V roce 2014 pořádala společnost Seznam.cz (prostřednictvím svého internetového katalogu Firmy.cz) průzkum, jehož výsledky ukazují, že nejvíce hospod, restaurací a barů (v přepočtu na počet obyvatel) je v Praze, kde na jeden podnik připadá nejméně obyvatel starších patnácti let: celkem 463. Na druhém místě je Brno, kde na jeden podnik připadá 609 lidí, na třetím místě je Plzeň se 733 obyvateli na jeden podnik. Na opačném pólu žebříčku je Zlín, kde na jeden podnik připadá 1633 obyvatel. Data byla získána z internetového katalogu, v němž je přihlášeno více než 600.000 firemních zápisů. Z tohoto počtu patří 11005 podniků do kategorie „restaurace, hospoda nebo bar“ a 1297 do kategorie „kavárna“.
Četl jsem však nedávno článek, v němž byl uveden „profesionální odhad“, že v České republice existuje nyní přibližně téměř 30.000 hospod, včetně kaváren, restaurací, fastfoodů, pizzerií a barů. V Praze jich je prý asi čtyři tisíce. Někteří odborníci tvrdí, že je to až třikrát více, než kolik unese trh. A šestkrát víc než před čtyřiceti lety. Nebudu se zabývat důvody tohoto stavu (například tím, že restauraci si může otevřít, na rozdíl třeba od Německa, kdokoliv bez patřičného výučního listu), chci si všímat něčeho jiného. Zaráží mě totiž, že přes toto enormní množství hospod navždy zmizely některé, k nimž jsem měl blízký vztah a po nichž se mi stýská. Tradice a popularita by přece i v tomto byznysu měly hrát důležitou roli, ne? Měl jsem rád obyčejné putyky (jako byla například U staré školy v Bílkově ulici, kam jsme chodili s Pavlem Vrbou) i levné jídelny s kvalitními hotovkami (například U Pravdů v Žitné ulici). Nebo Smíchovský sklípek na Národní třídě číslo 31, kam chodili rockeři. Teď se tam prodává lego. Je jich hodně, těch hospůdek, které zmizely v nenávratnu. Na jejich místě jsou obvykle obchody nebo banky.
Kdykoli jdu Jakubskou ulicí, vzpomenu se slzou v oku na tamější jídelnu U Jakuba v čísle 3 (tzv. Kuchařovický palác ze 14. století, nyní je na tom místě občanská poradna), která se specializovala na pokrmy z koňského masa, karbanátky, guláše, ale i bifteky. Přivedl mě tam Bohuš Záhorský, labužník nad jiné, a já jsem se tam potom pravidelně vracel. Jídelna byla bohužel uzavřena už v polovině šedesátých let.
Málokdo si už pamatuje na Jihočeské pohostinství v ulici Na Příkopě, vedle Dětského domu, kdysi U Piskáčků. Šlo se tam průchodem, kromě výtečného plzeňského (!) tam byly k mání lahůdky jako kulajda, kaplická cmunda, bosáky se zelím, vodňanská roštěná nebo zajíc načerno. Dnes je tam klinika estetické mediciny, hodinářství a sejfy. Naprosto zapomenutá je vinárna Beskyd v Jungmannově ulici. V zadním separé sedával takřka denně starý herec Otomar Korbelář. Dnes je tam tuším cestovní kancelář. O historické vinárně U Piaristů v Panské ulici už jsem několikrát psal. Scházeli se tam novináři a básníci. Dnes je tam obchod se starožitnostmi. Za rohem v Jindřišské byl kuřecí gril, jemuž se říkalo Pipsi podle manželky spisovatele Hrabala, která tam obsluhovala. Chodili tam televizáci odnaproti na skvělá kuřátka.
Moc mi chybí také vinárna U Šupů ve Spálené ulici, noblesní místo schůzek. Také se tam ovšem skvěle vařilo. Pamatuju ještě starého pana Šupa, jehož obrovitá postava zakončená vinárnickou čepičkou byla zárukou jistoty a klidu. Umělci mívali k dispozici uzavřený salonek, chodil tam tehdejší výkvět Prahy, zažil jsem tam ještě například malíře Františka Tichého. Dnes je tam prodejna novin, časopisů a limonád.
Šikmo naproti byl Ježíšek. Nádherný historický domeček. Chodil sem kdysi mladý Jan Neruda (byl zrovna nešťastně zamilovaný do Karoliny Světlé) a dával si zde polévku z volské oháňky. V roce 1887 byl právě v těchto místnostech založen spolek výtvarných umělců Mánes. Chodili sem Max Švabinský, Jakub Arbes, Ignát Herrmann, Bedřich Smetana a další významné osobnosti. Na židlích byly mosazné cedulky s jejich jmény. Domeček byl za normalizace zbořen, dnes je tam stanice metra a komplex Quadro. V místě dnešního obchodního domu My byla vinárnička, které se říkalo U chlupaté nohy. Výborně se tam vařilo.
Za rohem v Mikulandské 6 byla restaurace Rottiserie. Vařil tam v sedmdesátých letech pan Bonaventura, jeden z nejlepších kuchařů té doby. Dělal například úžasné plíčky na smetaně. Chodili sem obědvat Václav Havel i Milan Kundera. Naproti ve vinárně U rarášků se scházeli studenti FAMU (Halina Pawlovská byla tehdy ještě téměř štíhlá) a nevadil jim ani stůl v rohu, věčně obsazený estébáky. Došlo k několika otevřeným střetům, jichž se zúčastnili i Jiří Křižan a Pavel Juráček, ale estébáčci se raději stáhli do ústraní a nezlobili.
V roce 1959 si Pavel Juráček zapsal do svého deníku, co jim, studentům FAMU, řekl jejich profesor Milan Kundera o Klášterní vinárně: je prý tam jediný jídelní lístek v Praze, který stojí za přečtení. Do Klášterní vinárny, zvané štamgasty Želmíra, se na Štědrý den v poledne chodilo na šneky. Dnes je tam pivnice, která kouzelnou atmosféru naprosto zničila.
Nóbl byla Čínská restaurace ve Vodičkově ulici. Tam chodil Karel Gott a spousta dalších muzikantů, za rohem bylo totiž nahrávací studio Supraphonu. Nejluxusnější restaurací šedesátých let však byl Opera grill v Divadelní ulici, nazývaný labužníky Dydek grill podle vedoucího a šéfkuchaře. Měli tam nedostatkové zboží, skvělá vína a v sezoně dokonce i bílé lanýže! Byla to past na cizince (zvláště diplomaty), ve svícnech prý byly mikrofony.