Jedním z nejznamenitějších labužnických příběhů je novela Babetina hostina, kterou napsala v roce 1958 dánská spisovatelka Karen Blixenová (známá rovněž jako Isaac Dinesen) a která byla v roce 1987 zfilmována dánským režisérem Gabrielem Axelem (Oscar za nejlepší zahraniční film). Děj je poměrně jednoduchý: v zapadlé norské vesnici žije francouzská uprchlice Babeta, která pak vyhraje v loterii deset tisíc franků a utratí je za jednu velkolepou večeři pro vesničany.
Babetino menu z této večeře je dnes klasikou a najdete ho mnohokrát na Googlu. Pro přátele rád popisuju, co se tam jedlo a pilo.
Nejprve byl do skleniček naléván aperitiv. Generál Löwenhielm v něm ke svému velkému údivu poznal Amontillado, nejlepší, jaké kdy pil. Pro nezasvěcené: Amontillado je jedno z nejlepších sherry, vyráběné od 18. století v Montille ve Španělsku.
Dalším chodem byla pravá želví polévka. Bez komentáře.
Potom přišly na řadu bliny Demidoff. Bliny jsou ruské miniaturní palačinky. Demidoff je jméno staré ruské šlechtické rodiny, která později přesídlila do Finska. Hrabě Demidoff provozoval restauraci Maison Doree v Paříži. Zajímavé pro nás bezesporu je, že v tomto receptu se do těsta na bliny přidává i pivo. A servíruje se samozřejmě s nejdražším černým kaviárem beluga a zakysanou smetanou crème frâiche.
Načež bylo do skleniček naléváno šampaňské, šlo o Cliquot ročník 1860.
A pak přišel na stůl hlavní chod: Cailles en sarcophage. Znalci dnes připomínají, že šlo pravděpodobně také o Sauce Perigourdine, tedy perigordskou omáčku, jejímž základem jsou tučná husí játra foie gras a perigordské zimní černé lanýže (Tuber melanosporum). Překlad názvu této pochoutky je Křepelky v sarkofágu (ale spíše bychom řekli „v rakvičce“).
O tomto pokrmu není ani zmínka v nejpodrobnější a nejlepší kulinářské encyklopedii Larousse Gastronomique, v internetové databázi se ovšem několik stejnojmenných receptů objevuje, jsou zde i vyfotografovány pokrmy tohoto názvu: jsou to opečené půlky křepelek, položené na pečivové rakvičce a ozdobené černými lanýži. Recept je poněkud složitý, avšak zaznamenám aspoň to základní: vykuchané a očištěné křepelky jsou vyplněny nádivkou z tučných husích jater (foie gras) a černých lanýžů. Potom jsou křepelky zprudka opečeny na pánvi, posazeny do rakvičky vyrobené z listového těsta (a předem upečené v troubě) a pečeny v troubě ještě asi půl hodiny. Servírují se polity fíkovou omáčkou s bílým vínem. Je pravděpodobné, že tento recept a jemu podobné vznikly až po úspěchu filmu Babetina hostina.
Ke křepelkám podávala Babeta ještě i salát z belgických kapustiček (růžičková kapusta), ořechů a vinegretové omáčky.
Dezert se jmenoval Savarin au Rhum avec des Figues et Fruit Glacée (Rumový koláč s fíky a ovocnou zmrzlinou).
Nakonec se samozřejmě musel podávat sýr. A ovoce. Babeta zvolila Blue Cheese (asi Roquefort), papáju, fíky, pomeranče a ananas.
Od hlavního chodu bylo na stole víno Clos de Vougeot.
Jak dokázala Babeta uvařit tak úžasnou večeři? Vysvětlení je prosté: byla kdysi šéfkuchařkou ve věhlasné pařížské restauraci Café Anglais. Po porážce velké revoluce přišla o manžela i syna, oba byli komunardi. Také Babeta se zúčastnila boje na barikádách a musela proto potom utéct z Francie a uchýlit se do norské vesničky na břehu moře. Přijela tam v roce 1871, tedy ihned po porážce komunardů. Vařila tam vesničanům jejich obyčejná jídla, až do onoho dne (zřejmě v roce 1885), kdy vyhrála v loterii deset tisíc franků.
Z textu novely lze usoudit, že Blixenová o vaření něco věděla, i když Café Anglais v době, kdy tam Babeta měla vařit, poznat nemohla, narodila se totiž až mnohem později.
Restaurace Café Anglais byla otevřena v roce 1802 na rohu Boulevardu des Italiens a Rue de Marivaux. Nazvána byla „anglickou kavárnou“ prý proto, že majitelé chtěli vzdát svůj dík mírové smlouvě, podepsané několik týdnů předtím v Amiensu mezi Francouzi a Angličany. Tato smlouva ukončila tzv. „2. koaliční válku“ mezi oběma státy. Velká Británie se zavázala vrátit Francii její zámořské kolonie, Francie se vzdala nároku na Egypt a stáhla vojska z jižní Itálie a Říma. Za rok však byla válka obnovena.
Restaurace v anglickém stylu však už existovala a prosperovala. Brzy se stala centrem vysoce postavených labužníků, těžila z blízkosti Opery. Píšou o ní Maupassant (Bel-Ami) i Proust (Hledání ztraceného času). V době, kdy zde měla vařit Babeta (tedy přibližně v letech 1866-1870) byl však ve skutečnosti tamějším šéfkuchařem Adolphe Dugléré, jehož učitelem byl sám slovutný Carême. Tehdy se tu zrodil například recept na Pommes Anna, do kruhu sestavené a zapečené plátky brambor s máslovou polevou. Legendárním unikátním pokrmem z roku 1870 byly „sloní tlapy“ (Éléphant patte), smažené se šunkou na česneku a madeiře. Dugléré působil v Café Anglais až do své smrti v roce 1884. V roce 1913 byla restaurace uzavřena. Dům byl zbourán a nahrazen budovou v secesním stylu.