceš-li míti plnou vůně!“
Haškovi se však ten text nelíbil. Tvrdil, že by se to mělo nějak zkombinovat s heslem „Dej krávě do držky, vona dá do dížky!“