Milí přátelé,
od léta roku 2012, kdy jsem přestal spolupracovat s časopisem Instinkt, se mě lidé často ptají, jestli své sloupky nazvané Zápisník labužníka publikuju někde jinde. Říkají, že je rádi četli, někteří dokonce tvrdí, že si Instinkt kupovali jedině kvůli nim. A dávají najevo, že by chtěli, abych v psaní Zápisníků pokračoval. Nuže dobrá. Rozhodl jsem se nakonec pro tuto formu.

Pokud chcete být mezi prvními, kteří si přečtou nové Zápisníky, přihlašte se na Facebooku, Twitter nebo na G+. Pak budete mít příležitost se informovat velmi rychle o tom, co se na blogu děje. Staré Zápisníky z let 2002-2010 najdete na webové stránce www.labuzdopo.cz.

7. března 2014



Od jisté doby čtu knihy (jakékoliv) se zvláštním zřetelem na zmínky o jídle. Je to velmi zajímavé a poučné. Někdy paradoxně i tím, že se v knize neobjeví ani jedna jediná zmínka. Zvědavě jsem například otevřel knihu Egona Erwina Kische Cesta k protinožcům. A zjistil jsem, že Kisch během celé této cesty (trvající od 13. října 1934 do 11. března 1935) zřejmě vůbec nic nejedl! Jedinou zmínkou o jídle je postřeh, že Australané pijí čaj i k polévce. A potom je zde zajímavá informace o tom, jak australská slavná operní zpěvačka Melba na počátku 20. století kvůli žárlivosti na svou konkurentku Emmu Destinovou investovala 1.500 liber jen proto, aby zabránila Destinové v Austrálii koncertovat. Ta historka sice na první pohled nemá s jídlem nic společného, pokud ovšem neznáte (a neochutnali jste) výtečnou lahůdku nazývanou Pêche Melba („broskev Melba“), jejíž recept vymyslel legendární Auguste Escoffier (1846-1935) a nazval ji právě po dámě jménem Helen Mitchell, která vystupovala pod jménem Nellie Melba (1861-1931). Tato dáma byla v roce 1899 v Londýně, zpívala na scéně Covent Garden ve Wagnerově opeře Lohengrin, a třiapadesátiletý Escoffier, tehdy šéfkuchař londýnského hotelu Carlton, se do ní bláznivě zamiloval. Byl její krásou a zpěvem unešen tak, že vymyslel originální recept na úpravu broskví a pojmenoval ho po svém idolu. Poprvé tuto lahůdku připravil pro zbožňovanou umělkyni, když přišla do Carltonu na večeři s princem Philippem. 
            Při četbě románů se mi často stává, že narazím na záhadu. O čem to vlastně ten autor píše? Jde-li o téma kulinářské, vždycky zpozorním a začnu bádat. Prolistovávám encyklopedie, surfuju na internetu. Jako nedávno. V románu Small Bachelor (u nás pod názvem Malý pán na ženění) z roku 1950, jehož autorem je slavný humorista Pelham Grenville Wodehouse  (1881-1975), se jedna kapitola odehrává v restauraci, jež údajně sídlí v Greenwich Village a jmenuje se velmi zajímavě: Purple Chicken (Purpurové kuře). Tenkrát se prý dalo v této hospůdce jíst velmi levně (menu za dolar padesát!) a na lístku byly vskutku zajímavé pochoutky: například poulet rôti aux pommes de terre a salade Bruxelloise (pečené kuře s brambůrky a bruselským salátem). 
          A tady už se musím na okamžik zastavit. Pokud nevíte, co je bruselský salát, jste na tom stejně jako já. Jsem-li v rozpacích, obracím se na Larousse Gastronomique, třídílnou encyklopedii. Co není v těch třech tlustých svazcích, prakticky neexistuje. Nuže – bruselský salát neexistuje. Existuje však příloha à la Bruxelloise – a ta se připravuje z vařeného Choux de Bruxelles („bruselské zelí“, ale nelekejte se, to je docela obyčejná růžičková kapusta), nudliček syrové čekanky a pommes château (to jsou brambory opečené v olivovém oleji nebo na másle). Larousse benevolentně povoluje přimíchat do této směsi kousíčky uzeniny. 
          Podíváte-li se však na vyhledávač Google, najdete tam několik receptů přímo na salade Bruxelloise, jenže každý je zcela jiný! Kterému máte věřit? Rozhodnete se pro recept, v němž kostičky uzené tresky jsou smíchány s  nudličkami vařeného bílého zelí, jemně nakrájenou šalotkou a lístky koriandru? Vypadá to téměř autenticky, jenže někteří Bruselané, jak se zdá, mají jiný názor: připravují prý tento „svůj“ salát z vařených brambor, nakládaných okurek, osmažené slaniny, jarní cibulky, pažitky, hořčice a oleje! Tedy naprosto jinak! Ale je zde i třetí, opět zcela odlišný recept: základem je jemně nasekaná syrová čekanka, do níž se vmíchají kostičky sýra gruyère, nudličky vařené šunky, zakysaná smetana (crème fraîche), citronová šťáva, olej, hořčice, petrželová nať a vinný ocet... Opravdu už nemám chuť hledat dál.
          A co to vůbec znamená, to Purple Chicken?
          Dočetl jsem se, že v USA se pod tímto názvem objevuje několik rarit: jednak je to vzácné plemeno kuřat, která jsou velká skoro jako labutě (nemohou však létat) a mají peří fialové barvy. Jako se v Čechách říká dětem „když budeš hodná, uvidíš zlaté prasátko“, v Americe se prý něco podobného týká purpurových kuřat. Existují i jako hračky. Na Floridě v Putnam County kdosi vyrobil obrovskou sochu purpurového kuřete a lidé se na ni jezdí dívat jako na atrakci. Zloději se ji dokonce pokusili ukrást.
          Existují rovněž recepty na „purpurové kuře“: jeden například doporučuje dusit kousky kuřete v brusinkové omáčce. Jiný recept se velmi podobá francouzskému Coq au vin: kuře se dusí v červeném víně a jeho barva je pak fialová. 
           Aby bylo jasno: restaurace Purple Chicken v New Yorku nikdy neexistovala. Wodehouse si ji vymyslel. A aby nedošlo k omylu: podobný název má v New Yorku jedna filipínská restaurace, která v roce 2013 získala michelinské ocenění Bib Gourmand. Jmenuje se Purple Yam (tedy „purpurový yam“ - to jsou sladké brambory, které mají načervenalou barvu), sídlí v Brooklynu a funguje teprve několik let. Podnik je populární díky poměrně nízkým cenám (dva chody a sklenka vína přibližně za 40 dolarů). Nabízejí se zde především filipínské pokrmy, jako například ukoy (dušená zelenina s krevetami) nebo tocino (nasládlé naložené maso), dále pak tapsilog (sušené hovězí maso s česnekem, se smaženou rýží a vejci) a v arašídové omáčce dušená hovězí oháňka se zeleninou a krevetovou pastou. Oblíbený je také filipínský ledový dezert s podivným názvem halo-halo. Zajímavé je, že na lístku je rovněž „purpurové kuře“ adobo, což jsou v praxi kousky pečeného kuřecího masa smíchané s bramborami yam, to vše se nakonec krátce podusí s filipínským kořením.
           Pokaždé mě velmi popudí, když v nějakém románu (například v Maigretových případech) čtu, že „jedli obložené zelí“. Je mi jasné, oč jde. Je to choucroute. Šukrut je tradiční alsaský pokrm, jehož základem je především maso: uzené vepřové (nejčastěji bůček nebo koleno), párek a klobásky. Někdy i kousek vepřové pečeně, variantou může být i ovar. K tomu se přidává jako příloha zelí. Toto tradiční alsaské jídlo má název složený ze dvou slov znamenajících zelí: francouzského chou a německého kraut. Podává se s vařeným bramborem. V Alsasku jde většinou  o zelí jen podušené na bílém víně, cibuli a koření. Ale ve zbytku Francie se někdy zelí zapéká v troubě se slaninou, to mi chutná víc. Maso je zpravidla pouze ohřáté v páře. 
           Pořád si myslím, že přeložit šukrut jako obložené zelí může pouze člověk, který ho nikdy nejedl. Já vím, jak k tomu nesmyslu došlo. Páni překladatelé a dámy překladatelky (ty častěji) si prostě vyhledaly to slovo na Wikipedii. Anglické, jak jinak. A tam je psáno skoro vždy choucroute garnie!  Ano, to doslova přeloženo znamená „obložené zelí“. Přece garnie je obložený! Před nějakými dvaceti lety se velmi podobný pokrm objevoval i v českých restauracích. Téměř vždy nesl název Táborská bašta. Mívali ho v šedesátých letech třeba v Praze U medvídků.