V unikátní knize Karla Holuba o vztahu gastronomie a výtvarného umění je několik příkladů, jak úzce byly tyto dva světy propojeny. Nejen Leonardova Poslední večeře Páně, ale spousta dalších obrazů se týká jídla. Tak třeba mistrovské dílo francouzského malíře Édouarda Maneta (1832–1883), obraz nazvaný Le déjeuner sur l´herbe (Snídaně v trávě), které bylo poprvé vystaveno na pařížském Salonu v roce 1863 a razantně porušilo tehdejší ustálená pravidla výtvarného umění. Vyvolalo jeden z největších skandálů své doby, doslova poprask. Na Manetově plátně jsou zobrazeny čtyři figury: v pozadí dívka v negližé se omývá v potůčku, v popředí sedí na dece dva zcela oblečení muži a jedna zcela nahá dívka. Před sebou mají rozloženo jídlo. Většina tehdejších vykladačů se domnívala, že jde o dvě prostitutky, které si vyjely se svými zákazníky do lesa. Obrazu nechybí humor, pobuřoval nejen tématem, ale i provedením. Byl považován za nestydatost.
Pro mne však má tento obraz ještě jiný, mnohem zajímavější půvab. Patří totiž dodnes mezi nejznámější a nejslavnější zobrazení „jídelní situace“. Je tak slavný, že brzy vzniklo dokonce několik variant: velmi brzy reagoval Manetův konkurent a téměř jmenovec Claude Monet (1840-1926) stejnojmenným obrazem. Monetův obraz má podobné téma, avšak žádná z postav není nahá. Sám Monet namaloval ještě Snídani v zahradě, kde je opět jídlo na dece (dokonce ve větším množství), i zde jsou však všechny postavy oblečené. Později se ještě i další malíři pokusili namalovat obraz na toto téma po svém, například Paul Cézanne nebo Pablo Picasso. Obraz inspiroval i mnoho dalších umělců. V roce 1959 například režiséra Jeana Renoira k natočení filmu se stejným názvem (Le déjeuner sur l´herbe) s Catherine Rouvelovou v hlavní roli. A u nás třeba v roce 1980 textaře Zdeňka Rytíře, který napsal pro Michala Tučného českou verzi písničky Hala Davida a Paula Hamptona Sea of Heartbreak a nazval ji Snídaně v trávě.
Několik autorů popsalo okolnosti vzniku originálního Manetova obrazu, podrobně byl obraz popsán mnohokrát. Kunsthistorici tvrdí, že modelem pro onu nahou dívku byla jistá Victorine Meurentová. Chceme-li však rozpoznat, co je vlastně na Manetově obraze k snědku, musíme se dívat velmi pozorně. Někteří znalci tvrdí, že na dece prý v košíku leží paštika zapečená v pečivové kůrce, pečené kuře, láhev vína, krajíc chleba a hromada talířů. Zatímco na stejnojmenném Monetově obraze je na dece kus bagety, houska, pár třešní, broskve a láhev něčeho průzračného, nejspíš calvadosu.
Víme naprosto přesně, že na Monetově obraze, který vznikl v lese ve Fontainebleau, seděla malíři modelem jeho přítelkyně Camille Doncieux (bylo jí tehdy šestnáct) a spolu s ní jeho přítel, začínající malíř Fréderic Bazille. Na studii k obrazu, kterou namaloval Monet pár dnů předtím, jsou totiž evidentně tito dva – avšak nesedí, nýbrž stojí, a nemají kolem sebe žádné jídlo. Monet a Bazille chodili společně do pařížské kavárny Café Guerbois, kde se vedly vzrušené debaty o umění. Někteří historici tvrdí, že Bazille byl Monetovým sokem v lásce, dvořil se prý právě dívce Camille. Monet a Camille se o sedm let později vzali. U Picassa nelze rozeznat, o jaké jídlo jde: jsou tam jen jakási kolečka, snad jablka.
Věnujme se však více Monetovi: Claude Monet nemaloval jídlo jen tak z rozmaru, byl totiž velký labužník a v jídle se vyznal. Do historie světové gastronomie se například zapsal tím, že proslavil jablečný koláč Tarte Tatin. Poprvé ho ochutnal v roce 1907 v městečku Lamotte-Beuvron poblíž Orleánsu. Čekal na vlak do Giverny, kde bydlel, a dostal hlad. Hned naproti nádražíčku stál hotýlek Tatin, který provozovaly dvě sestry stejného jména, tehdy už dosti postarší dámy. Monet se zeptal, jestli mu mohou nabídnout něco originálního – a ony mu doporučily koláč upečený podle vlastního rodinného receptu. Recept je jednoduchý, originalita tkví v malém, leč geniálním triku. Na speciální pánvi se nejprve peče plátek koláčového těsta, na který se potom nakladou plátky jablek. Jakmile je koláč zapečený, obrátí se pomocí talíře tak, aby jablečná vrstva byla dole. Tak se jablka krásně přismahnou. Monet byl tou lahůdkou tak nadšen, že nabídl sestrám Tatinovým svůj obraz výměnou za recept. A potom přivezl recept do Paříže a vnucoval ho všem známým kuchařům a majitelům restaurací. Dnes zná Tarte Tatin celý svět.
Monet měl i další kulinářské zásluhy. Ze všech úprav ryb miloval nejvíce pstruha, štiku nebo lososa jen tak uvařené v páře, potom vykostěné a polité omáčkou blanc beurre. Tato speciální omáčka se dělá z jemně nakrájené šalotky, vinného octa a bílého vína. Tyto tři ingredience se svaří v kašičku, do níž se potom vmíchá kvalitní domácí neslazené máslo. Monet o tomto receptu hodně slyšel od svých přátel a neustále žádal svou nevlastní dceru Blanche, která mu vedla domácnost, aby recept sehnala a „bílomáslovou“ omáčku připravila. Když se to konečně podařilo, zamiloval se Monet do té pochoutky tak, že ji vychvaloval každý den od rána do večera před všemi svými přáteli a kupci svých obrazů. Potom ten pokrm dokonce namaloval.