Do třetí třídy se mnou chodil jistý Růžička, seděli jsme dokonce v jedné lavici. Jeho rodiče dělali na statku. On sám o sobě hrdě říkal, že je cikán. Ano, já ještě pamatuju doby, kdy se Romům říkalo cikáni, kdy to dokonce hrdě říkali sami o sobě. A ten Růžička mi jednou vyprávěl, že o Vánocích nebudou jíst smaženého kapra jako my, nýbrž pišot. Myslel jsem, že mluví o piškotu, jen to popletl. Moc mě to zajímalo a přemluvil jsem ho, aby mi kousek přinesl a dal ochutnat. Mé přání vyslyšel. Přinesl něco jako plněný rohlík. Těsto bylo zřejmě bramborové, do plátku těsta jako do závitku byla zabalena směs sušených švestek, tvarohu a vajec. Nebylo to ani sladké, ani slané. Chutnalo mi to. Záviděl jsem Růžičkovi, jak dobrodružný život žije. Vnutil jsem se jednou k Růžičkům na návštěvu. Chodil jsem tam potom občas. A viděl jsem paní Růžičkovou, jak dělala halušky. Míchala těsto ze strouhaných syrových brambor a mouky v plechovém lavoru, potom z něho dělala malinké kuličky a házela je do vařící vody, uvařené halušky nakonec smíchala se zelím a tvarohem. Vedle na pánvi opekla kostičky uzeného bůčku a přimíchala je do halušek. Pamatuju si, že těm haluškám říkala cikimeny. A dělala taky bramboráky a říkala jim čurdy. U Růžičků jsem dokonce ochutnal i guláš z koňského masa, brambor a krupek. Paní Růžičková mu říkala Šimlguláš.
Dokonce si ještě pamatuju, jak u nás na Ostravsku tábořili cikáni se svými bryčkami (byly to lehké dřevěné vozy na čtyřech kolech, potažené stanovým plátnem) na loukách u lesa, nejčastěji u potoka nebo u řeky. A na ohníčku si něco vařili. V plechovém kotlíku. Možná to bylo Cikánské maso, jehož recept jsem našel v jedné staré kuchařce z roku 1924: na kilo hovězího masa (nejčastěji z kýty) potřebovali čtyři rajčata, dvě velké cibule, kus sádla a sklenici smetany. A samozřejmě sůl a mletou papriku. Dělá se to pochopitelně v kotlíku nad ohněm. Nejdřív se nakrájí do kotlíku rajčata, nahrubo cibule, přidá se sádlo a všechno se to posype paprikou. Pořád se to musí míchat. Cituju z té staré knížky: „Maso dobře naklepej, nakrájej na velké kostky a osol. Přidej do kotlíku, chvíli opékej, potom zalij vodou a nechej vařit. Když maso změkne a tekutina skoro zmizí, smíchej smetanu s troškou mouky, zalij maso a usilovně míchej, dokud se smetanová zavářka úplně nerozpustí. Přikusuj chléb.“
První zmínka o cikánech v Evropě je přibližně z roku 1100, našla se v klášteře na hoře Athos v Řecku. Na Slovensku se prý poprvé objevili na sklonku 14. století. V německých krajích mohli být tehdy beztrestně zabíjeni. Nedávno jsem se dočetl, že už v roce 1770 spočítali v Uhrách cikány a bylo jich něco kolem 68.000! Takže nic nového.
Mimochodem: všiml jsem si, že ve většině česky psaných receptů na pokrmy „po cikánsku“ nikdy nechybí rajčata. Češi asi mají dojem, že cikáni rajčata pěstovali. Ale to si je asi pletou s Bulhary.
Slyšel jsem, že velkým odborníkem na cikánská jídla je muzikant a spisovatel Vlasta Třešňák. Velmi rád bych slyšel jeho názor.
Na vojně jsem byl s Aladárem, pocházel odněkud ze středního Slovenska. Jednou mi vyprávěl, že jeho nejoblíbenějším jídlem jsou bramborová jelita. Říkal jim Góje. To se prý do vepřových střev, řádně vymytých, namačkají okořeněné strouhané brambory. A nechá se to uvařit ve vodě. A potom se to ještě upeče v troubě na sádle. A jí se to s kyselým zelím.
A řekl mi taky ten Aladár, že jedl pečeného ježka. To se ježek vyvrhne a zabalí se do placky z mokrého jílu. Takhle zabalený se vloží do žhavého popela. Potom se z jílu stane cihla, ta se rozbije a čisté ježčí maso se sní. Podobně prý se dělají i pstruzi. Jen se do nich vloží větvička jalovce a zabalí se do kopřiv. Není vůbec třeba sůl ani pepř. Aladár mlaskal rozkoší, když mi o tom vyprávěl. Podobným pochoutkám říkal „maškrta“.
Navštívil jsem v Českém Krumlově restauraci, která se tváří jako cikánská. Dokonce se tak jmenuje: Cikánská jizba. Psal jsem už o ní v Zápisníku 20.12.2013. Ale kromě halušek (se zelím a nivou) tam nic moc cikánského nebylo. Jen muzika. Číšník mi tvrdil, že pověsti o pečených ježcích a veverkách jsou vymyšlené, nikdy prý nic takového Romové nejedli. Tak nevím. Cikáni to jedli, ale Romové ne?
Dal jsem si Cikánský guláš, ten mě zajímal. Že by byl z koňského masa? Ale kdepak. Byl to docela obyčejný český guláš z hovězího (dokonce ani ne z kližky) a houskový knedlík nikdy housku neviděl, byl evidentně vyroben někde jinde, ne ve zdejší kuchyni.
Když už je řeč o Českém Krumlově, musím se krátce zmínit o dvou hospůdkách, kterým sedí označení „staročeské“. Tam se opravdu vaří autenticky. Jedna je vskutku „historická“, jmenuje se U dwau Maryí a můžete tam ochutnat dobroty, které vařili naši předkové: zelný jahelník s uzeným masem, houbového kubu, pohankovou kaši s medem a rozinkami, celerovou placku s čočkou, zelňáky, točenici... Doporučuju například kapra na šalvěji, toho jsem zatím jinde neviděl.
Druhá hospůdka se jmenuje Na louži a mají tam houskové knedlíky opravdu domácí, s viditelnými kostičkami housky. Doporučuju borůvkový žahour s kynutým knedlíkem. Naposled jsem tam jedl skvělý smažený květák. Mají tam dokonce i jídlo nazvané Krumlovský ježek, je zařazeno mezi teplé předkrmy a podává se s hořčicí, ale zřejmě to nebude ten starý cikánský recept. Příště ho musím ochutnat.