„Jídlo a hudba jsou dvě nejúžasnější věci v životě,“ prohlásil kdysi muž jménem Władziu Valentino Liberace (1919-1987), legendární americký pianista a zpěvák nazývaný jednoduše Liberace. Patřil v sedmdesátých letech k nejlépe placeným šoumenům světa, nedávno o něm byl natočen film, v němž si ho zahrál Michael Douglas. Liberace pocházel z přistěhovalecké rodiny, jeho otec byl Ital, matka byla Polka. Proto dostal polské křestní jméno, které však nepoužíval. Přátelé mu říkali Lee. Byl v Americe opravdu neuvěřitelně slavný, získal dvě ceny Emmy Awards, šest zlatých alb a měl dvě hvězdy na hollywoodském chodníku slávy.
Liberace byl homosexuál (i když to dlouho zuřivě popíral) a proslul hlavně svými kýčovitými převleky. I jeho hudbu mnozí považovali za kýč, u nás se ho snažil napodobit Jiří Malásek. Elton John přiznal, že Liberace byl první gay, kterého viděl v televizi a jímž byl fascinován. Kdysi mi jeden kamarád vyprávěl, jak byl v New Yorku na Liberaceho koncertu. Na jevišti stálo stříbrné piano, křídlo. Nad ním viselo obrovské promítací plátno, na něž se promítaly nejrůznější záběry, od přírodních krás a historických památek až po šoty z Liberaceho minulých vystoupení. A na to plátno se také čas od času promítaly záběry na Liberaceho ruce, kmitající po klávesnici. A občas se obraz zastavil na detailu některého z klavíristových briliantových prstenů. Měl jich osm. A u toho detailního „mrtvého“ záběru se vždycky vedle prstenu objevila cedulka, na níž bylo napsáno, kolik ten prsten stál. A publikum pokaždé zatleskalo! Byly to většinou cifry šestimístné! Zemřel pravděpodobně na AIDS.
Málokdo však ví, že Liberace byl vášnivým kuchařem. Ve svém domě v Hollywoodu měl kromě sedmi klavírů také perfektně vybavenou modrou kuchyň (říkal jí Blue Room) a sedm (!) jídelen. Liberace trávil čas v kuchyni především se svou matkou a bratrem Georgem. Nyní vyšla kniha jeho receptů, které literárně upravila a zveřejnila Carol Truaxová.
Mezi nejzajímavější recepty v knize patří například Klášterní polévka (Convent Soup), bramborová polévka se slaninou (Mamma Blue Ribbon Soup), pirožky plněné švestkami a tvarohem (Liberace je nazýval Pierogi), studená španělská polévka s rajčaty, okurkami, vařenými vejci a česnekem (Gazpacho), dušená volská oháňka na zelenině (Braised Oxtails), telecí mozeček na černém másle (Calves Brain in Black Butter), mořský okoun plněný sýrem Romano (Stuffed Sea Bass), chobotnice v kastrůlku na červeném víně (Squid Casserole), rychlý jablečný koláč (Quick Apple Pie) a Liberaceho speciální patnáctiminutové vejce s parmezánem (Liberace´s Special 15-Minute Egg).
Málokdo však ví, že Liberace byl vášnivým kuchařem. Ve svém domě v Hollywoodu měl kromě sedmi klavírů také perfektně vybavenou modrou kuchyň (říkal jí Blue Room) a sedm (!) jídelen. Liberace trávil čas v kuchyni především se svou matkou a bratrem Georgem. Nyní vyšla kniha jeho receptů, které literárně upravila a zveřejnila Carol Truaxová.
Mezi nejzajímavější recepty v knize patří například Klášterní polévka (Convent Soup), bramborová polévka se slaninou (Mamma Blue Ribbon Soup), pirožky plněné švestkami a tvarohem (Liberace je nazýval Pierogi), studená španělská polévka s rajčaty, okurkami, vařenými vejci a česnekem (Gazpacho), dušená volská oháňka na zelenině (Braised Oxtails), telecí mozeček na černém másle (Calves Brain in Black Butter), mořský okoun plněný sýrem Romano (Stuffed Sea Bass), chobotnice v kastrůlku na červeném víně (Squid Casserole), rychlý jablečný koláč (Quick Apple Pie) a Liberaceho speciální patnáctiminutové vejce s parmezánem (Liberace´s Special 15-Minute Egg).
Když Liberace vařil, byl prý oblečen naprosto prostě, nenosil své obvyklé diamantové prsteny a košile s volánky a fiží. Nosil prý u plotny dokonce prostou jednobarevnou zástěru! A svých osm briliantových prstenů (byly dost velké) si, jakmile vešel do kuchyně, sundal a položil na speciální poličku. Ponechal si pouze jeden prsten, velmi prostý.
Vzpomněl jsem si na Liberaceho, když jsem někde na internetu narazil na polemiku „smí-li televizní kuchař mít během vaření na ruce prsteny či nikoliv“. Někteří puritáni totiž vyčítají Jamie Oliverovi (a ostatně i Zdenku Pohlreichovi), že mísit ručně těsto na knedlíky nebo mleté maso na karbanátky, dělat to holýma rukama bez gumových rukavic, a mít přitom na prstu snubák, není hygienické.
Uvažoval jsem, že bych tuto otázku (s prstenem nebo bez) položil čtenářům Zápisníku jako příští Referendum. Ale potom jsem se toho nápadu vzdal. Výsledek by byl totiž dle mého názoru sporný. Tkví v něčem naprosto jiném. Zda kuchař má čisté ruce (včetně prstenu) či nikoliv.
Zažil jsem kdysi v jedné restauraci na Moravě, kde jsme natáčeli televizní pořad, neuvěřitelného šéfkuchaře. Byl téměř od hlavy k patě obalen mikrotenovým oděvem včetně chirurgických rukavic. Vypadal opravdu jako chirurg, měl i mikrotenovou čepici, jen rouška mu chyběla. Zeptal jsem se ho, proč je tak vystrojen. Odpověděl mi udiveně, že hygienická kontrola to po něm vyžaduje. Bral to jako samozřejmost. V první chvíli jsem jeho argument nechápal, ale když jsem vešel do kuchyně, bylo mi ihned jasné, proč je ten chirurgický oděv v tomto případě bezpodmínečně nutný. Ta kuchyň byla totiž neuvěřitelně špinavá. Sporák byl zalepen černým přepáleným tukem, nože byly dohněda, dřevěný pracovní pult měl v zářezech zbytky surovin, jež zde byly krájeny před deseti lety. A to nemluvím o nádobí a litinovém plátu, na němž se opékaly ryby nebo bifteky. Ten plát byl pokryt centimetrovou vrstvou spečeného tuku, byl by se musel čistit špachtlí. To jsme nakonec udělali, abychom vůbec mohli v té kuchyni natáčet. Očista trvala dvě hodiny usilovné práce. Místního šéfkuchaře jsme k plotně vůbec nepustili.
Mimochodem: prsten neměl. Ani jediný. Asi nebyl ženatý.