Je velmi ošidné spoléhat se na název pokrmu a odvozovat z něj místo, kde má domovská práva. Všichni přece víme, že hamburger nemá s německým Hamburkem téměř nic společného. A že segedínský guláš nemá nic společného s maďarským městem Szeged Psal jsem nedávno). V některých případech určité podobnosti sice najdeme (španělské ptáčky prý poprvé v Čechách udělali španělští kuchaři královny Marie Španělské, matky Rudolfa II.), avšak ani tyto případy nejsou dostatečně průkazné. V našich poměrech je nejkřiklavějším omylem vlašský salát, který nemá s Vlašskem, tedy s Itálií, vůbec nic společného. Podobný salát sice v Itálii (nebo ve Španělsku) občas můžete objevit, avšak jmenuje se Ruský (Ensaladilla rusa)! A to je vskutku daleko blíž pravdě, protože bramborový salát s majonézou vymyslel v roce 1860 belgický kuchař Lucien Olivier ve své restauraci L' Ermitage, která sídlila v Moskvě. Proto se někdy v Rusku tento salát jmenuje Olivier (ale také „stolyčnyj“).
Naproti tomu Ruská vejce, oblíbená v Čechách, nejsou ruská, i ta majonéza je vlastně francouzská. Ve tvaru, jaký známe, jsou našim „ruským“ vejcím vzdáleně podobná pouze „farširovannyje jajca“, což jsou vejce uvařená natvrdo a rozkrojená, aby byla posléze ozdobena buďto půlkou rajčete (pak vypadají jako muchomůrka) nebo kaviárem.
Naproti tomu Ruská vejce, oblíbená v Čechách, nejsou ruská, i ta majonéza je vlastně francouzská. Ve tvaru, jaký známe, jsou našim „ruským“ vejcím vzdáleně podobná pouze „farširovannyje jajca“, což jsou vejce uvařená natvrdo a rozkrojená, aby byla posléze ozdobena buďto půlkou rajčete (pak vypadají jako muchomůrka) nebo kaviárem.
Mnohdy vznikl pokrm jinde, než ve své proponované vlasti, a byl do ní teprve importován: to je případ špaget carbonara, jež se narodily v USA, stejně jako „čínské“ chop suey, v Čechách bůhvíproč nazývané „suey-ču-žou“, lidově „švej-žužu“. Zajímavé je označení některých pokrmů ve spojitosti s konkrétním místem: například Táborská bašta nemá a nikdy neměla nic společného s Táborem, je to prostě česká verze alsaského choucroute. Polévka zvaná Valašská kyselica pochází ve skutečnosti ze Slovenska (Kapustnica).
Olomoucké tvarůžky by se měly vlastně jmenovat Loštické (neboť tak se jmenuje obec, v níž se dnes výhradně vyrábějí) nebo Hněvotínské (neboť obec, v níž byly poprvé vyrobeny, se jmenuje Hněvotín), zatímco v německy mluvících zemích velmi populární sýrová pomazánka Liptauer (Liptovská) nevznikla ve slovenské Liptovské kotlině, nýbrž ve Vídni. Vídeňští kuchaři se ovšem inspirovali mimo jiné i na Slovensku (Šmírkás) a v Maďarsku (Liptói) a od počátku používali do směsi slovenskou brynzu (někteří ji však nahrazovali tvarohem), stejně jako maďarskou (slovenskou) mletou papriku. Jenže mezi typické ingredience v této pomazánce patří také ty, jež se na Slovensku ani v Maďarsku příliš nevyskytují – například sardelky a kapary.
Některé recepty však skutečně pocházejí z místa, po němž byly pojmenovány - například linecké těsto a linecké řezy. Kuře Marengo bylo opravdu poprvé upečeno ve vesničce Marengo, večer po vyhrané bitvě, pro vítěze Napoleona. V německém Švábsku si můžete být jistí, že Schwäbische Rostbraten (Švábské roštěnky) vznikly právě zde, stejně jako Spätzle a Maultaschen. Naprosto stejné roštěnky na cibuli se však dělají i ve Vídni a zapřísáhlí Vídeňáci se s vámi budou hádat, že recept se narodil právě u nich. Ve stuttgartské čtvrti Gaisburg vám budou místní labužníci vášnivě dokazovat, že pokrm zvaný Gaisburger Marsch vznikl právě u nich, právě tady. Vědí dokonce, kdy to bylo a kde: na začátku 1. světové války ve zdejších kasárnách, kde se připravovali jednoroční doborovolníci na válečnou službu. Tam prý vojenský kuchař poprvé zamíchal kousky masa do vařených brambor a špeclí. Jenže: velmi podobný pokrm známe z Čech pod názvem Grenadýrmarš – jen s tím rozdílem, že místo špeclí se do směsi zamíchají nudle. A Maďaři tvrdí, že je to jejich recept, který se jmenuje Gránátos kocka (Granátníkovy kostičky). Zrod receptu vysvětlují tak, že za napoleonských válek u rakouského granátnického pluku byl maďarský kuchař. Neměl už z čeho vařit, zásoby došly. Zbyly mu pouze sušené těstoviny a pytel brambor. Z toho měl připravit jídlo pro utrmácené vojáky. Milý Maďar prý v nouzi tyto dvě suroviny smíchal a aby jim dodal trochu chuti, vydatně je posypal pálivou paprikou. A granátníci, kterým to chutnalo, potom pochodovali houfně na latríny, protože pokrm působil jako projímadlo. Proto dostal zpočátku název Marsch (pochod), teprve později byl upraven na „kostičky“. Ale existuje také jiný český Grenadýrmarš, kde nudle jsou nahrazeny houskovým knedlíkem! A maso uzeninou! Jenže herec Bohoušek Záhorský v klubu Stavovského divadla nadšeně vyprávěl, jak byl v mládí kdesi v brdských lesích na houbách s kolegou Jiřím Dohnalem. A narazili na obědvající uhlíře. A ochutnali jejich oběd ohřívaný v kotlíku nad ohněm. Říkali tomu „uhlířina“. A byly to vařené brambory smíchané s krátkými makarony zvanými „sekané potrubí“, k tomu hodně cibule, špek a vepřové škvarky! Ryze český recept! Tohle vykládejte někomu v Gaisburgu!
Normandská polévka (Soupe normande) se téměř neliší od italské minestrone. Sladká mléčná pyrenejská polévka (Soupe pyrenéenne) má několik dvojníků po celém světě. A o autorství hlemýžďů po burgundsku (Escargots bourgognne) se hlásí Provensálci. Oni prý to takhle dělali už dřív než Burgunďané.