Zeptal se mě jeden čtenář Zápisníku labužníka, jestli jsem epikurejec. Upřímně řečeno, nevím. Vím, jaká filozofie se pod tento název schovává, četl jsem dokonce jednu Epikúrovu (341-270 př.n.l.) knihu, která pojednávala o hédonismu. Bylo to vlastně čtyřicet etických myšlenek. Souhlasil jsem s Epikúrem, pokud jde o jeho odmítání osudové nutnosti, souhlasil jsem s jeho názorem, že štěstí vyplývá z duševního klidu. Avšak nebyl jsem si jist, jestli onen pocit duševního klidu může být vyvolán slastí. Nemyslím si, že Epikúros přitakával nevázané poživačnosti či prostopášnosti, jak to dnes mnozí vysvětlují. Dnes výrazy „epikurejec“ a „epikurejský“ (anglicky epicure) znamenají prakticky totéž co rozkošník, labužník, požitkář, tedy označuje se jimi nejčastěji člověk, který si libuje ve vybraných pokrmech a nápojích. Toto použití slova epikurejec má ovšem dosti daleko k filozofii samotného Epikúra. Blíže k ní už má tvrzení, že Epikúrejci kladou velký důraz na přátelství a tvrdí, že získat přátele je největší ze všech předností, jež nám poskytuje moudrost pro život opravdu blažený. Takže: nemyslím si, že jsem poživačný a požitkářský, leč doufám, že jsem přátelský.
Někde jsem četl, že epikurejci se vyznačují tím, že mají doma osobního kuchaře nebo kuchařku. Tedy že zaměstnávají někoho, kdo jim vaří a nalévá. Nojo, avšak bývaly doby – a není to tak dlouho – kdy mít doma služku a dokonce i kuchařku nebylo ničím výjimečným. Edouard de Pomiane ve své knize Veselé umění kuchařské (1933) píše, že když jde k někomu na oběd nebo na večeři, rozlišuje dva druhy domácností: v jedněch ho v předsíni vítá služka, v druhých ho vítá sama paní domu. Ve Vídni kolem roku 1900 prý polovina měšťanských domácností zaměstnávala kuchařku. A byly to údajně z velké většiny mladé dívky z Moravy. Proto má rakouská kuchyně tolik moravských prvků – tvrdí aristologové.
Často jsem žasl, kdo všechno byl a je označen jako epikurejec. Například císař Napoleon. V deníku London Telegraph vyšel nedávno zajímavý článek, jehož autor M. Frederic Masson popisuje oblíbená jídla Napoleona Bonaparta. Nikdy nezačal jíst, dokud jídlo neochutnal jeho pes. Když pes po sedmi minutách nezemřel, mohl Napoleon bez obav jídlo sníst také. Nejraději měl pečené kuře (na oleji a cibuli) a domácí pečivo. Snídal šálek čaje ze sušených pomerančových květů. Teprve v jedenáct hodin si dal obvykle polévku. Nejraději měl polévku ze zelených fazolových lusků. Když našel v polévce vlas, měl zkažený celý den. V jednu hodinu po poledni si nechal císař přinést do pracovny oběd, musel s ním přijít přímo jeho osobní kuchař Dunan. Jídlu nevěnoval nikdy víc času než osm minut. Obvykle nepoužíval příbor, jídlo si do úst podával jednoduše prsty. Po bitvě u Marenga vyžadoval Napoleon téměř každý den, aby mu Dunan připravil kuře na lanýžích a vejcích, stejně jako to udělal po vyhrané bitvě. Tento recept vešel do historie jako Poulet Marengo. K masu vyžadoval vždy provensálskou omáčku (Sauce a la Provencale), připravenou z žampionů podušených na olivovém oleji spolu s jemně nakrájenou šalotkou, potom se do omáčky přidal rozetřený česnek a bílé víno. Omáčka musela být zahuštěna moukou a provařena do patřičné hustoty.
Také francouzský spisovatel Alexandre Dumas starší (1802-1870) byl mnoha lidmi považován za epikurejce. Možná proto, že napsal knihu Grand Dictionnaire de Cuisine (Velký kuchyňský slovník), která však vyšla až po jeho smrti. V knize (která bohužel ještě nevyšla česky) se dočteme hodně zajímavého: Dumas například opěvoval tehdejší ocet a hořčici Bornibus nebo domácí hořčici Denoix z Brive. Vedle klasických receptů, jako je například pot-au-feu, jsou zde však rovněž i rarity, například odkazy na exotické pokrmy (úpravy masa pštrosů, velryb, psů, žraloků atd.). Dumas starší prý toho snědl opravdu hodně.
Takže kdo je to vlastně ten epikurejec? Někdo, kdo se přejídá?
Někteří historici tvrdí, že nejkrásnější „epikurejskou“ smrt měl italský satirik Pietro Aretino (1492-1556), který zemřel za stolem pokrytým nejlákavějšími lahůdkami, ve společnosti krásných žen s obrovskými dekolty. Zemřel prý of suffocation from laughing too much, tedy „udusil se smíchem“. Existuje dokonce obraz, zachycující Aretinovu smrt uprostřed hostiny, namaloval ho německý malíř Anselm Feuerbach (1829-1880). Četl jsem půvabnou studii, která se snažila zjistit, jestli Aretinovu smrt zavinilo přejedení, záchvat smíchu nebo infarkt vyprovokovaný orgasmem. Také astronom Tycho de Brahe prý zemřel přejezením na hostině Rudolfa II. V legendárním filmu italského režiséra Marco Ferreriho Le Grand Bouffe (Velká žranice) z roku 1973 se čtyři přátelé rozhodnou, že spáchají sebevraždu přejedením. Podaří se to jenom jednomu z nich, kterého hraje Ugo Tognazzi. Ale i tam je sporné, jestli příčinou smrti bylo jídlo nebo orgasmus.
Ne, tohle přece nebyli epikurejci.
Myslím však, že jsem jednoho epikurejce přece jenom znal. Jmenoval se Július Satinský. Tvrdil, že je potomkem zchudlé polské šlechty. A jako šlechtic se opravdu choval. A v jednom písemném prohlášení (jež bylo ovšem míněno ironicky) se přihlásil k epikurejcům. Kdysi (tehdy žil sám) mi uvařil večeři. Pečenou kachnu se zelím a lokšemi. Servíroval ji na cibulovém porcelánu, bylo to dohromady osm talířů, talířků a misek. Chutnalo mi. Jen mi vadilo, že můj hostitel sám nepozřel ani jediné sousto. Jen seděl a zálibně mě pozoroval. To byl epikurejec!