Nedávno jsem se cestou z lesa posadil na mez a rozhlížel se kolem sebe. Najednou mě zaujal bílý květ bodláku, který rostl v trávě. Vytrhl jsem ho a prohlížel si zevrubně ten zázrak. Vrátil jsem se do dětství. Ano, to je ono! Tenhle bodlák jsme přece jedli! Tenkrát na loukách ho bylo plno a některý z kamarádů objevil, že se dá jíst. Odstranil jsem listy a nažky, až jsem se dostal k podstatě, k masitému okvětnímu kalichu podobnému miniaturní kedlubně. Okrájel jsem ten kalich a ochutnal. Bylo to skvělé! Přesně ta chuť, kterou jsem si pamatoval. Trošku jako kedluben, trošku s ovocnou příchutí, trošku pálivé jako křen, trošku nasládlé jako mrkev. Okamžitě jsem těch bodláků natrhal ještě asi deset a přinesl je domů. Trošku jsem s nimi experimentoval, ale nakonec jsem došel k názoru, že nejlepší jsou syrové, jen mírně osolené. A v encyklopediích jsem našel, jak se vlastně ta rostlina jmenuje. Ano, je to pupava!
Dočetl jsem se, že pupava bezlodyžná (Carlina acaulis L.) je vytrvalá bylina z čeledi hvězdnicovitých, bodlákovitá bylina s velmi krátkou lodyhou, nevětvenou a hustě listnatou. Pupava roste v celé Evropě, kvete od července do září. Pozor! Nezaměňovat se slovenskou púpavou, což je pampeliška (Taraxacum officinale)!
Česká pupava má (jak jsem se dále dočetl) květní úbor, který sedí uprostřed přízemní růžice. Podlouhlé listy jsou peřenokalné (netuším, co to znamená), nestejně ostnitě zubaté, bodlinaté a tuhé. Úbory mají vnější zákrovní listeny lupenité, vnitřní suchomázdřité, na líci bílé, na rubu žlutavé. Květy jsou až 17 mm dlouhé, bělavé nebo růžové. Semena ve formě nážek jsou až 5 mm dlouhé a mají pérovitě štětinatý chmýr. Důležitý je také kořen, uvařený se užívá jako lék při močových obtížích, zlepšuje činnost ledvin a má dezinfekční účinky. Vývar z kořenu léčí při zevním použití plísňová onemocnění a ekzémy. A teď to hlavní: květní lůžko rozkvetlé velké pupavy je jedlé! Obsahuje silici (1,25%) s hlavní složkou karlinaoxidem s antibakteriálním účinkem a karlinenem, dále třísloviny, pryskyřici a 18-20% inulinu (proto chutná trošku jako topinambur). Působí diaforeticky a diureticky a povzbuzuje chuť k jídlu. Pupava prý byla kdysi slavnou drogou a pěstovala se ve všech klášterních zahrádkách. Drogový účinek je připisován účinnému enzymu neznámého složení.
To mě tedy šokovalo! Takže my kluci jsme vlastně byli tak trošku narkomani, jestliže nám tenhle bodlák chutnal!
Když už jsem se zmínil o možné záměně pupavy se slovenskou púpavou (pampeliškou), musím přidat ještě jednu možnost podobné záměny: borůvky a borievky.
Mnoho Čechů čtoucích na slovenském jídelním lístku či někde jinde slovo „borievky“ si myslí, že jde o borůvky. Omyl! Borievky jsou jalovčinky, plody jalovce! Borůvce (Vaccinium myrtillus) se slovensky říká „čučoriedka“, přesněji a oficiálně Brusnica čučoriedková.
K těm jalovčinkám bych měl dodat několik podrobností, které sice možná znáte, jenže mně to nedá, abych se nepochlubil vyčteným. Jalovec (Juniperus communis) je jehličnatý keř z čeledi cypřišovitých. Větvičky jalovce se vkládají k masu při pečení, například starý cikánský recept na úpravu pstruhů doporučoval vkládat do vykuchané ryby kromě kopřiv i větvičky jalovce. Nahrazovalo to sůl a pepř. Ryba se potom zabalila do jílu a upekla ve žhavém popelu.
Avšak nás by měly zajímat především ty jalovčinky. Na větvičkách jalovce totiž rostou bobulky podobné borůvkám. Jalovčinky jsou modročerné plody svíravé chuti. Jsou příliš hořké, takže je nelze jíst za syrova, avšak usušené a rozdrcené se prodávají jako koření a používají se k dochucení masa, omáček a nádivek. Vzhledem k tomu, že jalovcové bobulky mají velmi výraznou a silnou chuť, měly by být používány šetrně. Obvykle se používají pro zvýšení chuti masa, jako například zvěřiny nebo ryb. Jalovčinky jsou močopudné, prokrvují sliznici trávícího traktu a zlepšují trávení. Působí proti nadýmání a ulehčují dýchání.
Jejich nejoblíbenější využití znají milovníci ginu. Tento populární destilát vynalezl v roce 1650 v Nizozemsku Dr. Fanciscus de La Boie neboli Dr. Sylvius, profesor medicíny na univerzitě v Leidenu. Chtěl vymyslet levné diuretikum, které by fungovalo jako lék na ledvinové potíže. Smíchal tedy dvě močopudné suroviny: olej z jalovčinek (přesněji řečeno „jalovcovou silici“) a obilný destilát. Destilát maceroval jalovcovou silicí. Kořalku nazval Genever, protože tak se vlámsky jmenuje jalovec. Později se název změnil na Jenever. Genever (Jenever) je tedy něco jako naše Jalovcová. Z názvu Genever vznikl pak zkrácením název Gin, který proslavili Britové. K výrobě anglického ginu (Dry Gin) však už se nepoužívá tolik jalovčinek, ochucuje se i jinými bylinkami, například kardamomem.
Zajímavý je případ slovenské Borovičky. Proto na možnost omylu upozorňuji. Většina Čechů se totiž domnívá, že se tato nejoblíbenější slovenská kořalka pálí z jehličí nebo šišek borovice. Jenže Borovička je Jalovcová, jako Gin. Pálí se přímo z jalovčinek (borievek), jejím základem je tedy jalovcový destilát. Nápodobou pravé borovičky je ta „obyčejná“: líh, do něhož se přidá jalovcová silice. Za nejkvalitnější považují Slováci Spišskou borovičku.
Jalovčinky (respektive jalovcová silice) se používají také k dochucování dalších kořalek, například v Belgii a ve Francii (francouzsky se jalovec jmenuje genièvre) k výrobě destilátů značek Genièvre d´Alambic, Genièvre de Loos nebo Wambrechies. Ve Finsku je jalovec používán jako klíčová součást výroby Sahti, tradičního finského piva. Také u belgického piva značky La Wambrechies (vyráběného v městečku Wambrechies ve Francii, těsně u belgických hranic) se používá jalovec.
Indiánské kmeny prý mísily bobule Juniperus communis s kořenem dřišťálu (Berberis) v bylinném čaji k léčbě cukrovky. Ovšem kdysi se rozdrcené jalovčinky (tvrdí to aspoň řecký přírodovědec Dioscorides v knize De materia medica z počátku našeho letopočtu) používaly v medicině k zajímavému účelu: potíral se jimi penis nebo vagina a mělo to fungovat jako antikoncepce.