Už mnohokrát jsem psal o původu názvů některých jídel. A opět jsem narazil na novou záhadu. Týká se receptu na úpravu některé drůbeže, zejména kapouna a bažanta. Je to velmi zajímavý recept a používají ho kuchaři na celém světě. Také Rex Stout v detektivním příběhu Smrt děvky se zmiňuje o této lahůdce, kterou skvěle připravil Fritz Brenner pro Nera Wolfa. Kapoun Souvaroff je recept založený na nádivce: paštika z husích jater, černí lanýži, koňak. Už to samo o sobě nemůže být špatné. Další plátky lanýžů se zasunou pod kapounovu kůži. Kapoun pečený na vepřovém sádle se potom ještě dusí v omáčce z vína Madeira a hustého hovězího vývaru. Jedl jsem to jen jednou, ve Francii. Často se tento název objevuje na jídelních lístcích amerických špičkových restaurací. Někdy se to píše Souvaroff, někdy Suvaroff, jindy Suwarow nebo Suworow. Proč? Je evidentní, že název byl inspirován ruským generálem Suvorovem (celým jménem Alexander Vasiljevič Suvorov-Rymnikskij-Italijskij), žijícím v letech 1729-1800 a proslulým pro svou tvrdost a pohrdání humanismem. Na vojně nám kdysi vtloukali do hlavy jeho legendární heslo: „Těžko na cvičišti – lehko na bojišti“.
Proč je tedy ten úžasný pokrm pojmenován právě po něm?
Mimochodem, ještě několik jídel bylo po Suvorovovi pojmenováno – například Béarnská omáčka s plátky černých lanýžů, ale i cukroví s náplní malinového džemu, jemuž my říkáme „linecké věnečky“.
No dobře – ale proč právě Suvorov? Hledal jsem ve všech encyklopediích vysvětlení – nenašel. Ani Larousse Gastronomique neví, proč se ty lahůdky jmenují po ruském rabijátovi. Sám asi nevařil, takže se dá s určitostí předpokládat, že ty recepty nevymyslel. Měl skvělého kuchaře? Nebo mu chtěl nějaký velmož zalichotit a nechal vyrobit originální pochoutku na generálovu počest? Suvorovovým nejslavnějším činem bylo, že přešel se svým vojskem Alpy. Jedl potom kapouna nebo linecké věnečky?
I moje další záhada zůstane asi nevysvětlena. Narazil jsem totiž kdesi na restauraci v texaském městě Kenedy. A potom ještě v nedalekém městečku Sinton. A šokoval mě jejich název: jmenují se shodně Ministerio Getsemany. Proč? Nejjednodušším vysvětlením by možná bylo, že restaurace mají něco společného se zahradou Getsemanskou. Znáte ji? Ale jistě, je to nejznámější zahrada vůbec, najdete ji ve všech encyklopediích. Zahrada Getsemanská se nachází na úpatí Olivetské hory, v údolí Cedronu. Můžete ji dodnes navštívit. Jenže. Víme sice, že v té zahradě poblíž Jeruzaléma bděl Ježíš tu noc, než byl zatčen a později ukřižován, stojí to napsáno v Bibli. Víme, že pobyt v zahradě Getsemanské je synonymem pro pochybnosti, pro rozhodování mezi skutkem a útěkem. Avšak majitelé těch texaských restaurací (kde se údajně vaří mexická jídla) sotva měli tento důvod. Určitě nechtěli hostům naznačit, že po pozření pokrmů budou muset uvažovat o útěku.
Důvod však mohl být i jiný. Víme, co v té zahradě tehdy rostlo? Proč se to místo jmenovalo zahrada a ne například sad? Já tam nikdy nebyl, ale ptal jsem se těch, co tam byli a pečlivě si všechno prohlédli. Když tam přijdete dnes, najdete tam pouze stromy, většinou olivovníky. Takže sad, ne zahrada. Nenajdete tu květinové záhony. Na fotkách je tu a tam vidět kytku, jakoby ji tam teprve včera mezi olivovníky někdo zasadil. Dnes je to tedy spíš park než zahrada. V zahradě by musela růst zelenina. Tady nenajdete ani jeden kedluben. Ale jak vypadala ta zahrada tenkrát, když v ní Ježíš klečel? Měl zřejmě jiné myšlenky, než co by snědl. Avšak přesto: mohl zde něco sníst?
Název Getsemany pochází z aramejštiny a znamená „olivový lis“. To je zajímavé. Jestliže sem Ježíš zašel po Poslední večeři, měl možná nějaký důvod. Lisoval se tu olivový olej? Některé olivovníky jsou prý staré přes dva tisíce let. Pamatují tedy Ježíšovy modlitby.
A ještě i jiné stromy zde mohly růst. Například ty, z jejichž mízy se dělala mana, to bájné jídlo, jímž se živili Židé v poušti Sínu po odchodu z Egypta. Druhá Mojžíšova kniha tvrdí, že tento lahodný pokrm byl bílý a chutnal jako medový koláč. Bibličtí vědci manželé Moldenkovi tvrdí, že to byly lišejníky smíchané se ztuhlými výpotky (mízou) tamaryšků.
Ať už je to jakkoli, v mých představách vždycky byla a vždycky bude zahrada Getsemanská jako skutečná zahrada, plná hlávek zelí, záhonů mrkví a petržele, cibule a česneku... A tak si tedy představuju, že ty dvě restaurace Ministerio Getsemany (jejichž majitelem je stejnojmenná nezisková organizace, zřejmě s náboženským zaměřením) asi nabízejí na jídelním lístku spoustu báječných zeleninových lahůdek.